Málokdo soudný, kromě skalních zemanovců a členů KSČM, by si troufl říct, že české vztahy s Čínou zaznamenávají pozoruhodný vzestup – a přece. Největší český problém leží v oblasti komunikace a ve schopnosti veřejné prezentace politických aktérů navenek (PR). Slabým článkem jsou česká média, která vyvolala moralizující paniku už v době cesty ministra zahraničí Zaorálka do Číny a eskalovala ji tažením proti nenáviděnému prezidentovi, selhala ve své úloze předkládat fakta veřejnosti a otevřeně se zhostila role vnitropolitického aktéra, jež jim nepřísluší, a tím podtrhla svou rostoucí dysfunkčnost a závislost (jakožto opak nezávislosti).
Jeden z hlavních argumentů kritiků prezidenta Zemana vychází z jeho neochoty podpořit politiku lidských práv v Čínské lidové republice (ČLR). V českém systému je vykonavatelem této agendy vláda, její programové prohlášení explicitně lidská práva zmiňuje a dokonce je rozšiřuje oproti pojetí vlády předchozí. Připomeňme si, že vláda Petra Nečase zrušila Ministerstvo pro lidská práva a přibrzdila projekty na podporu sociálně ohrožených skupin.
Média nejsou schopna vyjít za rámec banálních stereotypů a ignorují podrobnější strukturování lidskoprávní, sociální a rozvojové agendy. Dokazují tak malý zájem o strádání lidí v ČLR, pokud nejde zrovna o spisovatele a disidenty či tibetské mnichy.
Pravicový diskurs reaguje agresivně na pokusy revidovat starší verzi politiky lidských práv, považuje to za nepřípustné, snaží se téma ideologicky monopolizovat a personifikovat. Používá obraty typu „plivání na Havlův odkaz“ (Jan Macháček, Respekt, 4. 11.), či dokonce znepokojení USA nad českým „odklonem od Havla“ (Ondřej Kundra, Respekt, 7. 11.), kvůli kterému se premiér Sobotka může v USA „pořádně zapotit“, až bude muset „vysvětlovat“. Přitom ČR je v Evropě v této oblasti zatím ještě nejasertivnější zemí, máme tedy ještě přidat na důrazu? Letošní konference Fórum 2000 se v říjnu zúčastnil premiér tibetské exilové vlády Lozang Sanggjä, kterému Praha bez okolků vystavila vízum. To, co v českých poměrech zní jako naprostá samozřejmost, ve většině světa – a ani v Evropě – zas až takovou samozřejmostí není. Vypadá takhle odklon vlády ČR od podpory Tibetu?
Havel takový nebyl
Náš obchod s ČLR paradoxně vzkvétal v letech 2010 a 2011 o 43% a o 33% když Peking trucoval po setkání premiéra Fischera s dalajlamou (2009) a ztrpčoval život české diplomacii drobnými naschvály. Ekonomické vztahy jsou pochopitelnou prioritou českých vlád jako v každé jiné normální zemi, navíc silně podpořenou lobbistickými kruhy, které začaly Čínu navštěvovat samy a pro forma si s sebou vzaly (mimo jiné PPF) alespoň Livii Klausovou, aby někdo delegaci oficiálně reprezentoval.
Prodleva v návštěvách ministra zahraničí v Číně činí patnáct let, u prezidenta deset. To už v době, kdy ČLR podniká bezprecedentní ekonomický a diplomatický vstup do postkomunistické Evropy, Polsko vyhlašuje strategické partnerství s Čínou a německá kancléřka je v Pekingu téměř každý rok. Mezinárodní vazby Číny s EU, se skupinou šestnácti postkomunistických zemí (Varšavská iniciativa, resp. formát 1+16) i jednotlivými státy EU jsou na prudkém vzestupu. Ačkoli Číňany vykonstruované sdružení šestnácti postkomunistických zemí je nekonzistentním projektem s problematickou efektivitou pro evropské partnery, důvod oživit studené vztahy s Pekingem Praze i tak dává.
Český export do ČLR sice činí jen 1,5 procenta celkového objemu vývozů, reálné exporty však zahrnují zprostředkovaně i reexporty přes další země – toto číslo sice není možno přesněji zjistit, ale určitě podstatně překračuje českou statistiku. O rostoucí schopnosti prosadit se v obtížném čínském prostředí jako partner a subdodavatel svědčí to, že se velcí investoři pouze spolupodílí na velkých mezinárodních projektech (viz Škoda VW nebo plzeňská Škoda Electric, dodávající techniku pro metro v Su-čou). Doby pokusů stavět v ČLR továrny či vstupovat do joint venture skončily. První skutečně masivní vstup čínského investora do J&T a expanze PPF v ČLR potvrzuje vývoj internacionalizace, který nám jako malé zemi vyhovuje více než individuální postup.
Globalizační trend relativizuje úlohu národních aktérů, návštěva českého prezidenta v Pekingu tedy byla spíše jen formalitou, protože naše politické vztahy na nejvyšším stupni byly posledním uzlem, který bylo třeba uvolnit. Zadrhnutí evidentně způsobily předchozí vlády. Kdo pozve dalajlamu, musí být solidární s ostatními českými politickými partnery a institucemi, protože zodpovídá také za ně. Diplomatické potíže s uraženými Číňany pak musí urovnávat někdo jiný, černého Petra má v ruce vždy Ministerstvo zahraničních věcí a následuje vláda, na které si média zgustnou, zejména pokud není pravicová. Nic proti pozvání dalajlamy, ale každou takovou návštěvu je třeba promyslet a nedělat podrazy bližním – Havel takový nebyl.
Média nás také neinformovala, že s výjimkou nejvyšší státní úrovně byly české kontakty od ministerské roviny až po tu regionální na výborné úrovni. A podobné je to také v ostatních evropských zemích – daří se udržovat vztahy na nezpolitizované platformě. Číňané o politizaci nestojí, jejich motivace je přednostně ekonomická. Co chybělo, bylo dokončit rozmrazování sféry nejvyšší, o což se pokoušel Nečas, ale narazil na odpor Karla Schwarzenberga a jeho lidí. Propadající se TOP 09 nemá na rozdíl od ODS a ČSSD pročínskou ekonomickou lobby. Její ideologická strategie, v níž konstruuje autoritativní Čínu jako říši zla, je jako vystřižená z relací Fox News. Zpolitizovat téma Číny dává TOP 09 možnost strhnout pozornost na pravém křídle politického spektra na svoji stranu. Na vítězný pochod to ale stačit nebude, o čemž svědčí neúspěch obřího Bursíkova billboardu s dalajlamou před volbami do Senátu. Jít do voleb s kýčem Tibet a Tchaj-wan už nezabírá ani v Praze. Navíc jde o lež: Tibet ani Tchaj-wan nezávislost nedeklarují, jde o složitější otázky.
Pětadvacet let ideologického kolovrátku
Problém lidských práv v Číně jako hlavní a prakticky ústřední téma naší bilaterální agendy je česká ideologická deformace. Relevantních témat je úhrnem celá řada a lidská práva mezi ně jistě patří. Média však v této oblasti nejsou schopna vyjít za rámec banálních stereotypů a ignorují podrobnější strukturování lidskoprávní, sociální a rozvojové agendy. Dokazují tak malý zájem o strádání lidí v ČLR, pokud nejde zrovna o spisovatele a disidenty či tibetské mnichy.
Výkon médií byl v souvislosti s prezidentovou cestou do Číny skutečně tragický. O tom, že Česká republika měla s ČLR až do roku 2013 nejhorší politické vztahy ze všech evropských zemí, se nepíše. Selekce témat a zavedené stereotypy jen maskují neschopnost věcně pokrýt aktuální problematiku (a bohužel se na tom podílí i Česká televize), protože na ni nemají profesionální kapacitu. Emotivní konstrukce typu „zrada politiky lidských práv“ a „klanění se před čínskými komunistickými mandaríny“ jsou součástí dvacet pět let trvajícího ideologického kolovrátku. Kde jsou nová aktuální témata a pronikavé analýzy? Omílání klišé bylo často k neuvěření: moderátorka v Událostech a komentářích se například zeptala hosta, jestli bychom vůbec měli s takovou zemí obchodovat. Mohla by se tak decimující pitomost objevit v mainstreamovém médiu jinde v Evropě?
A nakonec to nejhorší: mediální prezentace prezidenta Zemana samotného. Sbratření maskotů krtečka a pandy v Pekingu je v rámci PR v pořádku, komplimenty hostitelům také, pochválit ekonomické úspěchy, sociální stabilitu a blahodárnost konfuciánství stejně tak. O to víc v Asii, jak jistě musel prezidentovi poradit diplomat-rutinér a znalec Orientu Hynek Kmoníček. Přesto při zhlédnutí interview prezidenta Zemana pro čínskou CCTV tuhne krev v žilách. Snad tento strašidelný zážitek nezapadne a lidé z prezidentovy PR sekce budou smět konat – není jim vskutku co závidět. Zemanovy lichotky pro čínské publikum mohly být alespoň trochu uvěřitelné, aby se z běžné rutiny nestala fraška – jako v následujících Hovorech z Lán a jeho výkladu anglických vulgarismů. Tím do té doby málo věcnou kritiku médií nakonec zbytečně legitimizoval. Prezidenta navíc nesledují jen předpojatí novináři, ale také celý zbytek veřejnosti.
Zemanova čínská cesta vyjevila největší slabinu české strany: mediální komunikaci navenek a uvnitř. Je pravděpodobnější, že snazší bude přesvědčit prezidenta s jeho vulgárními úlety, aby se choval profesionálně, než kultivovat českou mediální komunitu. Tam pomůže už jen jediné: bojkot od nespokojené veřejnosti a trpělivé čekání na spásný proces samovyhnití. Při stupni ekonomické a politické internacionalizace stačí agendu s Pekingem udržovat na běžné provozní úrovni a neudělat při tom úplnou ostudu. Jsme vlastně úspěšní, jen o tom vědět.
Autor působí na Ústavu mezinárodních vztahů.
Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice‘ Ústavu mezinárodních vztahů.