Ve stále ještě prodemokratickými aktivisty poněkud zabarikádovaném, policejně a mafiánsky mlátičkovém (ale již také vyjednávajícím) Hongkongu promluvil v úterý obsažně šéf tamní administrativy Leun Čchun-jing. Novinářům na drzé otázky řekl, že z Pekingu nemá jeho výkonná rada „žádné instrukce“, kdy a jak „vyčistit“ dopravní tepny velkoměsta. Tohle znám. Nejpozději od chvíle, kdy mě jeden nešťastný somnambulní člověk, který si zcela vybájil na něm spáchanou křivdu, poslal SMS: „Nebudu se mstít.“ Jeho pomsta byla pak veliká, bezohledná a zbabělá, provedená s mnohonásobným krytím. A tak dobře vím, že Leun Čchun-jing má instrukce z Pekingu přesné. A že bych při tom „čištění ulic“ nechtěl být.
Hongkongský mocipán řekl však i něco světově významného. V rámci bojů o faktické všeobecné volební právo, které má vypuknout v roce 2017 a které de facto znemožní i 1200 – většinou propekingských – členů nominačního výboru, vyslovil Leun Čchun-jing obavy z hlasů chudých sociálních vrstev: „Pokud budeme mluvit v číslech, pak bychom se obraceli k polovině obyvatel Hongkongu, kteří vydělávají méně než 1800 dolarů měsíčně,“ pravil k novinářům tří významných deníků, tří pilířů západních hodnot, jakými nesporně jsou New York Times, The Wall Street Journal a The Financial Times. Hongkongský gubernátor v této souvislosti pojmenoval nebezpečí, které dnes svorně zaříkává celý Západ: hrozbu populismu.
Demokracie z Boží milosti…
A je to tady, už to prasklo. Aspoň v Asii. Tohle je reálná podoba té „komunistické totality“, proti niž se zvedli místní – jak zní povšechná fráze – demokraté podporovaní mezinárodním společenstvím. Faktem je, že hongkongská věrchuška asi trochu doufala, že při vyjednávání s „barikádnickým“ hnutím Occupy Central, vedeném reprezentanty středních vrstev (sociologem, duchovním a osmnáctiletým studentem), přesvědčí aktivisty, že obě strany sporu mají společného nepřítele zdola, totiž 1,4 milionu chudých lidí. Dolarových milionářů je v Hongkongu jen asi 60 tisíc a miliardářů jenom hrstka v řádech několika stovek osob; všechna ostatní populace sedmimilionového města jsou široké „střední vrstvy“, které prožívají nejistotu a jejichž mládež se domnívá, že přišla o budoucnost. Jenom těžko ji však získá zpět plnou podporou arogantní oligarchie. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se touto cestou vydala.
Hongkong těchto dnů je kapkou rosy, v níž se odráží celý vesmír alarmujícího globálního dění: zpětný chod současného světa k pseudodemokracii prvních liberálů, bonapartistů a demagogů, ba i k principům panovnických absolutismů z Boží milosti.
Neradím lpět na nominální hodnotě Čchung-jingem uvedené částky vymezující hranici „nebezpečné třídy“ (v přepočtu jde o téměř 39 tisíc korun českých). Stačí, že v Hongkongu téměř pětina obyvatel žije v opravdové chudobě, hluboko pod oficiální laťkou a bez standardních sociálních služeb. Tyto služby a sociální dávky často nahrazuje „bakšiš“ propekingských aparátčíků a „ochrana“ mafií (takzvaných triád), které se už zapojily do fyzických útoků na protestující. Přesto se v několika neoficiálních průzkumech ukázalo, že nižší vrstvy jsou podivuhodně orientované; ani jednou nebyly ochotny volit kandidáty, které navrhl nominační výbor, složený z aparátčíků, miliardářů a kmotrů, kteří se z větší části opírají o „komunistický“ Peking. „Komunismus“ je nutné důsledně psát v uvozovkách, protože zde znamená neotřesitelné dogma, že žebrota nemá co mluvit do výběru kandidátů a že je neúnosný požadavek, aby i pro ni platilo „jeden občan, jeden hlas“. Kdo tento požadavek – ať je to kdokoli – v dnešním Hongkongu a v celé Číně vznáší, je větším komunistou, než vypadá, než si myslí a než by ho ve snu napadlo. Ale je to on, kdo zvedá spodní proudy a kdo se právě tím teprve stává demokratem.
…a na zbrojní průkaz
První evropští liberálové demokraty nebyli. Alespoň ne ve smyslu, v jakém tomuto slovu rozumíme dnes. Jejich demokracie byla jen pro hrstku „aktivních občanů“, volební právo bylo vymezeno – a hodně vysoko či natvrdo – majetkem, pohlavím, rasou… Muselo být vztyčeno hodně barikád, zažehnuto mnoho revolucí a absolvováno nemálo občanských válek (a válek vůbec), abychom přešli k demokracii všeobecné, „davové“, s veškerým jejím leskem a bídou. A pak nutně i k demokracii sociální, aby se v masovější občanské společnosti nerozpustilo obecné v partikulárním, veřejné v privátním. A aby se rovná práva nekřivila reálnou mocí nákupčích i pohůnků cizí práce a demagogických státních fýrerů. Hongkong těchto dnů je však bohužel kapkou rosy, v níž se odráží celý vesmír alarmujícího globálního dění: zpětný chod současného světa k pseudodemokracii prvních liberálů, bonapartistů a demagogů, ba i k principům panovnických absolutismů z Boží milosti. Zpětný chod k nedemokracii.
To není žádná velká hyperbola, přehnané tvrzení, vrh daleko za čáru. Američané budou příští měsíc volit Sněmovnu reprezentantů a část Senátu. Při té příležitosti zaznívají kritické hlasy. Nejde jen o to, že strop na financování kampaně byl v květnu zrušen a volby tak prakticky budou nakoupeny. Nejde také jen o to, že demokraté a republikáni nejsou vlastně kdovíjaké alternativy. Jde i o to, že v USA sedí sedm milionů lidí buď ve vězení, nebo je podmíněně odsouzeno či na zkoušku propuštěno a vystaveno různých formám justiční kontroly. Bez volebního práva. Spojené státy mají o 800 tisíc vězňů víc než Čínská lidová republika.
Svoji váhu tam má také faktický majetkový cenzus. Odhaduje se, že aktivní volební právo – samozřejmě ze zákona všeobecné, rovné, přímé a tajné – bude znemožněno naplnit milionům lidí, zvláště ve Virginii, Wisconsinu, Texasu, Pensylvánii, Alabamě, Floridě, Georgii, Indianě, Kansasu, Mississippi, Rhode Islandu, Jižní Karolíně a Tennessee. Z prostého důvodu: zákony vyžadují, aby voliči předložili speciální průkaz totožnosti vystavený státním či federálním úřadem. Řada z nich tento průkaz nemá a cestování na úřady i zaplacení správních poplatků si jednoduše nemohou dovolit. V Texasu orgány nepřipouštějí, aby byl identifikačním dokladem studentský index, zato však berou jako osvědčení totožnosti – zbrojní průkaz! Zlí jazykové tvrdí, že je to jasné: majitelé zbraní častěji volí republikány. Jako kdyby to nebylo jedno…
Buď jak buď, Leun Čchun-jing a členové čínského politbyra by možná byli s Amerikou v zásadě spokojeni. A stěží pouze proto, že aktivisté Occupy Wall Street před třemi lety v řadě amerických měst dostali docela slušnou „nakládačku“. Nevadí, je tu ještě stará dobrá Evropa, kolébka demokracie. Ale to bychom už pomalu nesměli číst noviny. Třeba vydání listu Le Monde ze 14. října, v němž se sociolog Christian Maurel rozepsal o stavu republikánských institucí takto: „…mylně je pokládáme za demokratické, ačkoli známe volenou aristokracii, která se zvrhla v oligarchii“.
Už to asi prasklo všude.
Autor je politický komentátor.