Rodit je normální


Rozhovor s porodní asistentkou Zuzanou Štromerovou o konferenci "Porod doma – co o něm víme?".

Za mlčení médií, minimálního zájmu českých gynekologů a porodníků a nezastírané ignorace Ministerstva zdravotnictví se bude v Praze v hotelu Olšanka 7.–8. listopadu 2014 konat odborná, v postsocialistickém kontextu zcela jedinečná mezinárodní konference Porod doma – co o něm víme?. Cílem konference není propagovat domácí porody, nýbrž ukončit období informačního temna a strachu, které okolo porodů v Česku vládnou, a to zprostředkováním skutečných fakt o přirozeném porodu. Stručně řečeno, konference je dalším důležitým krokem na cestě k humanizaci českého porodnictví. O organizaci a programu akce, jež je pro mnohé kontroverzní, jsme hovořili s její hlavní organizátorkou, porodní asistentkou Zuzanou Štromerovou.

 

Konference, kterou pořádáte, je první svého druhu ve střední a východní Evropě. Co vás k této akci motivovalo a proč právě nyní?

Předně je třeba říci, že konference si neklade za cíl propagovat porod doma. Je potřeba představit výsledky výzkumů i praktické zkušenosti lidí, kteří se tématem přirozeného porodu zabývají již dlouho. V Česku chybí podložená fakta, informace se šíří formou dohadů a osobních domněnek. Už je zkrátka nejvyšší čas.

Konference je jakýmsi vyústěním dlouhodobých snah o humanizaci českého porodnictví. Co jejímu konání předcházelo?

V roce 1998 jsme s kolegyněmi založily Centrum aktivního porodu (CAP) na Bulovce, které bylo ve své době známé a dost žen tam chtělo rodit. Bylo pro zdravé ženy, které chtěly porod bez zásahu. Hned vedle byl sál, kam je bylo možné v případě komplikace převádět. V roce 2000 jsme hromadně odešly, protože porodnice nám neposkytovala adekvátní pracovní a finanční podmínky. Poté jsme založily občanské sdružení CAP zaměřené na vzdělávání veřejnosti v oblasti normálního porodu a vybudování porodního domu. V roce 2003 byla založena obecně prospěšná společnost Porodní dům U čápa, kde mimo jiné každoročně probíhá odborný kurz pro porodní asistentky vedený Barbarou Kosfeld, která spojuje vědecké výzkumy s informacemi z 15. a 16. století. Dnešní vědecké výzkumy ty staré, z generace na generaci předávané informace potvrzují a historické umění porodních asistentek se oživuje. Mezi roky 2006 až 2008 získal Porodní dům U čápa velký grant na vzdělávání porodních asistentek a praktické ověřování standardů péče poskytované porodními asistentkami v komunitním prostředí. Když grant skončil, věnovaly jsme se jen vzdělávání odborné i laické veřejnosti v oblasti normálního porodu. V letech 2010 a 2012 pak změny v české legislativě znemožnily existenci samostatných porodních domů. Nová vyhláška o personálním vybavení zdravotních zařízení vyžadovala fyzickou přítomnost lékaře u porodu do pěti minut. Porodní dům by tak musel lékaře zaměstnávat a muselo by jich být hned několik, aby se mohli střídat. Dále by tam musel být operační sál, tedy i několik anesteziologů a neonatologů. Znamenalo by to vybudovat malou nemocnici, které se dnes v Česku spíše ruší. Je to začarovaný kruh, cestou ven je jedině změna legislativy. Přitom třeba ve Velké Británii fungují i samostatná porodnická centra, kde o ženy pečují pouze porodní asistentky. Do toho má vnést světlo právě konference – chceme ukázat, že jinde ve světě to jde.

Bude tedy konference spíše o porodních domech než o domácích porodech?

Ta kritéria jsou v obou případech stejná. Výhoda porodního domu spočívá v tom, že tam je tým asistentek, které se mohou střídat – ženy jich poznají víc a pak ví, že k porodu přijde jedna z těch, které znají. Kritéria pro porod v porodním domě jsou stejná jako pro porod doma: žena musí být zdravá, děťátko donošené a optimálně by mělo jít hlavičkou napřed.

Co obnášela příprava konference? Čelili jste nějakým potížím?

Když jsme o konferenci začali uvažovat, obesílala jsem kolegyně v zahraničí a prosila je, zda by přispěly svými zkušenostmi a znalostmi. Chtěli jsme sehnat finanční prostředky na uhrazení cesty a pobytu přednášejících. Zjistili jsme ale, že je to úkol nadlidský, mimo jiné proto, že porod doma je v naší společnosti ožehavé téma. Lidé neví, jak se k tomu postavit. Byli jsme nuceni požádat přednášející, zda by mohli přijet na své vlastní náklady, a polovina z pozvaných souhlasila. Takže tu konferenci můžeme nazvat také „konferencí dobré vůle“, a to i ze strany pořadatelů, kteří to také dělají zadarmo. Ještě těžší bylo ale sezvat účastníky. Obeslali jsme všechny nemocnice, vedoucí pracovníky, primáře, vedoucí porodní asistentky. Poslala jsem pozvánku na Ministerstvo zdravotnictví, na zdravotní odbor magistrátu, do škol pro porodní asistentky, na lékařské fakulty, jednotlivým porodním asistentkám, do mateřských center, na tematické weby. Očekávali jsme velký zájem, ale z předpokládaných pěti šesti set účastníků nás bude dohromady dvě stě a z toho třetina ze zahraničí. Z Česka jsou to hlavně porodní asistentky a studentky porodní asistence, duly či rodiče. Lékařů se zúčastní málo a spíše ambulantní, nikoli ti z porodnic. Pan ministr už na jaře vzkázal, že na podzim bude zaneprázdněn. Ostatní pracovníci z ministerstva ani neodpověděli a mnozí vedoucí klinik taky ne. Lékaři se tohoto tématu bojí dotknout, porod doma považují za hazard, odsuzují ho, aniž k tomu mají podklady. Přitom například Velká Británie má politiku, že fyziologicky těhotné zdravé ženy by měly být v péči porodních asistentek, existuje studie (Birth Place Study), podle které by ženy měly rodit tam, kde se cítí bezpečně. Budeme mít dva kanadské přednášející, universitní profesory, kteří představí studie o porodech doma, podle kterých se má zdravým ženám doporučovat, aby rodily právě tam, kde se samy cítí v bezpečí. Když to tak jde jinde, proč by to nemohlo jít i u nás? Nebo proč alespoň nepřestat ženy a veřejnost strašit?

Proč je porod doma právě u nás tak kontroverzní?

To je otázka, která by měla být položena nějakému lékaři. Myslím, že to je nedostatkem informací a zkušeností lidí stojících v čele nemocnic a porodnických organizací. Jsou vzděláváni pro řešení složitých případů v nemocnicích, ale s obyčejným porodem, do kterého se nezasahuje, probíhá samovolně, zkušenosti nemají. Mimo porodnici nemají zázemí, na které jsou zvyklí, a tak se bojí. Medik studující porodnictví chodí na praxe do nemocnice a od začátku vidí jen ty akutní příhody. Takže se vlastně od počátku učí bát se své vlastní profese.

Hraje v tom nějakou roli i patriarchální společnost, případně mocenské a finanční zájmy?

To všechno v tom roli hraje. Mnohé ženy, které zvládnou porod samy a bez léků, to hodně posílí, jsou méně manipulovatelné. Pokud neporodí v porodnici, jsou diskriminovány v přístupu ke zdravotní péči. Východoevropské státy dělají vše pro to, aby ženám zabránily mít u porodu porodní asistentku a plánovaně porodit mimo porodnici. V médiích politici prohlašují: Ať si ženy rodí doma, ale když se něco stane, budou si to platit. Když to řeknu na rovinu, v Česku se ženě od začátku těhotenství tvrdí, že těhotenství je v podstatě rizikové, že musí být sledována. Žena bere různé léky, má strach. Pan doktor jí řekne: „Nebojte, já u vás budu“ – a ona pak ráda zaplatí za nadstandardní péči. A pak jí pan doktor nabídne co nejvíce zásahů, aby bylo vidět, jak se snažil. Kdyby ženy byly v péči porodních asistentek, které by jim říkaly „Nebojte se, jste zdravá“ a vedly by je ke zdravému porodu, lékaře by ty opravdu zdravé tolik nepotřebovaly a neplatily by jim peníze za nepotřebné služby. Lépe se manipuluje s vystrašenými ženami – pro maminku je nejdůležitější miminko, myslí si, že bez lékaře by umřelo. Už nevidí, že porod mohl být jiný, kdyby byla nebrala všechny ty léky, vitamíny, nenechala si porod vyvolat a jinak do něj zasahovat. Pan doktor Vladimír Dvořák se v minulosti opakovaně vyjádřil, že v koláči zdravotního pojištění není pro porodní asistentky místo. Zato je tam místo pro téměř dva tisíce ambulantních gynekologů. V Británii je přitom zdravá těhotná žena v péči porodní asistentky a ke gynekologovi jde jen, když si to výslovně přeje nebo má problém. Podobně to funguje v Holandsku, Německu, Belgii či ve Švédsku. Péči porodní asistentky přitom hradí zdravotní pojišťovna.

Jakou péči porodní asistentka konkrétně poskytuje a proč u nás chybí?

Porodní asistentka by měla mít možnost nabídnout kontinuální péči. Znamená to, že by o ženu, respektive o dítě, mohla pečovat během těhotenství, porodu i v poporodní době (například v Německu až do jednoho roku od porodu). Není to ale tak, že žena nemůže využít péče lékaře. Ale primárně je porod spíš záležitost sociální než zdravotní, lékař tam má své místo, ale u zdravé ženy a zdravého porodu by to nemělo být místo první. Někdy lékaři říkají, že jim porodní asistentky lezou do zelí, ale to není pravda. Lékař má léčit a napravovat nemocné stavy, patologie. Porodní asistentka podporuje na těhotenství vše, co je zdravé. Vzájemně se tedy nekříží, spíše doplňují.

Systému zdravotní péče přináší tento model významné finanční úspory. Proč se tomu tedy lékaři brání?

Myslím, že náš zdravotní systém se brání udělat výzkum v této oblasti, protože by jinak došel k závěru, že tento model by sice přinesl zvýšení kvality porodů i úsporu peněz, ale zároveň by mohl nabourat zájmy ambulantních gynekologů a lékařské obce, případně farmaceutických firem. Anebo se lékaři bojí, že by mohli přijít o autoritu. Ale já jsem přesvědčená o tom, že kdyby byli otevření přání žen, tak by tu autoritu spíše získali.

Proč české ženy tento druh péče nevyžadují?

Mnohé ženy ji vyžadují, jakkoli jich není většina. Je však pro ně těžké sehnat si porodní asistentku. Stát znemožňuje porodním asistentkám poskytovat ženám péči v plném rozsahu, jak to odpovídá jejich kompetencím. A protože je porodní asistence profesí regulovanou Evropskou unií, snaží se stát bránit porodním asistentkám ve svobodném výkonu povolání tím, že jim stanovuje nesmyslné nebo nesplnitelné podmínky a hrozí jim vysokou pokutou za jejich nedodržení. Myslím, že většina našich žen má tendenci vzhlížet k autoritám. Pod vlivem informací v médiích se vydávají se do rukou jiných a přenechávají jim vládu nad sebou samými. Porodní asistentky by měly mít možnost přesvědčit ženy, že rodit je normální. Ženy se často porodu bojí, bojí se bolesti, toho, že to nezvládnou. Přirozený porod je přitom velmi snesitelný, zvláště když mají podporu rodiny a zdravotníků. A to by šlo splnit i v nemocnici, nemusí to být nutně doma.

 

A2LARM