Novelu zákona o investičních pobídkách, která bude měnit podmínky vstupu na český pracovní trh pro zahraniční investory, předložila vláda počátkem září a v říjnu prošla prvním čtením ve sněmovně. Pokud nenastanou nečekané komplikace při jejím schvalování, nabude platnosti už od příštího roku. A na co se může česká pracovní síla po novém roce těšit? Kdo očekával hřejivé montérky s pastelovým logem průmyslového giganta, bude asi zklamán. Čeští politici totiž nasáli vědomosti o zákonitostech postindustriální ekonomiky a rozhodli se vybudovat českou postmoderní trendy kreativní třídu. Financovat se budou nejen sofistikovaná technologická pracoviště, ale českou ekonomiku budou nově stavět na nohy i velkokapacitní callcentra. Nebudou to žádní trpaslíci – aby firma dosáhla na státní podporu, musí mít minimálně 500 zaměstnanců. Vzhledem k dosavadní slabé podpoře vědy v Česku (pod dvě procenta HDP) a vzhledem ke schopnosti českého telemarketingu vydělávat i v ekonomické krizi lze očekávat, jaký směr tok dotací nabere.
Český ráj callcenter
„Místo ráje montoven se z nás může stát ráj masových telefonních ústředen, jak je známe z Indie (kterým ale už kvůli angličtině nebudeme stejně umět konkurovat). Hrozí nám nárůst masových callcenter, kde lidé vykonávají rutinní úkony za prekérní plat i psychologicky náročných motivačních mechanismů v hale velikosti vodňanské kuřecí farmy,“ hodnotí vládní plán ekonom Jaroslav Nebesář. „Budou sice pracovat u počítače, ten ale není díky svému omezenému softwaru ničím jiným než virtuálním běžícím pásem. Podobné aktivity by neměly být předmětem veřejných investičních pobídek. Návratnost pro stát a ekonomiku může být teoreticky větší než u montoven, je to ale ‚z bláta do louže‘ české investiční podpory,“ dodává.
V souvislosti s výsledky průzkumu o poklesu příjmů při vykonávání nízko hodnocených zaměstnání namísto pobírání sociálních dávek se nabízí otázka, zda při dotování zaměstnaneckého místa nedochází k ještě obskurnější situaci.
Zařazení callcenter do oblasti podnikání, na něž se mohou vztahovat žádosti o státní spolufinancování, je českou reakcí na rozhodnutí Evropské unie z letošního července, kdy bylo Česko zařazena mezi země, které jsou kvůli vyššímu HDP nuceny snížit výši maximální podpory ze 40 na 25 procent investované částky. Opouštíme tak řady exkluzivní skupiny vyvolených států jako Slovensko, Maďarsko či Polsko, které mohou nadále bojovat s rozvojovými zeměmi o přízeň nadnárodních gigantů. V rámci globální konkurence se jedná o boj tuhý jako podešev z mexické maquiladory. Nabídka levných pracovních sil, přesčasy, přepracovanost, represivní kontrola a pracovní legislativa šitá na míru korporacím představují v rozvinutých zemích neodolatelný standard. V každém případě se Česko nechce nechat zahanbit a nabízí mlsným korporacím lákadlo v podobě ještě příznivějších podmínek. Nově budou vytvořeny speciální ekonomické zóny v nezaměstnaností postižených regionech, jako jsou Ostravsko, Mostecko či Holešov, v nichž by příspěvek na zaměstnance mohl dosáhnout až 300 tisíc korun. Jako samozřejmost se potom jeví pětileté osvobození od daní za stavbu a nemovitosti v této zóně.
Nebesář uznává, že „podle statistik CzechInvestu centra strategických služeb vytváří více pracovních míst než další podporované aktivity. Oproti jiným investicím se tak relativně velká část investované částky a příjmu zobrazí ve mzdách spíše než v kapitálových výnosech, které nám ze země stejně mizí. To je pozitivní.“ Ale zároveň dodává: „Neexistují ale statistiky o výšce platů, které by podobný závěr o vyšším přínosu přímo potvrdily. Relativní přínos strategických služeb rovněž spíše vypovídá o mizerné hodnotě dalších podporovaných investic než o výhodnosti callcenter, která patří k těm nejprimitivnějším strategickým službám.“
Smlouvy navíc neobsahují přesně definovaná restriktivní opatření a sankce, které by kromě pětileté minimální doby pobytu nařizovaly i nastavení legislativních povinností vůči zaměstnancům, návrh pracovního kodexu, přibližné platové výměry či povinnost zaměstnávat přednostně lidi z dané oblasti, případně české občany. Neexistuje předložení takového právního a pracovního rámce, který by předcházel potížím, jaké představovalo porušování zaměstnaneckých práv v nošovické továrně Hyundai či přesun továrny Flextronics z Brna do Maďarska.
Stát financuje výdělečnou práci
Základní logika investičního pobízení spočívá v odstranění bariér pro vstup a pohyb kapitálu, převzetí sociálních rizik státem a vzniku dotovaných pracovních míst, která stát není schopen sám vytvořit. Minulý rok tímto způsobem stát přiznal podporu ve výši téměř 15 miliard korun na předpokládanou výslednou investici v objemu kolem 47 miliard. Stát tak sanoval soukromým firmám celou třetinu nákladů. Tyto výpočty navíc nezahrnují finanční zátěž v podobě dobudování příslušné infrastruktury v dané obci či zajišťování zaměstnanecké mobility.
V souvislosti s výsledky průzkumu o poklesu příjmů při vykonávání nízko hodnocených zaměstnání namísto pobírání sociálních dávek se nabízí otázka, zda při dotování zaměstnaneckého místa nedochází k ještě obskurnější situaci. Stát totiž hypoteticky platí daňové a pojistné odvody ze zaměstnancovy mzdy a hradí mu také část platu. Pokud by při příspěvku oněch maximálních 300 tisíc korun na pracovníka vycházela částka 15 tisíc měsíčně, znamenalo by to pro danou firmu dvacetiměsíční absolutní minimalizaci mzdových nákladů. Obdobný systém dotované práce, kdy stát zcela zajišťuje náklady na pracovní sílu, funguje při práci vězňů.
V poslaneckých lavicích tento zákon ale příliš vzruchu nevzbuzuje. S kritikou navrhované podoby přišli konzervativci z ODS, podle nichž by podpora nových podnikatelských subjektů narušila podmínky spravedlivého volnotržního soupeření již rozložených sil. Pokud šlo o podnikatele, téma spravedlivé rovnosti pro všechny bylo vždy silným tématem ODS. Vládní koalice novelu chápe jako způsob rozproudění stojatých vod českého hospodaření. A Babišovo okřídlené „makáme“ se naplní, ať to stojí, co to stojí.
Autor je sociolog.