Vánoce jsou sice ještě daleko, ale chrámy konzumu již leckde třpytivě blikají, aby obyvatelstvo přitáhly k duchovním hodnotám. Koledníci ještě od domu k domu nechodí, přesto nám už nyní přinášejí noviny, abychom se z nich radovali. A koledují si…
Další zbídačování nejchudších
V předvečer pětadvacátého výročí 17. listopadu ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) v České televizi zvěstovala, že vláda od ledna 2015 zmrazí výši sociálních dávek pro nejchudší. „V tuto chvíli nebudeme zvyšovat životní a existenční minimum, protože chceme motivovat lidi zejména k tomu, aby pracovali a aby se vyplatilo pracovat a nebýt na sociálních dávkách,“ pravila sociální demokratka Marksová. Životní minimum je v naší blahobytné zemi stanoveno na 3410 korun (na jídlo, léky a jiné „základní potřeby“) a pobírá je 180 tisíc domácností. Například osamělé matky s dětmi, jimž k realizaci nadbytečných životních radostí zbyde tučných 250 korun na týden. Existenční minimum (částka na holé přežití) činí pak u nás měsíčně jen 2200 korun. Ty jsou určeny především pro dlouhodobě nezaměstnané, kteří se „nesnaží práci najít“. Úřední formuláře neumožňují, aby si nezaměstnaný, jenž už po mnoha měsících marného hledání práce ztratil veškerou energii a motivaci, mohl zaškrtnout kolonku: „V zoufalství rezignoval.“ Byla by to psina, ne?
Ze slov předsedy rozpočtového výboru Václava Votavy vyplynulo, že všichni poslanci jsou už neustálým projednáváním vlastních platů „traumatizováni“.
Je to opravdu veselé, byť asi ne příliš šťastné. Ještě v polovině června totiž ministryně Marksová chtěla zvýšit životní minimum na jednu osobu o 180 a existenční minimum o 120 korun měsíčně. Vůbec nic tomu nebránilo. Strážce erární kasy Andrej Babiš měl v rozpočtu vyčleněno na obě – a na ně navazující – dávky 300 milionů (dokonale směšnou částku). A ministryně tehdy věděla, že – tak přímo to řekla na kameru – „se bavíme o skupinách s těmi nejnižšími příjmy, a tam je každá stokoruna dobrá“. Ale po pouhých pěti měsících – bylo to přesně na den – „se bavíme“ o těchže chudých úplně jinak. A bavíme se věru dobře…
Traumatizováni platem
Zřejmě proto, abychom si tuto zábavu náležitě vychutnali, rozhodl ve čtvrtek rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny kontrastně zviditelnit zbídačování nejchudších Čechů. Dospěl k závěru, že platy poslanců, senátorů, členů vlády, prezidenta a dalších ústavních činitelů od příštího roku vzrostou nejméně o osm tisíc. Usnesl se tak přesto či právě proto, že vláda Bohuslava Sobotky – vláda příkladně sociální obecně (a v ní ministryně Marksová zvláště) – navrhovala papalášskou mzdu zvýšit zhruba jen o pětistovku (o jediné procento).
Pravda, bez jakékoli nové „výplatní normy“ (po odmítnutí pětistovkového „vládního diktátu“) hrozilo, že příjmy ústavních činitelů podle dosud platného zákona vzrostou až o třetinu. Ale navrhované a drtivou většinou koaličních i opozičních zákonodárců podporované zvýšení jejich hrubého základního příjmu (podle klíče, jenž bude odteď navyšovat papalášské platy automaticky) z 55 900 korun hrubého na 64 000 korun (plus takzvané náhrady až do 45 100), je přece jenom klauniáda notně přepísknutá. Leč stále – uznejme to – zábavná. Neboť ze slov předsedy rozpočtového výboru Václava Votavy (ČSSD) vyplynulo, že všichni poslanci jsou už neustálým projednáváním vlastních platů – tak to řekl – „traumatizováni“.
Samozřejmě! Co znamená trauma člověka notoricky nezaměstnaného nebo chudé matky samoživitelky proti traumatu poslanců a poslankyň, senátorů a ministrů a dalších kormidelníků republiky? Musí být přece celospolečensky zničující trauma těch, kteří na nás dnem i nocí myslí. A zodpovědně střeží, aby opravdu, ale opravdu nikdo – ba ani pan prezident – nerozděloval společnost. A nekoledoval si.
Autor je politický komentátor.