Jean-Claude Juncker začíná v roli šéfa Evropské komise v zajímavém kontextu. Zveřejnění daňové optimalizace, kterou Lucembursko navrhlo korporacím, způsobilo v tisku obrovský poprask. Během vyšetřování, jež vedlo Mezinárodní sdružení investigativních novinářů (ICIJ) ve spolupráci s několika desítkami redakcí, vyšlo najevo, jaké daňové úlevy lucemburská vláda poskytovala. Z malého státečku udělala de facto daňový ráj. Juncker, který byl několik let jeho premiérem, nyní stojí v čele Komise. Nabízí se tudíž otázka, komu bude víc sloužit – Evropanům, nebo korporacím.
Elegantní moderní kapitalismus prvního světa by neexistoval, nebýt toho, že polovina všech zaměstnaných, tj. zhruba dvě miliardy lidí, pracuje v šedé a černé sféře ekonomiky.
Vyšetřování odkrylo miliardové úlevy pro firmy, z nichž mnohé ani nevědí, co s penězi. Úroveň „cash holdingu“ v USA i Evropě dosáhla historicky nejvyšší úrovně: americké nefinanční korporace nahromadily hotovost ve výši 1,5 bilionu dolarů. Jenom v případě společnosti Apple se jedná o více než 150 miliard. Firmy samozřejmě mají právo hledat legální způsoby daňové optimalizace, ale vlády jim nemají tento proces usnadňovat. A už vůbec ne v době, kdy je celému evropskému společenství vnucováno krizové utahování opasků. Možná se Juncker rozhodl udělat z Evropy největší daňový ráj na světě. Když je stále těžší konkurovat USA, proč nezkusit konkurovat Kajmanským ostrovům?
Fungování lucemburského daňového ráje není prvním objevem učiněným ICIJ. Před několika měsíci zveřejnil seznamy prominentních osob z celého světa, které v daňových rájích ukrývají svoje úspory. Kromě oligarchů z Ruska a Ukrajiny mezi ně patří i představitelé evropské a americké elity. Jedná se o desítky milionů dolarů. Výše peněz ukrývaných před zdaněním byla jen o něco málo menší než roční globální HDP. Zvrácenost? John Urry, skvělý britský sociolog působící na univerzitě v Lancasteru, ve své nejnovější knížce Offshoring tvrdí, že nikoli. Jde o jeden z pilířů společného globálního kapitalismu. Zakládá se na využívání hranice mezi tím, co je zjevné a co skryté, mezi částkami, které jsou přiznané a externalizované, tedy odsunuté za hranice systému, nepočítané do součtu.
Moderní verze koloniálního vykořisťování
High-tech v Silicon Valley, zastaralá elektronika v Bangladéši, obsluha střední třídy emigranty z druhého a třetího světa, kteří nemají skoro žádná práva a kterým byla vnucena role uklízeček, chův a sexuálních pracovníků. Absence legality skutečně snižuje cenu, vyhrůžka je totiž nejlepším argumentem k tomu, zaplatit málo, nebo nic.
Elegantní moderní kapitalismus prvního světa by neexistoval, nebýt jeho rubu v podobě zbytku globalizovaného systému, nebýt toho, že polovina všech zaměstnaných, tj. zhruba dvě miliardy lidí, pracuje v šedé a černé sféře ekonomiky.
Urry ve své knize odkrývá systémový charakter „offshoringu“, metody zvyšování hospodářské efektivity hospodářského centra. Poukazuje, že to není nic jiného než moderní verze koloniálního zneužívání zbytku světa, které bylo základem kapitalismu 19. a počátku 20. století. Příklad Lucemburska dává Urryho argumentům za pravdu.
Stejně jako se reálný socialismus odlišoval od svého učebnicového ideálu, tak i reálný kapitalismus se bohužel liší od výkladu profesora Balcerowicze [první postkomunistický předseda polské vlády a pionýr neoliberalismu – pozn. red.]. Lze si představit lepší alternativu? V době kdy si připomínáme výročí Velké říjnové revoluce je tato otázka na místě.
Autor je novinář a spolupracovník polské Krytyky Polityczny.
Z polského originálu Rajski Luksemburg publikovaného na serveru Krytyka Polityczna přeložila Marie Iljašenko.
