Přednáška francouzského filosofa Alaina Badioua v Praze vyvolala smíšené reakce, pokud vůbec nějaké, a to navzdory úporné snaze organizátorů vykreslit ho jako nového Platóna kráčejícího postmoderním sofismem 21. století. Taková reprezentace je určitou součástí folklóru Badiouových žáků – pro ty je jejich mistr bezmála novým Sokratem, který si v Athénách pozdního kapitalismu umí nadělat spoustu zlé krve a sklízí za to od nich neskrývaný obdiv. Možná tak přemýšlel i organizační tým, když publiku předložil Badioua jako titána současného myšlení a čekal, že se začnou dít věci. Poněkud patetická snaha o glorifikaci ale sklidila po zásluhách své hořké ovoce.
Badiouův záměr byl docela jiný – očividně není milovníkem samoúčelných skandálů, a tak se v Praze tato maoistická šelma zahalila do beránčího roucha a vyvolala rozpaky mezi obecenstvem složeným jak z ostentativních bojovníků s kapitálem, tak z těch, kdo si přišli jen zvýšit svůj kapitál kulturní. Publikum se nakonec dokázalo polarizovat na jedné straně výtkou z intelektuálštiny, která nikomu jinému nic neříká, a na straně druhé smutným konstatováním samotných intelektuálů, že se nedozvěděli nic převratného, či nedej bože revolučního.
Osy dvacátého století
Co tedy zůstalo nepochopeno a zároveň bylo tak neuspokojující? Pokus o politicko-ideologické schéma, kterým lze nahlížet na „velké dvacáté století“ a jež má zároveň být perspektivou, z níž nahlížet na století jednadvacáté. Dvě základní osy Badiouova schématu (kapitalismus–komunismus, tradice–modernita) tvoří kombinaci fašismů (kapitalismus a tradicionalismus), západního světa (kapitalismus a modernita), socialistického bloku (komunismus a tradicionalismus) a nové politické pravdy, která je kombinací komunismu a modernity. Tato čtvrtá figura, jak by se dalo očekávat, na svou realizaci stále teprve čeká.
Zatímco sovětská moc se snažila událost československého jara normalizovat tankovými jednotkami, moc kapitálu standardizovala revoluce východního bloku spektakulárním konzumem a pluralizací zastupitelského režimu. Nevzniklo nic skutečně nového v politickém myšlení i jednání, a tedy ani nedošlo k opravdové změně.
Badiouovo volání po nové politické pravdě staví na odmítnutí diskreditovaného socialismu lidových demokracií, které svého času sloužily jako alchymické tyglíky, ve kterých se měla dít syntéza komunistické emancipační ideje a tradičních schémat myšlení a organizace společnosti. Tato výbušná směs, jež se měla stát nástrojem pro boj s imperialismem západního kapitálu, nakonec vyhodila do povětří jen samu sebe.
Badiou tak nemá důvod nostalgicky hledět do předmoderních dob, ve kterých prodlévá „spokojený divoch“ či soběstačný milovník spojení s přírodou. Rousseau i Thoreau jsou mu dokonale cizí. Naopak následuje Rimbaudovo „musíme být absolutně moderní“. To mimo jiné znamená, že jediná modernita, kterou doposud známe, je její kapitalistická varianta a výzvou naší radikální imaginaci je modernita komunistická.
Víme, že kapitalismus rozemílá neviditelnou pěstí trhu tradiční formy života – komunitní i rodinné. Zpřetrhává generační vazby a vydává člověka všanc atomizované hře individualit v odcizeném světě. Stejně tak boří staré myšlenkové a náboženské formy nebo je podřizuje absolutnímu principu sebezájmu. Autentickou reakcí není ale odmítnutí kapitalismu ve jménu zachování starého a tradičního. Ve světě, kde není cesty zpět, lze hledět pouze k radikálně novému.
Zpátky ni krok!
Už Marx byl modernista par excellence, když kapitalismu přičítal k dobru právě to, jak dokázal zatočit se starými strukturami společnosti. Badiou tomu ostatně přitakává a soudí, že úkolem našeho století je stejným způsobem zatočit s kapitalismem – bez toho, že bychom se uchylovali ke starým modlám, které kladivo kapitálu usadilo do prachu historie.
Badiou je tak především myslitelem „nového“, ostatně celá jeho filosofická práce se v posledku točí kolem pochopení toho, jak je možná novost uvnitř světa, který nemá vnějšek – tedy uvnitř světa bez transcendence. Toto „nové“ nazývá Pravda-Událost a na jejím základě vytváří své pojetí dialektiky, ověnčené přívlastkem „afirmativní“. Přínos a specifikum francouzského komunisty začínají právě zde.
Obě koncepce jsou v zásadě rozchodem s klasickým marxismem – filosofii dějin nahrazuje pojetí Pravdy jakožto Události, kterou nelze uchopit možnostmi dané historické situace a jež je nahodilá. Nahodilost pak tvoří základní kámen Badiouova materialismu a odlišuje se tím od Marxovy představy, která chce usebrat lidské dějiny do smysluplného dynamického celku vývoje třídní války. Nacházíme-li se v Badiouově univerzu, pak jsme obklopeni neredukovatelnými mnohostmi mnohostí, které se snažíme usebrat do homogenního řádu. Neredukovatelnost těchto mnohostí nám slibuje to, že tento řád bude mít vždy prasklinu, kterou nedokáže integrovat, což zajišťuje, že nakonec bude vždy o legraci postaráno. Tato prasklina je totiž potenciálním místem dění Pravdy-Události.
Událost je v takovém světě vždy průlomem – vpádem doposud nemyslitelného a neznámého, jehož uchopení je v počátku vymezeno okruhem několika „svědků“, jejichž jedinou zbraní je „věrnost“ této události. Pokud to někomu připomíná historickou situaci raného křesťanství, pak míří na správný cíl – Badiou se této analogii věnuje ve své knize o svatém Pavlovi, jehož figuru používá k osvětlení své pozice. Tady také začíná afirmativní část celé věci. Badiou rozděluje negaci, klíčovou kategorii dialektiky, na destrukční a afirmační část, a uvádí tak na scénu triádu destrukce–negace–subtrakce.
Destrukce je docela dobře známé Leninovo zboží – zničení starého řádu ruku v ruce se zpracováním palčivé otázky revoluční strategie. Na opačné straně triády pak stojí subtrakce, která se bezprostředně týká zmíněného nového, jehož kontury Badiou jen opatrně ohmatává ve tmách. Nicméně lze říct, že subtrakce především znamená ústup od aktuálního řádu světa a vytvoření nové vize vedoucí k jeho přetvoření. Bez subtrakce – jakožto afirmující a afirmované vize – revoluční běsy degenerují v nihilistické pustošení (čínská kulturní revoluce), nebo v příklon ke starému (reálný socialismus a reálný kapitalismus).
Aktuálními příklady pseudoudálostí bez subtrakce jsou revoluce, jimž prošly postkomunistické státy. Ty absolvovaly „normalizaci Západem“, to znamená, že po relativně krátkém komunistickém excesu, který byl odvržen na smetiště dějin, se tyto společnosti snaží vrátit na „standardní“ trajektorii kapitalistické modernizace a liberálního parlamentarismu. Zatímco sovětská moc se snažila událost československého jara normalizovat tankovými jednotkami, moc kapitálu standardizovala revoluce východního bloku spektakulárním konzumem a pluralizací zastupitelského režimu. Nevzniklo nic skutečně nového v politickém myšlení i jednání, a tedy ani nedošlo k opravdové změně.
Sociální emancipace v tekutých časech
Takový je přínos Badiouovy teoretické koncepce – narýsování základních kontur ve věku politického „zmatení jazyků“. Rozpad socialistického babylonu má za následek i roztříštění emancipačních politických sil, které dokonale postrádají vektor svých politických aspirací.
Práce postmoderního Platóna dnes tudíž nespočívá v sepsání nové Ústavy, ale v průzkumu terénu základních kategorií, podmiňujících samotnou teorii i politickou praxi. Badiou předpokládá, že současným úkolem radikálního filosofa je vytvoření takové metateorie, která bude sloužit jako podmínka možnosti univerzalistického politického projektu, protože jedině ten může mít ambice utkat se s kapitalismem, který je prozatím posledním univerzalismem na jevišti dějin.
Badiou je tak myslitel pro dobu chaosu – pro dějiny, které nemají směr ani smysl a zacyklily se v křeči postmoderního liberalismu. Pro postpolitickou epochu, která politično zmrzačila na administraci hladkého oběhu kapitálu až do konce časů. Pro dobu bez opěrných bodů, v níž se není čeho chytit. Jako taková je Badiouova teorie skutečným „monstrprojektem“ – poukazem na možnost, jak z kosmického prachu, uprostřed něhož se nacházíme, vytvořit zcela nový svět.
Autor je student FF MU.