Na dnešní den připadá výročí policejního masakru demonstrantů za nezávislost Alžírska, k němuž došlo v roce 1961. Přesný počet jeho obětí není dodnes znám. Přes nulovou odezvu v dobových médiích měla událost zásadní vliv na utváření francouzské radikální levice v šedesátých letech.
Kontextem pro události ze 17. října 1961 byly boje za nezávislost Alžírska, jejichž poválečná fáze trvala již od roku 1954. V tomtéž roce dochází k založení Fronty národního osvobození (Front de Libération Nationale – FLN), ústřední organizační složky celého povstání. Na přelomu šedesátých let dochází i přes dílčí a čistě formální kompromisy Gaullovy Páté republiky k radikalizaci forem boje. Francouzská Wikipedie uvádí, že mezi lednem a zářím roku 1961 došlo až ke dvěma stům případům násilné smrti „severoafričanů“. V reakci na to adaptuje FNL strategii teroristických útoků zacílených na členy policejního sboru nebo takzvané harkis, tj. Alžířany, kteří aktivně podporovali francouzskou přítomnost v Alžírsku (tentýž zdroj uvádí 47 obětí, přičemž toto číslo zahrnuje také klíčový měsíc říjen).
Kolem pařížského mostu Neuilly policisté doslova naházeli sto až dvě stě živých, polomrtvých či již mrtvých Alžířanů do Seiny. Další lidé pak umírali také při výsleších nebo v zadržovacích celách.
Demonstrace, kterou zástupci FLN svolali na 17. října, byla zamýšlena jako bojkot zákazu vycházení, který platil od 20:30 a týkal se všech Alžířanů na území města Paříže. V souladu s plánem organizátorů šlo o akci nenásilného rázu: držení jakékoliv zbraně bylo demonstrantům výslovně zakázáno. Na přímý rozkaz Maurice Papona, pařížského policejního prefekta, však policie spolu se speciální zásahovou jednotkou jednala tak, jako by demonstranti ozbrojeni byli a téměř bezprostředně po zahájení demonstrace spustila střelbu. Kolem pařížského mostu Neuilly pak členové policie a zásahových jednotek doslova naházeli sto až dvě stě živých, polomrtvých či již mrtvých Alžířanů do Seiny. Další lidé pak umírali také při výsleších nebo v zadržovacích celách. Vyšetřovací komise francouzské vlády došla v roce 1998 k počtu 48 obětí (všechny na straně demonstrantů). Jiné odhady hovoří až o čtyřnásobném počtu.
Francouzský filosof Jacques Rancière tuto událost vnímá jako zásadní mezník v procesu konstituce politického vědomí celé své generace: „Pro mou generaci spočívala politika v nemožné identifikaci s těly Alžířanů, které francouzská policie ubila k smrti a naházela do Seiny v říjnu roku 1961. Nemohli jsme se identifikovat s těmito Alžířany, ale mohli jsme zpochybnit svou identifikaci s ‚francouzským lidem‘, v jehož jménu byli usmrceni. Mohli jsme tedy jednat jako politické subjekty v mezeře či průrvě mezi dvěma identitami, přičemž žádnou z nichž jsme nemohli přijmout za svou.“
Až do devadesátých let minulého století se o události prakticky nehovořilo. V roce 1998 došlo ke zřízení zmíněné vyšetřovací komice, ale k oficiálnímu odsouzení této „krvavé represe“ se odhodlal teprve François Holland v roce 2012, tedy při 51. výročí události. Vřazení události do oficiálního kánonu francouzských dějin lze však stěží pokládat za adekvátní projev úcty vůči obětem. Tím mohou být jedině nové formy boje proti novým Gaullům a Paponům.
Autor je hudebník.