Miloš Zeman byl v doprovodu čtyř prezidentů sousedních zemí vypískán davem na pražském Albertově a vzduchem létala i vajíčka. Symboliku tohoto momentu podtrhnul fakt, že právě v těchto místech začala před pětadvaceti lety studentská manifestace, kterou násilně rozprášily jednotky Státní bezpečnosti na Národní třídě. Symbolické bylo taky to, že Miloš Zeman se této manifestace před dvaceti pěti lety zúčastnil a vydržel až do samého konce. Dnes však v Česku platí za arogantního, sebestředného a machiavelistického politika, který se snaží za každou cenu zviditelnit.
Skutečný prognostik
Zeman však takový vždy nebyl. V roce 1990 v rozhovoru pro časopis Mladý svět jakožto renomovaný ekonom například komentoval otázku, jak přejít ze socialistického na tržní hospodářství. Už tehdy kritizoval Klausův projekt kuponové privatizace, který měl vyřešit přechod ze státně řízeného na tržní hospodářství. Klausova idea byla taková, že lidem rozdá kuponové lístky a umožní všem bez rozdílu vstoupit do nového zřízení ze stejné startovací čáry. Zeman ve zmiňovaném rozhovoru tento nápad kritizoval následovně: „Představte si, co by se stalo, kdyby se majetkové kupony rozdaly. Pořídíte si za ně akcie, zjistíte, že vám první rok nevynášejí dividendy, ale máte v rukou třeba milion investičních korun. Přijde za vámi nenápadný pán a řekne: ‚Prosím vás, ty podniky se nevzpamatujou, tady máte za akcie padesát tisíc.‘ Kdo si myslíte, že takové akcie skoupí? Právě těch pět procent obyvatel, kteří mají hotovost. Bývalá nomenklaturní mafie. Takže by se také mohlo při této privatizační technice mimo jiné krásně stát, že struktury, které zmizely z politické scény, se najednou zadním vchodem objeví na scéně ekonomické. Kolem kuponové privatizace bude velká bitva. Viděli jste už člověka, který by netleskal, když dostane něco zadarmo?“
Vyhrocená polarizace české společnosti se stává čím dál větším problémem, který v podstatě už teď nabývá rysů rétorické občanské války.
Na rozdíl od Klause, který v (nedávno zveřejněném) rozhovoru pro rakouskou televizi ORF ještě 12. listopadu 1989 tvrdil, že režim se nezhroutí a je těžké předpokládat, co se bude dál dít, se Zeman ukázal jako skutečný prognostik, když předpověděl, jak tato „loupež století“ dopadne. I poté se ovšem Zeman profiloval jako nejvýraznější politický soupeř tehdejšího lídra ODS. V roce 1993 byl zvolen předsedou tehdy nevýrazné ČSSD a postupně ukrajoval z popularity dominující ODS, aby v roce 1998 vyhrál parlamentní volby a stal se premiérem. Zemanovo vládnutí ovšem bylo celkem temným obdobím – hlavně kvůli opoziční smlouvě. Tehdy naskočil do rozjetého vlaku privatizace a začal s nomenklaturou, před kterou ve zmiňovaném rozhovoru varoval, čile spolupracovat. „Levicový prezident“ to ostatně teď velmi okatě demonstroval, když s jedním z „vítězů“ kuponové privatizace Petrem Kellnerem letěl do Číny uzavírat obchody a vzápětí se vrátil do Česka soukromým letadlem jeho společnosti PPF.
Zřejmě, aby toto své ideologické faux-pas zahladil a získal na svou stranu oklamané příznivce, promluvil v Českém rozhlase o ruských aktivistkách z „Kundí vzpoury“. Konzervativní Čechy použití vulgárního výrazu prezidentem republiky naštvalo a rozhodli se protestovat. Nemalé části společnosti však peprnější výrazy naopak imponují a označují Zemana za nonkonformního buřiče. Většině ovšem uteklo, co Zeman skutečně řekl. Odsoudil členky Pussy Riot, protože jsou obscénní a znesvětily chrám boží, což není úplně pokroková pozice. Vysloužil si za to obdiv ultrakonzervativního Alexandera Dugina – nikoli hlavního ideologa Putinova, jak se o něm píše v českém tisku, ale hlavního ideologa fašistické opozice, která v současnosti bojuje s ruským prezidentem o moc. Zeman se svým prohlášením přihlásil k těm nejtemnějším proudům současné evropské politiky.
Když vstupoval do prezidentského úřadu, prohlašoval se za eurofederalistu a chtěl co nejrychleji přijmout společnou evropskou měnu. Nyní se snaží hledat jiné geopolitické spojence, a to především Rusko a Čínu. Nic proti obchodování s těmito zeměmi, stejně s nimi obchodují všichni a nemůžou jinak (kvůli ropě a zemnímu plynu na jedné straně, a všemu ostatnímu na druhé). Alarmující je spíš to, jak rychle vzal Zeman za svou i jejich politickou agendu. Prezident je sice znám svými legendárním výrokem „jen idiot nemění své názory“, ale tak rychlý obrat asi nečekal nikdo.
Pražská kavárna a vepřové hlavy
Prezidentské volby v roce 2012 poprvé zviditelnily to, co pozornější jedinci vnímali už dříve. Česká společnost se rozpadla na dvě velké skupiny. Ta vzdělanější, ekonomicky úspěšnější a relativně spokojená (včetně kulturních, společenských a ekonomických elit) se hlásí k liberální i konzervativní pravici a za prezidenta chtěla Karla Schwarzenberga. Ta méně vzdělaná, nespokojená a ekonomicky neúspěšná volila právě Zemana. Přestože v den voleb všechna velká média v zemi publikovala na první stránce článek, v němž doporučovala svým čtenářům, aby volili Schwarzenberga, jejich snaha nebyla úspěšná. Zvítězil Zeman a s ním i ta část české společnosti, o níž druhý tábor s oblibou hovoří jako o „lůze“, „buranech“, „vepřových hlavách“ a tak dále. Tito poražení sametové revoluce získali svého mluvčího a jejich politický význam vzrostl. Druhá strana je z oslabení svého prominentního postavení frustrovaná a hledá způsob, jak svůj vztek efektivně artikulovat.
Zeman proto zvolil poměrně jednoduchou strategii, která mu až doteď dokonale vycházela. Cokoli prohlásí český tisk či politická opozice (případně i jemu nevonící členové ČSSD), neguje a tvrdí opak. Pro většinu českého obyvatelstva je pak hrdinou, který se jejich jménem postavil elitám, které je oloupily o klidný a spokojený život. Tato vyhrocená polarizace české společnosti se stává čím dál větším problémem, který v podstatě už teď nabývá rysů rétorické občanské války.
Je zde ovšem ještě třetí strana, a tu reprezentuje Andrej Babiš. Zatímco se zmíněné dva tábory navzájem urážejí, Babiš sbírá hlasy znechuceného středu a ve volebních průzkumech už překračuje třicetiprocentní hranici. Společensky vyhrocená situace funguje jako dokonalá kulisa procesu privatizace státního majetku do rukou potravinářského barona, který navazuje na utahování opasků pravicové vlády Petra Nečase. Dělá to ovšem šikovněji a nenápadněji, v čemž mu pomáhají i poslanci a členové vlády ČSSD, kteří byli nejhlasitějšími odpůrci předchozího kabinetu. Jakkoli některé návrhy koalice TOP 09, ODS a Věcí veřejných dokázaly vyhnat do ulic v jednu dobu až sto tisíc protestujících, politický program současné vlády se od nich příliš neliší. Čeští občané jsou ovšem spokojení, znormalizovaní a nemají zájem proti ANO protestovat. Za jeho úspěchem stojí opuštění slovníku neoliberálních škrtů, který nahradil pozitivní budovatelskou rétorikou. Babiš a jeho mediální poradci ovšem jen dokázali vymyslet nový jazyk pro starou politiku a je otázka, za jak dlouho to voliči prohlédnou. Zatím se můžeme utěšovat, že Babišovo vládnutí zabrání přeměně rétorické občanské války v tu skutečnou. To ovšem nejsou příliš nadějné vyhlídky. Situace je vážná.
Autor je redaktor A2larmu.