Výsledky francouzských senátních voleb, kterých se účastní jen zastupitelé místních samospráv, reflektují zdrcující porážku levice v březnových komunálních volbách. Ústavní pravice tak v Senátu drží 190 z 348 celkových mandátů. Opravdový úspěch však zaznamenala populistická Národní fronta (Front national): obdržela dva mandáty a poprvé zasedne do hemicyklu v Lucemburském paláci.
Premiér prodělal milostný coming out
Prohra v senátních volbách však pro prezidenta Françoise Hollanda a premiéra Manuela Vallse pravděpodobně není ještě tou nejhorší zprávou. Na konci září totiž hlavní svaz francouzských zaměstnavatelů MEDEF (Le Mouvement des entreprises de France) zveřejnil „žlutou knížku“, která obsahuje celou řadu podnikatelských požadavků za účelem vytvoření milionu nových pracovních míst. MEDEF tak učinil poté, co François Hollande nechal schválit „daňové úlevy pro konkurenceschopnost a zaměstnanost“, jež by měly do firemních pokladen přinést dvacet miliard eur ročně, a rozhodl se protlačit takzvaný Pakt zodpovědnosti, který obsahuje úlevy na daních a sociálních odvodech v rozsahu dalších třiceti miliard eur. A aby toho nebylo málo, Manuel Valls den po druhém jmenování na premiéra navštívil letní univerzitu MEDEFu a směrem k přítomným podnikatelům pateticky prohlásil: „Francii potřebuje podniky a já vás chci ujistit, že podniky miluji!“
Jediné, co se socialistické vládě daří, je prosazování daňových úlev podnikům a nových protiteroristických zákonů, jež znamenají největší omezení svobody za posledních třicet let.
Skrze svou „žlutou knížku“ MEDEF vystavil Vallsovi a zprostředkovaně i francouzskému prezidentovi tučný účet za jejich lásku. Již při jednání o Paktu zodpovědnosti francouzští podnikatelé tvrdili, že nové daňové úlevy nemusí vést k poklesu nezaměstnanosti a vzniku nových pracovních míst.
Novými požadavky MEDEF ukázal, že pro francouzské podnikatele vyjednávání o tvorbě nových pracovních míst, jíž si Hollande stanovil za hlavní cíl svého prezidentského mandátu, teprve začalo. Požadavky obsažené ve „žluté knížce“ jsou směsicí opatření, jež vracejí pracovní právo na úroveň 19. století a turbokapitalistických požadavků. Zaměstnavatelé by rádi zrušili zákonem stanovenou délku pracovní doby platnou pro všechna odvětví, chtěli by dostat možnost si vyjednat s odbory výjimky na minimální mzdě či by si přáli oslabit regulaci otevírací doby. Žlutá knížečka také navrhuje zrušit některé státní svátky a zavést státem dotované a pracovním právem méně chráněné smlouvy pro osoby vstupující či vracející se na pracovní trh. Mezi body pro „vytvoření milionu nových pracovních míst“ nechybí však ani požadavek na povolení těžby břidlicového plynu a ropy. Zkrátka: zatímco dvojice v Elysejském a Matignonském paláci sní o „socialismu nabídky“ založeném na konkurenceschopných podnicích, jež budou co nejméně zatíženy povinnostmi vůči zbytku společnosti, francouzští podnikatelé nezapomněli na existenci třídního boje a zdárně se v něm procvičují.
Daňové úlevy a protiteroristické zákony
François Hollande se nachází na konci první poloviny svého mandátu, takže na prosazení programových priorit mu nezbývá moc času. I proto se ve vztahu ke svým kritickým spolustraníkům prezident chová jako kamikaze, když nestále vyhrožuje, že vyhodí do vzduchu sebe i všechny, kteří jsou poblíž. Výsledky prvních dvou let vládnutí jsou přitom hubené. Boj proti neviditelnému nepříteli finančního kapitálu byl odložen na neurčito. Nezaměstnanost se ustálila na rekordních číslech, zatímco nůžky společenské nerovnosti se rozevírají. Z několika mála odvážných projektů – zákon o bydlení, energetická tranzice či výuka k genderové rovnosti na základních školách – vláda vycouvala, ačkoli tlak odpůrců nebyl neúnosný. Na evropské úrovni francouzský prezident nedokázal vytvořit socialistickou protiváhu německé hospodářské politice, jíž ztělesňuje kancléřka Angela Merkelová. Na mezinárodní úrovni se pak Francie pustila do několika operací ve svém bývalém koloniálním prostoru, jejichž účinnost je v mnoha ohledech sporná. Jediné, co se socialistické vládě daří, je prosazování daňových úlev podnikům a nových protiteroristických zákonů, jež znamenají největší omezení svobody za posledních třicet let.
V Elysejském paláci se tak čeká na zázrak v podobě citelného snížení nezaměstnanosti či viditelného návratu ekonomického růstu. Poté co rekonstruoval druhou vládu vedenou Manuelem Vallsem k obrazu svému, nemůže se prezident už ani vymlouvat na vnitřní opozici. Ta ho jistě bude v Národním shromáždění, kde má nová vláda jen těsnou většinu, držet na skřipci a bude trvat na vyhlášení primárek pro určení socialistického kandidáta pro prezidentské volby v roce 2017. Na post má prý zálusk primátorka města Lille a bývalá generální tajemnice francouzských socialistů Martine Aubry, která oslovuje širší okruh voličů a členů strany a nepopulárního Hollanda by takřka jistě porazila. François Hollande tak možná bude prvním francouzským prezidentem, kterého jeho domovská strana podruhé nepostaví do prezidentské klání.
V této tragikomedii francouzské levice jaksi schází odbory a sociálních hnutí. Zástupci odborů občas na truc opouští tripartitu, ale zatím se neodhodlali k vážnější akci proti vládní politice, která nese jasné prvky neoliberalismu. A pařížské protesty zase ovládla různá hnutí proti homosexuálním sňatkům či notáři a lékárníci demonstrující proti liberalizaci jejich profesí. Sociální hnutí sice vznikla nad několika specifickými tématy – zmiňme třeba stávku dočasných zaměstnanců v živém umění –, ale nedokázala najít všeobjímající rozměr svých předchůdců z let 1995 nebo 2006. A to je také největší anomálie současné situace ve Francii.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.