Když Turecko v říjnu odmítalo pomoct obklíčeným Kurdům v Kobani, vyvstala otázka, na které straně syrského konfliktu vůbec stojí. Na turecké hranici útočila teroristická organizace par excellence na sekulární levicové Kurdy, zatímco turecké tanky nečinně stály na dohled. Turecké váhání bylo v západních médiích silně kritizováno: nepodporuje nakonec prezident Erdogan sunnitskou osu v čele s Islámským státem (ISIL)? Kurdská obrana před extremisty vytvořila vděčnou mediální zkratku, která ale vypovídá málo jak o komplexitě syrské války, tak i o zodpovědnosti různých aktérů.
Každý na svou pěst
Turecko je jedinou zemí, která sousedí přímo se Sýrií a zaujímá v syrské válce jasné politické stanovisko. Po začátku represí proti protestům v Sýrii tlačilo na reformy, které nenastaly. Od léta 2011 podporuje změnu režimu. Nejprve se účastnilo všech (neúspěšných) mezinárodních iniciativ, později přímo podpořilo syrskou exilovou opozici a velení dnes už fiktivní Svobodné syrské armády (FSA). Otevřená tisícikilometrová hranice s Tureckem byla v roce 2012 stěžejním faktorem počátečních úspěchů ozbrojeného povstání. Podstatná část finanční, kádrové a vojenské pomoci cestovala po zemi skrze Turecko a opačným směrem proudily statisíce uprchlíků. Poté, co byla Bezpečnostní rada OSN paralyzována ruským postojem, a poté, co všechny ostatní mezinárodní pokusy o sjednání příměří a dohody na politickém řešení (plán OSN, Arabské ligy, Ženeva 1 a 2) neuspěly, se turecká politika vůči Sýrii soustředila na podporu povstalců vlastními prostředky či umožněním tranzitu podpory ze zemí Zálivu.
Turecko se nechce pouštět do riskantní intervence, pokud nebude součástí širší strategie. Turecká vláda trvá na tom, že Asad je větší problém než ISIL. Systematicky a veřejně prohlašuje právě Asadův režim za zdroj dosavadních problémů.
Turecko ovšem není jen tranzitní zemí. Podílelo se bezpochyby aktivně na přesunu zbraní, lidí, na poskytování zdravotní péče a pravděpodobně i na výcviku povstaleckých skupin, včetně Džabhat an-Nusra a ISIL. David Phillips z Kolumbijské univerzity shrnul dlouhou řadu informací z tisku, které naznačují i různé formy pomoci Islámskému státu. Kromě aktivní role Turecka se na bojišti v Sýrii angažují i soukromé turecké humanitární organizace s vazbami na stát, jakož i radikální salafistické skupiny. O zapojení Turecka do syrské války a jeho podpoře povstalců, včetně džihádistů, tedy není pochyb: jak píše antropoložka Jenny Whiteová, nejen Saúdská Arábie, ale i Turecko hraje v syrské válce roli Jekylla a Hydea. Oficiálně odsuzuje Islámský stát, ale polostátní a soukromé organizace v terénu provádějí jinou politiku.
Série chybných kalkulací
Turecko, podobně jako USA a země Zálivu, vsadilo na rychlý pád Asadova režimu. Místo toho se občanské povstání proměnilo v totální válku Asadovy armády proti povstaleckým územím a vytvořilo situaci, ve které jsou nejúspěšnější extrémisté. Blokáda v OSN vedla k poloskryté a vojensky omezené podpoře povstalců, ve které bylo Turecko klíčovým partnerem. Povstalci ale nezískali dostatečnou pomoc, a to ani leteckou, ani k nim neproudily dodávky těžkých zbraní, aby mohli čelit profesionální armádě. Neobsadili jediné větší město a svého maxima dosáhli na jaře 2013. Absence západní reakce na chemický útok ze srpna téhož roku znamenala přelom. Loni na podzim pak začaly mezi povstalci převládat organizovanější džihádistické skupiny, z nichž část (Džabhat an-Nusra) spolupracuje s nacionalistickými antiasadovskými jednotkami a část (ISIL) bojuje ve jménu vlastní ideologie a sleduje svou agendu.
Jestliže antiasadovská strategie zástupné války očividně selhala nejpozději během léta 2013, teprve zhroucení irácké armády ukázalo jak moc. Letos ovládl Islámský stát čtvrtinu Iráku a navrátil se na syrskou scénu s novými zbraněmi, prostředky a s novou strategií. Ta spočívá v konfesním a etnickém čištění dobytých území, v jejich ekonomické konsolidaci a radikalizaci vlastních řad skrze provokace vůči Západu.
Od léta 2014 je více než jasné, že podpora povstalců a později džihádistů se vymkla prvotní antiasadovské logice. Asadův režim je sice omezen na (strategicky významnější) polovinu Sýrie, ale udržel si vnitřní soudržnost. Povstalci už rok bojují mezi sebou: džihádisté proti FSA u Idlibu, koalice povstalců proti Islámskému státu ve východní Sýrii, v Iráku pak posílený ISIL proti Kurdům na severu a povstalcům u Aleppa.
Trvalo tři roky než válka po svém vypuknutí konečně dostala díky účelné medializaci teroru údernou zkratku: na jedné straně radikálně negativní zlo samofinancované teroristické organizace s teritoriální agendou, na druhé straně více či méně bezbranné menšiny. Humanitární urgence a shoda na tom, že taková organizace nesmí beztrestně vyhrávat, vedla nakonec k americké intervenci a k tlaku na neochotné Turecko. Tento obrázek je smutně reálný, ale zakrývá komplexní vztahy nové blízkovýchodní reality.
Turecké důvody
Turecko se nechce přímo angažovat v Sýrii z mnoha důvodů. Nestojí o vytvoření druhé kurdské autonomní zóny v Kobani, a ještě méně stojí o to, aby byla vedena Stranou demokratické jednoty (PYD). Kurdská strana a milice PYD mají dlouhodobě vazby jak na Asadův režim, tak na osvobozeneckou Stranu kurdských pracujících (PKK), a v začátku povstání vytlačila ze syrsko-kurdských měst konkurenční skupiny, navázané na irácké Kurdy. Turecko podmiňovalo pomoc Kobani dohodou o zapojení PYD do protiasadovské koalice, zatímco cílem PYD je neohrožovat vlastní bezpečnost otevíráním další fronty s režimem. Pro Turecko není – cynicky viděno – vzájemný boj PYD a ISIL nevýhodný, dokud obě skupiny vnímá jako teroristické.
Proti tomuto protikurdskému postoji v říjnu demonstrovali Kurdové po celém Turecku v dlouho nevídaných počtech. Na pozadí krize už deset let běží pomalý proces normalizace vztahů tureckého státu s kurdskou menšinou, jejímž vzdáleným cílem je odzbrojit zbytky PKK výměnou za kolektivní práva. Kurdská obrana proti ISIL teď celý proces ohrožuje tím, že nutí Turecko buďto aktivně bránit skupiny, které považuje za hrozbu, anebo přihlížet nové mobilizaci vlastních Kurdů.
I Turecko si ovšem v průběhu posledních desetiletí prošlo svou měrou násilných změn. Procesu politického řešení „kurdské otázky“ pod taktovkou Erdogana předcházela cynická válka. Turecký stát nejprve během devadesátých let zcela zlomil povstání PKK z roku 1984 a často se v tomto boji uchyloval i k taktice „spálené země“, kterou dnes používá Asad. Teprve po porážce ozbrojeného odporu a změně politické garnitury začalo Turecko vyjednávat a uznávat kurdská práva.
Země má ovšem i další důvody, proč se neangažovat ve válce proti ISIL. Islámský stát je dle ní dnes už realitou, jejíž existence nemusí jen tak pominout a má své důvody v protisunnitských represích Asadova režimu. Turecko udělalo už jeden riskantní krok, když se vmísilo do katastrofální občanské války. Dnes žijí v osmdesátimilionovém Turecku skoro dva miliony uprchlíků, kterým Turecko přiznalo větší práva (například na práci) než běžným běžencům a ke kterým patří i 150 tisíc Kurdů z Kobani.
Navíc ani tradičně súfijské a nacionalistické Turecko není chráněno před utopií radikálního salafismu. Má své vlastní podporovatele islámského chalífátu, kteří si o Erdoganově míchání politiky a náboženství myslí své. Vývoj v Sýrii je silně aktivizoval. Patří k nim i kurdská fundamentalistická strana Hüda-Par, která se při nedávných kurských protestech násilně střetla s lidmi s PKK. I v samotném Istanbulu dochází k pravidelným střetům mezi podporovateli ISIL a nacionalisty a přímý vstup do války proti Islámskému státu by tak mohl vést k teroru na území Turecka.
Bez strategie
Samotné bombardování jednotek ISIL u Kobani může vést nanejvýš k (ne bezvýznamnému) symbolickému úspěchu – k zamezení dalšímu vítězství Islámského státu. Samotné město bylo ale během posledního měsíce zcela vylidněno a zničeno, stejně, jako celé části Aleppa, Homsu a Deir ez-Zoru. I když Kurdové zbytky města udrží, těžko ovládnou jeho strategické okolí. Americké bombardování ironicky postavilo USA skoro do Asadových bot: válka z výšky je málo efektivní a velmi ničivá. Turecký premiér Davutoglu odmítl několik týdnů hrát hru o Kobane jen pro „uspokojení amerického a evropského veřejného mínění“.
Právě ona černobílá, mediálně vděčná zkratka zakrývá skutečnost, že americká intervence postrádá širší strategii – neřeší systematicky ani ISIL, ani Sýrii. Koalice zemí proti Islámskému státu nezahrnuje ty, kteří se v boji proti němu i v syrské válce angažují, třeba Írán, ani neřeší přetrvávající důvody války: neochotu Asadova (a bývalého Málikího) režimu přistoupit na omezení a dělbu moci, používání neomezeného násilí ze strany států a rozmach konfesní logiky a nestátních milic.
Není tedy divu, že se Turecko nechce pouštět do riskantní intervence, pokud nebude součástí širší strategie. Turecká vláda trvá přes všechnu kritiku na tom, že Asad je větší problém než ISIL. Systematicky a veřejně prohlašuje právě Asadův režim za zdroj dosavadních problémů. Rozpad státu vedl k vytvoření autonomních kurdských zón a k rozmachu džihádu. Turecký postoj není neopodstatněný: pokračující Asadova taktika depopulace, zejména skrze letecké útoky na povstalecká území, včetně celých čtvrtí v Aleppu, skutečně znemožňuje vytváření politické alternativy a systematicky posiluje právě extremistický ISIL. Problém tkví v tom, že šance na to, aby se turecký postoj prosadil, je mizivá. Turecko explicitně tlačí na rozšíření západní intervence i proti syrskému režimu a argumentuje tím, že oslabení syrského režimu a posílení nedžihádistické opozice je jediný způsob, jak donutit Sýrii k jednání a obnovit v ní nějaký druh státnosti. Turecko konkrétně obhajuje přinejmenším vytvoření bezletových zón na severu Sýrie – právě systematické bombardování totiž oslabuje povstalce a ničí města nejvíce. Taková intervence by mohla zachránit i zbytky FSA, které v Aleppu obkličuje z jedné strany syrská armáda a z druhé ISIL.
Podle tureckého premiéra dosáhlo Turecko na nedávné schůzce G20 posunu syrské politiky USA svým směrem. Ovšem bezletové zóny by muselo v Radě bezpečnosti schválit Rusko. USA se odmítají pouštět jednostranně do války proti Sýrii, stejně jako Turecko váhá angažovat se oficiálně, jako stát, bez širších záruk. K rozpadu Sýrie zásadně přispěla právě paralýza Rady bezpečnosti OSN a není pravděpodobné, že by tato zásadní překážka v dohledné době zmizela. Absence řešení skrze mechanismy kolektivní bezpečnosti umožnila celé řadě aktérů s rozdílnými zájmy, od států po soukromé sítě a ideologické organizace, financovat nepřátele svých nepřátel. Dnešní situace zůstává taková, že každý bojuje na nepřehledném bojišti nesystematicky a na vlastní pěst.
Autorka je analytičkou Asociace pro mezinárodní otázky.
Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice‘ Ústavu mezinárodních vztahů.