Příběh Libora Malého zajisté potěší srdce každého milovníka kritiky ideologie pozdního kapitalismu. V divokých devadesátých letech prakticky z ničeho začal rozvíjet internetový portál zprostředkovávající pracovní nabídky Jobs.cz. Brzy se z toho stal úspěšný byznys, před pár lety Malý celou firmu prodal a zařadil se tím mezi české miliardáře. Pointa je předvídatelná: podnik řídil podle „poupravených buddhistických principů“, zaměstnance přijímal na základě jejich horoskopu v kancelářích uspořádaných podle feng-šuej a nakonec firmu předal do rukou „podobně smýšlejících Finů“, protože svou energii v současnosti věnuje vytváření internetové platformy pro postkapitalistickou alternativu Stream 3. Pracovně ji nazývá „ekonomika daru“. Nepřekvapí ani to, že tento komunistický Facebook s prozatímní doménou Hearth.net vznikl přesně 21. 12. 2012. Současně s ním bylo založeno i občanské sdružení Adato Paradigma starající se o chod a vývoj této platformy.
Marxistické sútry
Praktikující buddhista, zasvěcený do tibetské tradice dzogčhen, se vrhl zcela bezelstně do tématu, které doposud bylo vlastní spíše radikálním proudům na levici – totiž vytváření paralelního modelu bezpeněžní ekonomiky, založené nikoli na principu směny, ale na vzájemné spolupráci. Nebo ještě lépe: na principu nezištného daru. Tento miliardář v rozhovoru pro českou odnož časopisu Forbes děsí redaktorku vážně míněnou snahou o vytvoření systému komunit postavených na vzájemném nezávazném poskytování a přijímání darů. Navíc je přesvědčen, že starému paradigmatu tržní ekonomiky, postavenému na sobeckém hájení individuálních zájmů, už zvoní hrana.
Symptomatická je na utopickém myšlení českého bódhisattvy moralistická pozice, ze které vychází. Zatímco věnuje maximální energii aktivnímu vytváření „ostrůvků pozitivní deviace“, na odvržení kapitalistického systému už mu nezbývá čas.
Nové systémové paradigma Stream 3 má být postaveno na zprostředkovávání transakcí mezi nabídkou a poptávkou – ovšem bez principu směny a na základě absolutní nezištnosti. Něco vytvoříte, protože to děláte rádi, a systém nalezne člověka, který tenhle dar pro změnu rád přijme. Toť vše. Nikdo za nic neplatí ani nenabízí nic na oplátku. Dar je zkrátka dar. Těžko si představit výraz ve tváři redaktorky „světového magazínu o byznysu, podnikání, penězích a úspěchu“, když jí novopečený miliardář zcela vážně říká: „Počítáme s tím, že ten systém pojede nějakou dobu paralelně s tím, který tu existuje,“ a následně formuluje svou avantgardní myšlenku: „My jsme možná se Streamem o dvacet let napřed, ale já jsem si absolutně jistý, že to jednou takhle nějak bude. Že společnost ke změně paradigmatu stejně brzy dospěje.“ Když mu redaktorka oponuje, že to si přece Marx s Engelsem mysleli taky, odpovídá s geniální stručností: „No jasně, ale on ten Lenin jim to pak zkazil. S tou revolucí to trochu přehnal.“
Dobrý sponzor, špatný vizionář
Symptomatická je na utopickém myšlení českého bódhisattvy moralistická pozice, ze které vychází. Zatímco věnuje maximální energii aktivnímu vytváření „ostrůvků pozitivní deviace“, na odvržení kapitalistického systému už mu nezbývá čas. To názorně prokazuje jeho představa, že provoz celého projektu bude kofinancován štědrými dárci včetně korporací s filantropickými sklony. Zatímco Malý otevřeně deklaruje postkapitalistické cíle, jeho projekt tvoří jen kosmetický doplněk tržní ekonomiky a soukromého vlastnictví. Z naivního, nicméně snad upřímného pokusu o alternativu se tak ve výsledku v nejlepším případě stává paralelní sféra odpočinku od každodenní neurózy boje o přežití – skrze kapitalismus a pro kapitalismus. Ze sítě Hearth.net se pak de facto stává obdoba portálů pro nabídku věcí, kterých se dotyčný chce zbavit za odvoz a podobně.
Václav Bělohradský v Otázkách Václava Moravce pronesl kacířskou myšlenku o možnosti přeměny oligarchie v elitu jakožto nositelku univerzálních hodnot společnosti. Nad takovými tezemi může leckdo pozdvihnout obočí – obzvlášť tehdy, když se ukazuje, že podnikatelské elity, které se opřou do nápravy světa, často končí žalostným fiaskem. Jedinou dosavadní výjimkou je Andrej Babiš. Zdá se ale, že jeho úspěch tkví v tom, že dokáže definovat svoji roli sponzora a jednotící tváře svého hnutí, zatímco politický marketing, programatiku a vizi outsourcuje skrze odborníky k tomu určené. Věc se má patrně tak, že progresivní kapitalista je dobrý sponzor, ale špatný vizionář.
Večerní relaxace bohatých
Je ale skutečnost natolik jednoduchá, abychom mohli celý případ shrnout do teze, že Janeček, Babiš nebo Sekyra mohou do svých řad přivítat dalšího potrhlého miliardáře, který pro samou lásku neví, jaké dobro by ještě napáchal? Možná. Jenže zatímco u Janečka se lze obávat o jeho duševní zdraví, u Babiše zase jeho skutečných úmyslů a u Sekyry obojího, zdá se, že u Malého si člověk nemůže být jist ničím. Jako nezkompromitovaný miliardář má však blíž k „pozitivní evoluci“ než ke slibům, že bude líp. Zatímco Janeček svoji utopii realizuje ve snaze o změnu politického systému, Malý se vrhl na změnu ekonomiky. Podobně jako se Janečkovi nakonec podařilo vybudovat jen jednu z bašt boje proti korupci, Malému se z jeho iniciativy podaří vytvořit přinejlepším oázu pro večerní relaxaci progresivní buržoazie, která má čas od času už dost vší té dravosti a konkurence. Alternativní „ekonomika daru“ z toho nebude, i kdyby tomu požehnal sám dalajláma.
Na druhou stranu každý pachatel dobra, který nemá hluboko do kapsy, kolem sebe nalezne podfinancovaná témata – pokud ustoupí ze svého utopického vizionářství, může snadno zjistit, že na stole je problematika exekuční mašinérie či kritická situace sociálního bydlení společně se zintenzivňováním sociálního vyloučení a stupňováním rasismu. Zde se nám pod rukama rozpadá veřejný prostor a monopolizovaná média přestávají plnit svou funkci. Naproti tomu utopie buddhistické sítě vzájemného obdarovávání je spíše hysterickým únikem z reality do imaginárna předem ztracených projektů.
Možná je na místě otázka, jestli je cestou k nasbírání karmických bodů spíše Janečkův model osamělého génia-vizionáře, který končí vlastní marginalizací, anebo Sorosova cesta finančních stimulů občanské společnosti. V tom tkví ostatně i odpověď na Bělohradského tezi o transformaci oligarchie v elitu: tam, kde se oligarchie pokouší převzít roli elity, selhává, ovšem „progresivní buržoazie“ může vykonat mnoho dobrého, přenechá-li své vizionářské choutky jiným a bude-li ochotná financovat projekty, které, pravda, sama nikdy nevymyslí. Finančních prostředků má dost, otázkou je, jestli má také dost síly na takovou pokoru.
Autor je student FF MU.