Chybujeme zřejmě všichni, kdož jsme se letos ještě snažili vtěsnat volby komunální i „třetinkové“ senátní (respektive jejich první kolo) do klasického schématu levice–pravice. I linie vládní koalice – opozice se zdá být jen třídící berličkou, jakkoli v politické praxi důležitou. Problém je evidentně i v popisu těchto voleb jako střetu mezi politikou tradičních stran a nepolitikou partajních novotvarů. Asi nejblíže k pravdě jsou ti, kteří tvrdí, že v českých volbách 2014 zvítězily nezávislé – převážně ad hoc utvořené – subjekty a osobnosti, s nimiž jsou spojena očekávání a které se lidem obecně jeví jako důvěryhodné.
Jestli v těchto volbách někdo doopravdy zvítězil, pak to jsou nejen „nezávislí“ obecně, ale zejména konkrétní aktivistické iniciativy jako Žít Brno či PRAHA 7 SOBĚ, případně Česká pirátská strana.
Staré pravolevé visačky příliš nezafungovaly. Vládní hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše se svým radikálním „budelípismem“ podchytilo obecný český a moravskoslezský lid v polovině statutárních – tedy velkých – měst, včetně Prahy či Ostravy. A i na venkově si ANO úspěšně vedlo v klání s koaličními partnery, Bělobrádkovými lidovci, v rurálním prostředí pevně ukotvenými takřka automatickou podporou dělných rodinných klanů po celé generace. Není však pochyb, že konzervativní a zároveň lidová KDU-ČSL vykazuje spíše vzestup. Co „premiérská“ ČSSD v komunálkách ztratila (mobilizace k její podpoře byla však i v malých obcích úctyhodná), plně ji osud vynahradil v klání o Senát: reálnou naději na udržení úhrnných a „válcujících“ 41 křesel neztratila. Zato komunisté propadli, i když skandují, že jsou v obecních volbách třetí. V boji o Senát dokonce vypadli ve všech sedmadvaceti obvodech. TOP 09 ani ODS (obě strany je již třeba pokládat za tradiční pravici) sice nebyly vymazány z politické mapy, ale pokles TOP 09 v Praze a ztrátu poloviny zastupitelů ODS v celé zemi těžko mohou vykompenzovat naděje na posílení v horní komoře parlamentu. Slova modrého lídra Petra Fialy „Jsme zpět!“ zní komicky. Jsou daleko a ani už nestojí nohama na zemi.
Tabulka politických prvků
Jaký je základní pořádací faktor v tomto guláši? K čemu nám je konstatování, že neuspěla zcela nesourodá opozice, k níž vedle TOP neokonzervativců Miroslava Kalouska (Karla Schwarzenberga) a neoliberálních dinosaurů Petra Fialy patří i prostoduchý „úsvitář“ přímé demokracie Tomio Okamura a komunistický skanzen, jenž již dlouho jakékoli revoluční vize už ani nepředstírá? Myslím, že tímto pořádacím faktorem není vítězoslavná skutečnost, že kandidáti koaličních stran ČSSD, ANO, KDU-ČSL zvítězili na všech frontách před kandidáty opozičními.
Bude nutné začít sestavovat politickou „Mendělejevovu tabulku“ Česka takříkajíc zdola. Jestli v těchto volbách někdo doopravdy zvítězil a zasluhuje veškerou pozornost, pak to jsou nejen „nezávislí“ obecně, ale zejména konkrétní aktivistické iniciativy jako Žít Brno, která se zmocnila městské části Brno-střed, či PRAHA 7 SOBĚ, jež své protivníky ve svém obvodě doslova převálcovala, případně Česká pirátská strana, která zvítězila v Mariánských Lázních a proloktovala se do zastupitelstva pražského magistrátu. To jsou spektakulární úspěchy!
Nyní půjde o to, aby si všichni tito militanti postupně uvědomili, jakou roli objektivně hrají – nebo mohou hrát – na reálné pravolevé ose, která stále existuje, neboť je definicí střetu sociálních zájmů. Jestliže si „Brnem žijící“ Matěj Hollan nechal napsat na plakáty „Chcu Brno bez Onderky“ (tedy bez dlouholetého sociálnědemokratického primátorského šíbra Romana Onderky), jestliže občané chtějí svá města uspořádat podle sebe a pro sebe, jestliže si Piráti přejí dýchat internet jako vzduch a cílem zelených (Matěj Stropnický se v Praze protlačil) je nedusit se vzduchem skutečným, mají před sebou jeden náročný úkol. A sice uvědomit si, že jejich liberální idealismus – a občas i vyloženě pravicové postoje – se neslučují s bojem proti soukromému („duševnímu“) vlastnictví či proti bagrům akumulace kapitálu v přírodě. Představa Brna bez Onderky je pěkná, ale ještě lepší by bylo zbavit ho – a další města také – společenských poměrů, z nichž se Onderkové neustále líhnou.
Jednou nám svitne
Touto rozdělovací tabulkou bude nutné poměřit i prohnanější tradiční štiky v české politice. Lidovci budou muset vzít vážně nejen „filozofii chudoby“ papeže Františka, ale konečně i zájmy svých chudobných voličů; obojí nelze smířit s podporou arogantního vrcholku jakékoli hierarchie, která mamonářsky křepčí kolem Zlatého telete. Sociální demokracie má ještě před sebou volbu mezi sociálnem, tržní flexibilitou a „stranou pořádku“, za kterou mluví kdejaký islamofob a stoupenec trestu smrti.
Je předem jasné, jak vyřeší svůj střet zájmů na nevyhnutelné křižovatce miliardář, který se u nás stal úběžníkem lidové nespokojenosti se systémem, jehož základní rámec určují tuzemští i světoví – nedá se nic dělat – miliardáři. Darmo se jej Kalousek snaží připlácnout k těm nejhranatějším komunistům tvrzením, že „není rozdíl mezi Semelovou a Babišem“. Sociální zájmy a obsahově nevyprázdněná pravolevá osa se nakonec vždycky vynoří z kalných vod na hladinu. Mnohé voliče to možná překvapí. Ale i oni se budou muset – s odpuštěním – „zařadit“. A konečně vzít svůj osud z rukou toho či onoho bodrého strýčka do těch vlastních.
Volby 2014 se jeví nakonec zajímavější, než na počátku vypadaly. Jsou jako noční bouřka, v níž se naráz zablesklo a na chvíli se ze tmy vynořila celá krajina, její skutečné obrysy. Většina z nás se asi dívala jinam a jiní zřejmě nevěřili vlastním očím, takže zatím tápeme dál. Nevadí, však se rozbřeskne. Nevyhnutelně.
Autor je politický komentátor.