První senátní a druhé prezidentské veto problematického zákona o dětské skupině vyvolalo diskusi na téma lesních školek. Těch je v České republice již okolo sto třiceti. Rozhovor se spoluzakladatelkami řevnické ZeMě, Míšou Formanovou, Janou Knotkovou a Kateřinou Kotkovou, osvětluje, proč jsou takové školky a školy důležité a kvůli čemu se jich stát možná bojí.
ZeMě je jednou z prvních lesních školek v České republice. Co vás přimělo ji založit?
Míša Formanová (MF): Byly jsme skupinka žen s malými dětmi, většina z nás bydlela v Praze na Letné. Cítily jsme, že je důležité nejen to, aby děti byly pospolu a měly nějaký program, ale také aby byly v přírodě. Navíc jsme potřebovaly mít klid na práci. Doslechly jsme se, že v Norsku existují lesní školky, a to nás inspirovalo. Kamarádka bydlela v Dobřichovicích, poskytla nám vlastní zahradu a dala tomu všemu základ.
Kateřina Kotková (KK): Začaly jsme s pěti, šesti dětmi. Třikrát týdně je vlakem přivezl kluk, kterého jsme vybraly jako takového chlapa do nepohody. Ten je vzal do lesa, na záda hodil celtu, bágl. Když byla zima, zapálili ohýnek, když pršelo, postavili z celty stan a jen tak trávili dny v lese.
A jak to vypadá dnes? Pořád bydlíte na Letné?
MF: Víceméně všechny jsme se přestěhovaly sem. V Řevnicích už máme sídlo, srub, tee-pee, jurtu. Kromě školky dnes máme i předškolku Klubíčko a skupinu dětí v individuálním vzdělávání na prvním stupni základní školy. Celkem je u nás více než padesát dětí.
KK: Navíc to není jen o dětech. Když přijímáme do školky či školy dítě, přijímáme i celou jeho rodinu. Jinak by to nefungovalo. Veřejně deklarujeme, že nejsme odkladiště pro děti. Vítáme, když se rodiče aktivně zapojují do dění ve škole i školce, a podporujeme je v tom. Důležitá je vzájemná důvěra.
MF: Ve školce i škole mají rodiče stále zodpovědnost za své děti. A to je vlastně skvělé, že takový papír rodiče podepíší. Chápou, že všechno zvládnout nemůžeme a že školka i škola mají určitá specifika. Rodiče se tím zavazují, že nám odevzdají i kus vlastní práce. Tento model zkrátka není úplně pro každého.
KK: Někteří rodiče se i tak drží trochu stranou, jiní se chtějí aktivně podílet, a na tom to tu stojí. Třeba tady Jana je takovým příkladem. Objevila se tu o něco později, ale hned začala vytvářet programy pro děti a teď je jednou z nejdůležitějších osob.
Jano, vy jako psycholožka můžete díky své zkušenosti se standardním vzdělávacím systémem srovnávat. Vidíte mezi dětmi z běžných školek a škol a těmi ze ZeMě nějaké zásadní rozdíly?
Jana Knotková (JK): Je tam obrovský rozdíl. Děti vycházející z lesní školky jsou v sebeobsluze a ve schopnosti orientovat se ve světě na úrovni páté třídy základní školy. To neznamená, že by byly napřed – jsou v normě. Tak by to mělo vypadat běžně, ale bohužel nevypadá. Na normální základce dostanou děti hotový oběd, nemusejí mýt nádobí, uklízečka po nich uklidí. Vše zkrátka dostanou až pod nos. Jsou tak na život úplně nepřipravené. Nedávno jsem měla na starost děti z klasické školy a byla jsem až zděšená, jak jsou neschopné si třeba jen zabalit věci. Tady se děti učí o sebe starat. Když někde zapomenou batoh, tak ho prostě nemají.
KK: Když se objevíme s dětmi někde na nějakém hromadném programu, jako třeba teď ve filharmonii nebo v Národní galerii, tak je vidět, že naše děti jsou opravdu aktivnější: ptají se a zapojují. Nemají mindrák z dospělých – berou je za sobě rovné.
JK: A to je právě ten druhý a zásadní rozdíl. Tyto děti jsou otevřené a takové i zůstávají. Nikdo jim nenastavuje hranici: tady už se nesmíš ptát, tady zastav. Jsou hůře ovladatelné mocí, a když vstoupí do nějaké autoritativní struktury, působí, jako by byly nevychované. Ale ony jsou přitom v první řadě svobodné a čekají na skutečnou autoritu, kterých je ovšem ve školství opravdu málo.
Jaké lidi si tedy vybíráte za průvodce?
MF: Jsou to lidé, kteří dokážou fungovat a přirozeně pracovat s dětmi. Lidé úplně rozdílných profesí: zahradníci, herci, terapeuti. Nenutíme děti k nějakému biflování, ale jdeme s nimi v přítomném okamžiku, sledujeme jejich cestu a podporujeme je.
JK: Máme jen zásadu, že polovinu průvodců dne musí tvořit muži. České školství je obecně přefeminizované. Pak z toho na celonárodní úrovni vzniká problém mužské identity, kdy kluci nemají koho následovat. Každý den máme ve školce i ve škole muže. To je myslím obrovská výhoda. Protože jak vypadá dnešní otec? Přichází v osm večer a v lepším případě je unaven z práce. Muži vymizeli z reálného života. U nás si děti mohou vybrat, jestli budou následovat ženu, anebo muže. Navíc mají možnost vidět mezi mužem a ženou funkční kooperaci.
KK: Máme třeba i průvodce, kteří spolu žijí, takže i děti zažívají hezký příklad vztahu mezi lidmi.
JK: Mně na terapii dochází spousta kluků, kteří jsou proti škole, proti systému jenom proto, že dostávají všechno od žen. Bylo by to jinak, kdyby to samé dostávali od chlapů a dokázali se uvolnit a jenom přijímat. Takhle jsou vlastně v odporu. Řeším-li si doma vztahy s matkou, tak učitelka nemá šanci. Tady je to jiné. Vidím na chlapečcích už ve školce, jak jsou rozvinutí, jak umí sekat sekyrou. Dělají ty mužské práce, na které tatínek doma ve městě nemá ani čas. Které dítě umí sekat ve čtyřech letech sekyrou a pracovat s nožem?
MF: V naší školce mají děti po čtvrtých narozeninách povoleno nosit nůž a můžou s ním pracovat tak, jak potřebují. A procento úrazů je naprosto minimální. Včera jsme třeba dělali povidla a používali mixer, oheň, nože, struhadla.
To se bavíme o školce, ale co škola? Jak ta funguje?
KK: Máme tu děti do čtvrté třídy a všechny jsou pohromadě. Máme průvodce, kteří děti znají a doprovází je několikrát v týdnu. Ale na některé projekty si zveme odborníky z řad rodičů nebo známých, kteří se v daném tématu opravdu vyznají. To proto, aby děti skrze ně mohly zakusit skutečný život. Třeba jsme tu měli rodinu z Mexika, se kterou jsme vařili, tancovali, zpívali. Děti se neučí tím, že by si někde něco přečetly, pak si to zapamatovaly a odpapouškovaly, ale učí se prožitkem. Ten se s nimi snažíme i zaznamenat. Je to v nich pak živé. Nemůžou na to zapomenout už z principu. Týká se to setkání s cizími kulturami, poznávání rostlin i dalších oblastí…
MF: Například profesí. Měli jsme tady třeba porodní asistentku, ženu, která se stará o umírající, byli jsme u ševce, tiskaře nebo zvukaře.
A jak si vedou vaše děti při ověřování, zda znají to, co ostatní děti z normálního vzdělávacího systému?
KK: Děti v naší škole jsou v individuálním vzdělávání a musí být ze zákona registrované v nějaké škole. Naše kmenová škola povoluje přezkušování takzvaným portfoliovým způsobem. To znamená, že na rozdíl od školy, kde má dítě individuální program a jednou za měsíc musí s jejich učebnicemi a osnovami na přezkoušení podle toho, co se probíralo tam, u nás si děti hromadí záznamy z akcí a projektů. Zakreslují si, zapisují, nalepují fotky, vstupenky a poté toto portfolio ukážou metodičce, která je přezkušuje. Děti o tom vypráví, ona se občas na něco doptá.
MF: Jdou do hloubky a nezůstávají na povrchu. Protože máme víc dětí, chodí k nám vždy dvě metodičky. Vždy jsou nadšené, jak jsou děti z naší školy nadstandardně vzdělané.
KK: Vždy když se objevili rodiče, kteří pochybovali, zda u nás nechat dítě, metodička jim říkala: „A kde jinde by vaše dítě mohlo dostat tolik co tady?“
Odcházejí od vás nějaké děti do normální základky? Mají pak problémy se zařadit a přizpůsobit?
JK: Děti odcházející z naší školy možná budou v nějakých klasických věcech pozadu, první týden mohou mít problém třeba s běháním z učebny do učebny… Ale rozhodně si myslím, že se projeví jako přirozené vůdčí typy v kolektivu. Jsou otevření, umějí jednat, umějí pracovat ve skupině, což v našem školství není běžná záležitost.
Zatím máte děti jen na prvním stupni. Co bude dál?
KK: Jak nám děti rostly ze školky, nechtěly jsme ten kolektiv jen tak rozpustit, a tak jsme založily školu. Teď musíme reagovat dál. Na jedné konferenci v Solviku padlo, že se obecně neví, jak zacházet s druhým stupněm, a ideální by bylo, kdyby děti měly vlastní statek nebo firmu či podnik. My vytváříme s dětmi hodně věcí, takže u nás nápad založit si podnik vcelku zarezonoval.
K čemu by jim to do života bylo?
KK: Učily by se ještě více zodpovídat samy za sebe a vzájemné kooperaci, zažívaly by proces výroby od začátku do konce. Musely by věci spočítat, naplánovat, realizovat. Vlastně by získaly praktické dovednosti nutné k životu.
JK: Je nutné to dělat jinak. Z mé psychologické praxe na nižším gymnáziu a druhém stupni základní školy vidím, že když se nečeká na vývojové fáze dítěte, jeho senzitivní období, tak se zavře a je hrozně těžké ho motivovat a znovu otevřít. Pořádám skupiny, jejichž cílem je znovu získat motivaci k učení. Ty děti už ani nevědí, kdy měly naposledy ze vzdělávání radost. Z toho mně přechází mráz po zádech. Jak jsme mohli dovolit, že radost z učení, která je člověku přirozená od miminka, je zadušená třeba už v první třídě. Vzdělávání je pro ně pak utrpení.
Když jsme u reálného světa, může se stát, že i rodiče, kteří si nemůžou školku ani školu dovolit, jsou pro vás přínosem?
KK: Pracujeme s hodně nízkým rozpočtem a zatím nemáme přebytky na stipendia chudým rodinám, ač by se nám to líbilo. Občas musí nějaké děti z finančních důvodů odejít, ale ze zkušenosti víme, že častým důvodem je změna preferencí rodiny. Naposledy, když to vypadalo, že od nás bude muset jedna rodina odhlásit holčičku, jsme se nakonec dohodli tak, že maminka u nás začne pomáhat s administrativou a holčička sem může chodit tři dny v týdnu.
MF: Děláme tu často takový výměnný obchod. Maminky můžou péct chleby, přebrat nějakou práci, na kterou my už nemáme kapacitu, či se zapojit do programu, a to se jim odpočítává od školného.
Pořád ještě není jasné, jak to s lesními školkami bude. Vláda připravila zákon o dětské skupině, proti němuž se ohrazujete a který byl vetován nejprve Senátem a pak i prezidentem. Proč si myslíte, že zákony v takové podobě přicházejí?
MF: Určitě za nimi stojí snaha o regulaci a dozor. Zákon se přitom tváří, že přináší i výhody, například to, že si rodiče můžou odepsat školné z daní…
KK: Zároveň jsou to výhody zas jen pro vyšší vrstvy. Zvýhodňuje to zvýhodněné. Protože kdo z nás platí vysoké daně, z nichž si může školné odečíst?
MF: Rodiče si nás platí s plným vědomím toho, že tu máme jednu kadibudku, že naši průvodci nejsou pedagogicky vzděláni, a platí nám právě proto. A přesně tohle by chtěli politici zákonem regulovat.
KK: Rozhodují o tom lidé vychovaní v totalitní společnosti, padesátníci, šedesátníci, kteří jsou pořád zvyklí na systém fungování „je to špatně, udělejte s tím něco“, ale my se snažíme přemýšlet jinak. To, co jsme pro své děti chtěly, u nás neexistovalo, a tak jsme si založily školku a později školu dle svých představ, aniž bychom čekaly, až nám pomůže stát. A na to tihle lidé nejsou zatím zvyklí. Nevím, nakolik je to vědomá snaha o potření svobodných iniciativ a nakolik v tom hraje roli neznalost. Určitá skupina poslanců prý hlasovala pro zákon, který šel proti nám, protože v papírech viděli, že jde o lesní školky, nenastudovali ho a mysleli si, že hlasují v náš prospěch. Třeba si ho teď, po dvou vetech, pořádně přečtou.
JK: Zajímám se o psychologii a nevědomí. Teď se první děti, kterým se dostalo nestandardního vzdělání, dostávají do systému a ze škol přicházejí zprávy o „nezvladatelných dětech“. A je velice snadno dohledatelné, odkud jsou. Vím, že to může znít paranoidně, ale myslím si, že si stát chce vychovávat manipulovatelné lidi. Já mám ráda Českou republiku, protože je to pořád svobodná země. Člověk může přespat v lese, což v podstatě ve zbytku Evropy nejde. A třeba v Holandsku teď už není vůbec možné vzdělávat se doma. Ve Francii zase potřebuje učitelka povolení, může-li s dětmi ven. Já myslím, že se vláda zalekla. Pokus zavřít tyto školky je útok na svobodu.
Jak reálně mohou děti, které projdou alternativním vzděláváním, ohrozit systém?
JK: Ohrozit ho můžou samozřejmě tím, že se budou ptát. A nebude jednoduché jim říct: „Prostě to bude takhle!“ Budou to otevření lidé, kteří jsou zvyklí mít volbu, lidé, kteří jsou zvyklí dělat věci jinak a nenechají se napasovat do nějakých formiček.
KK: Situace ve světě je taková, že se ukazuje nutnost přehodnotit celý stávající systém, ve kterém lidská společnost funguje. A k takové změně je potřeba lidí, kteří jsou schopni vidět daleko, dokážou se zodpovědně rozhodnout pro dobro celku a nebojí se jednat a měnit zaběhnuté pořádky. A otázka zní: Budeme se snažit takové lidi vychovávat, anebo v zájmu zachování stávajícího systému takové vzdělávání znemožníme? Když se budeme moct o vzdělání svých děti svobodně rozhodnout, bude naše společnost pestrá, a tím pádem i svobodná.