Takový normální obchod


Společnost Penta se stala vlastníkem slovenského deníku SME. Rozčarovaní redaktoři zřejmě založí nové médium. Jak může tento pokus dopadnout?

Kresba Shooty. Převzato z deníku SME

Bylo mi snad patnáct, když jsem si cestou do školy poprvé koupil za půlku mého denního kapesného vlastní výtisk deníku SME. Zpočátku jsem to dělal nepravidelně, pak se z toho stal můj každodenní rituál namísto pravidelného kupování Ábíčka. Noviny jsem četl před první hodinou, o přestávkách i během šíleně nudných hodin geografie a náboženství. Se spolužáky jsme se mohli potrhat smíchy nad Shootyho karikaturami, i když jsme asi tak půlce z nich vůbec nerozuměli. Navzájem jsme si nahlas předčítávali úryvky z komentátorské dvojstránky. SME pro nás bylo kultem. Definovalo naše postoje k politice, společnosti a ekonomice. Bylo pro nás kánonem těch správných, progresivních názorů. Prostě jsme na něm vyrostli… A tady dojemný příběh končí.

Tento měsíc se německá mediální společnost Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft rozhodla prodat padesátiprocentní podíl ve vydavatelství Petit Press agentuře SITA, za kterou stojí finanční skupina Penta Investments. Slovenský deník SME tak bude částečně vlastněn skupinou oligarchů kolem Jaroslava Haščáka a Marka Dospivy.

Celá kauza se dá shrnout do jedné věty: SME jako (středo)pravicové médium zakouší na vlastní kůži plody medicíny, kterou sami jeho autoři pomáhali vytvářet. Alespoň tak se vyjadřují některé osobnosti slovenské levice, od technokratů zemanovského střihu, jako je premiér Fico, až po intelektuály typu Luboše Blahy, filosofa a předsedy parlamentního výboru pro evropské záležitosti. Domnívám se, že je to až příliš zjednodušující, i když v zásadě pravdivý pohled. Situace by se dala popsat jako facka od sociální reality, nad kterou jedná část slovenského mediálního prostředí dlouhodobě a mírně ignorantsky levitovala.

Listopadový diskurz

Pro mnoho starších čtenářů je/bylo SME ještě něco jiného než manuál na výklad společenské reality. Ti, kteří v listopadu 89 nekachlíčkovali koupelnu (jako současný předseda slovenského parlamentu), ale zvonili klíči na rozloučenou s komunistickým režimem, ztotožňují tenhle deník s představou nezávislé, svobodné a antiestablishmentové žurnalistiky. To si myslí i samotní redaktoři SME.

Ve společném prohlášení nazvaném Nedáme sa opentať, v němž ohlašují protestní odchod z redakce, obviňují Pentu, že jí nejde o svobodu, ale o zneužití svobody za účelem získání moci a kapitálu (co je dnes zhruba totéž). V sedmi krátkých odstavcích se slovo „svoboda“ vyskytuje šestkrát, což je v momentě, když někdo ztrácí – domnělou či skutečnou – finanční nezávislost, víceméně logické. Nezávislost SME je ovšem v textu přímo spojována se svobodou slova, společnosti, respektive zeměkoule. Deník prý „vznikol z túžby po slobode a dodnes je hmatateľným dôkazom, že sa nedáme umlčať“. Nejvěrnější interpretace tohoto prohlášení je následující: SME je nositelem svobody jakožto hodnoty, tudíž akvizice Penty je ohrožením svobody. Nikoli svobody jednoho média, ale svobody společnosti jako takové.

Takový postoj svědčí o akutním nedostatku sebereflexe. Nechci zpochybňovat, že nezávislá žurnalistika je pro fungující demokratickou společnost nezbytná. Chci jenom poznamenat, že se tenhle názor nedá redukovat na to, že odkoupení SME Pentou je útokem na demokracii nebo svobodu. Takový názor je šíleně nedemokratický a pramení z příliš chabého kontaktu s realitou. Proč by to, že jiné slovenské noviny vlastní oligarchové – například Andrej Babiš Hospodárske noviny – mělo být méně zásadní skutečností? V čem spočívá výjimečnost SME? Je to tím, že kope za ty správné lidi a hodnoty? To je naivní představa upírající právo na uznání jiných hodnotových rámců, které bohužel skutečně existují a nedají se brát jako postoje druhé kategorie.

Zkusme si do mozaiky přidat reakci, kterou jsem dostal na svůj osobní profil na Facebooku:

„Pristavaju mi na nastenke posty o tom ako SME kupila PENTA, o tom ze produkt ideologie zozral svojich najoddanejších kapitalistickych ideológov, ale nemyl si pojmy s dojmami!!!! Po pade komunizmu u nas nevznikla demokracia, ale anarchia, ludia si pomylili demokraciu s anarchiou, v demokratickej spolocnosti nemozes robit co sa ti chce, lebo JA!!! Demokracia je aj o respektovaní druhych, tak tu nevypisuj blbosti o tom ze Penta je ukazkou kapitalizmu!!!!! Keby tu bol este komunizmus tak teraz nestudujes na vysokej skole a nevypisoval tu blbosti, ale by si v tovarne na televizory plnil patrocnicu!!!!“

Stále si nevím rady s tím, jak text správně interpretovat. Vypadá to, že Penta není ukážkou kapitalismu. Ale čeho pak? Tak jako v Česku i na Slovensku panuje představa, že většina soudobých oligarchů jsou oportunisté, kteří po revoluci jenom převlékli kabáty. Tím je vytvořen oslí můstek mezi komunismem a Pentou a odtud je již jenom krůček ke starému dobrému antikomunismu. O tom již ale byla napsána spousta článků a čtenář si jistě sám domyslí, kam tahle úvaha dále směřuje.

Listopad hraje zásadní roli i v reakcích levicového novináře Michala Havrana nebo spisovatele Michala Hvoreckého. Oba odkazují na to, že jedním ze základních požadavků protestů proti komunistickému režimu byla svoboda médií. Připomenout, že tady máme nějaká hodnotová východiska, je jistě namístě. Není ovšem možné dál zapírat, že jsme v slepé uličce, ve které na nás z kontejnerů vyskakují obludy v podobě gargantuovských finančních skupin skupujících média jako čerstvé rohlíky. Neurotická snaha dát nějaký řád nekonzistentnímu výkladu reality je vskutku zbytečným mrháním energie. Raději bychom si mohli říct, že tady asi musíme něco zásadního změnit.

Se s tim smiř!

Paradoxně nejstřízlivější názor na kauzu zatím vydal sám Jaroslav Haščák. Pravděpodobně si je dobře vědom toho, že za jeho monstrózní finanční aktivity ho asi lidé nebudou nikdy milovat. Ve svém stanovisku se proto ani nesnaží obhájit své jednání nebo akvizice Penty. Místo toho upozorňuje, že se redaktoři SME dopouštějí zvláštního faulu – zaměňují osobní názor za veřejný zájem.

Haščák je při popisu svého postoje k celé kauze až chladnokrevně přesný: „To, čo dnešný šéfredaktor SME a jeho tím označujú za túžbu po slobode, by som v našom vnímaní označil za snahu o štandardné trhové prostredie, o to, aby na Slovensku fungovali stabilné pravidlá pre podnikanie a štát svojim nekompetentným prístupom nedeformoval hospodársku súťaž. O to nám ide.“

Přesně tak! Před námi právě stojí esence polistopadové éry. Pokud tady pětadvacet let budujeme diskurz založený na vkládání znamínka rovnosti mezi trhem a svobodou, stejně jako na přesvědčení, že kumulace kapitálu a deregulace trhu jsou úplně normální a neproblematické záležitosti, proč se najednou nějaká skupina lidí bouří proti zájmu Penty koupit SME? Nejde tady ani tak o to, že SME se na budování tohoto diskurzu podílelo (pokusme se prostě hodit minulost za hlavu), jako spíše o to, že Haščák hlediskem soudobého kapitalismu nedělá nic neobvyklého. Je pro něj tedy zarážející, že je kolem takového běžného nákupu tolik povyku.

O něco dále se dozvídáme: „Nejde o zápas za slobodu slova, či demokraciu a tí, ktorí sa tak rozhodli [odísť] nie sú o nič viac a o nič menej novinármi, či mediálnymi podnikateľmi, než ich kolegovia v konkurenčných vydavateľstvách.“

Slovenský oligarcha spatřil obrysy skutečnosti a za kázáním o svobodě a demokracii nachází elitářskou představu, že bez nezávislého SME jsme o krok blíž k totalitě (nebo k mečiarizmu, na Slovensku strašáku číslo dvě hned po komunismu). Proto se novináře snaží uzemnit a poukázat na skutečnost, že jsou tady i jiní novináři a že slovenská společnost není rozhodně závislá na práci jednoho autorského kolektivu. Jak kdyby jim chtěl vzkázat: „Chalani, tak to chodí, se s tim smiřte!“

To neznamená, že adekvátnost Haščákova popisu ospravedlňuje, že se podílí na „babišizaci“ slovenských medií. Na rozdíl od odpůrců nákupu SME je však alespoň v souladu s převládajícím světonázorem. Pokud je v tomto sporu někdo „věrný pravdě Události Listopadu“, tak je to právě Haščák.

Sme-Penta

Znamená akvizice Penty ohrožení svobody?

 

Jak vlastnit media a nestydět se za to

Zchlaďme si teď hlavu a podívejme se na pár věcí, které na této kauze skutečně stojí za pozornost. Otevřenou otázkou totiž je, co tenhle deal udělá se slovenským mediálním prostorem. Odcházející redakce již deklarovala vůli založit nové médium. Můžeme se tedy ptát, kdo do nového deníku přinese potřebný kapitál. Nepochybuji o schopnosti těchto lidí najít si štědrého sponzora, který bude mít ten správný ideologický profil. Přemýšlím ale nad tím, jestli je to jediná cesta, jak v 21. století financovat novinářskou práci.

Protože se různí redaktoři deníku obdivně vyjadřují k práci britského Guardianu (prosím, neptejme se teď, jak je to vůbec možné), určitě stojí za zmínku, že i navzdory špatným hospodářským výsledkům v posledních letech vlastní toto médium stále skupina Guardian Media Group (finančně i personálně napojená na nadaci Scott Trust), jejímž cílem je zajišťovat nezávislé financování periodik The Guardian nebo The Observer. Za pomoci grantů, příspěvků od filantropů a investic do tiskáren, produkce spotřebitelských magazínů nebo B2B informačních servisů jsou tyto noviny financovány inteligentní svépomocí více než jedno století.

Druhou možností je založení komunitního média se silnou podporou od drobných dárců. Uvidíme, zda na to odpadlíci ze SME budou mít odvahu. Je to běh na dlouhou trať, ke všemu ještě s nejistým výsledkem. Energie kolem kauzy však nahrává tomu, že takovýto projekt by mohl získat dostatečnou přízeň, aby mohl na podobném modelu stavět. Protože se oblasti individuálního dárcovství nějakou tu chvíli věnuju, uvítal bych na Slovensku podobně financované médium, i když bych byl přirozeně radši, kdyby hájilo jiné politické pozice.

Věštění z krystalu

Stranou problému financování stojí ještě tři další otázky: Jaká bude pozice SME po této kauze? Jaké místo v nabídce slovenských médií zaujme nový „odpadlický“ deník? A nakonec: Co to může znamenat pro slovenskou levicovou žurnalistiku?

Pokud jde o první otázku, je zřejmé, že SME svůj vliv oslabí. Čtenáři „srdcaři“ (kterých není zrovna málo) totiž pravděpodobně hromadně emigrují za svými idoly na obláček pravdy a lásky vytvořený kolem trucpodniku proti Haščákovi. Tím zároveň šance tohoto nového projektu výrazně stoupají. Je ale nejasné, jak bude vůbec takové médium vypadat, a proto se dá (ne)úspěch projektu odhadovat maximálně na základě existujících precedentů. V Česku se například Echo 24, které vzniklo odchodem části redakce Lidových novin, nijak zásadně neuchytilo. To ale může být způsobeno skutečností, že pravicově orientovaných medií je v České republice už víc než dost. Slovensko však má svého hegemona mezi názorotvornými periodiky již dlouhé roky – je jím právě SME se sedmi procenty čtenářů. Věčně druhá je těsně za ním latentně levicová Pravda (6,5 %), o polovinu menší podíl mají pak Hospodárske noviny a tím výčet de facto končí. Významnější čtenost pak mají už jen samá obskurní periodika: bulvární plátky Nový čas (18 %) a Plus jeden deň (7 %), „východňárský“ deník Korzár (3,5 %) nebo inzerční plátek Avízo (kolem jednoho procenta).

I za předpokladu, že nový deník na sebe nabalí jenom skalní SMEčkaře, může takový projekt dosáhnout čtenosti kolem dvou až tří procent. Má totiž podobné publikum jako týdeník Týždeň, který čte jeden a půl procenta čtenářů. Obě periodika jsou taky propojena osobními i ideovými vazbami. Týždeň je však orientován konzervativnějším směrem než pravicově-liberální SME, a proto by kromě jádra čtenářů kupujících SME a Týždeň mohlo nové periodikum přitáhnout i liberálněji orientované čtenáře, kteří mohou mít problém s některými postoji autorů sdružených kolem šéfredaktora Týždňa Štefana Hríba.

Pro slovenskou levici to znamená, že se tady otevírá prostor pro nové periodikum, které může konkurovat drolící se nabídce médií pohlížejících na svět z pozic napravo od středu. Je otázka, jestli na to slovenská levice má vůbec potenciál. Vyžadovalo by to najít silné finanční i personální zázemí, což by v maličkém rybníku slovenských levicových autorů znamenalo spojit všechny dostupné kapacity nad jedním společným projektem. Existující média jako JeToTak anebo Nové Slovo bohužel velkým projektům nemůžou konkurovat a od různých aktérů se dozvídám o tom, že osobní vztahy se v těchto kruzích zasekly ve stavu připomínajícím situaci před rozpadem Druhé internacionály.

Není co očekávat

Vypadá to, že aktuální konflikt nakonec nevyplodí žádné skutečně zajímavé důsledky. Slovenští pravicoví žurnalisté budou nadále schizofrenně bojovat proti oligarchii a za kapitalismus s lidskou tváří, akorát pod jinou značkou. Levice bude nadále čekat na svou Událost a příležitostně se masochisticky těšit z toho, že jí občas naslouchají i ti napravo – podobně jako když například SME otiskne nějaký Žižekův článek. Jak správně poznamenal Michal Havran, nezávislost velké slovenské deníky ztratily dávno předtím, než je skoupili Babišové a Haščákové. Vzdaly se jí již v momentě, kdy pomohly kultivovat prostředí, které legitimizuje existenci oligarchických struktur a příležitostně střílí do těch, kteří stojí za ideovými protivníky jejich politických postojů. Události jako kauza SME-Penta by časem alespoň mohly pomoci zbavit slovenskou společnost dětských nemocí postkomunismu a umožnit ji vstoupit do fáze dospělosti, v níž média nepřispívají ke štěpení společnosti, ale k sociální kohezi. Odpor proti oligarchii by v takovém případě měl být jejich přirozeným postojem, ale měl by být konzistentní, nikoli oportunistický, a principiální, nikoli povrchní. To s sebou nese důležité změny hodnotové orientace, k nimž zatím na Slovensku není odvaha.

Autor je filosof a fundraiser.

 

A2LARM