Když si prezident republiky pustí pussy na špacír, mohla by to být i vzpoura, anglicky zvaná riot. Třeba proti tomu, jak naši politikové „zkurvili“ zákon o státní službě. Tyto a podobné výrazy – pospolu s úspěšným pokusem o překlad, řekl bych, „ruských kočiček“ – Český rozhlas v archivní verzi Hovorů z Lán důsledně vypípal. Zůstaly ale například zmínky o „zběsilé pražské kavárně“ (nebo dokonce o „běsnící pražské lumpenkavárně“). Ano, člověka někdy samotného jen tak napadne, že například Lidové noviny se možná opravdu posunuly od „odpadkového koše“ k „mediální latríně“. Člověk se občas také ptá, pročte-li si v deníku Právo nebo vyslechne-li v Českém rozhlase „vztekuplné komentáře Alexandra Mitrofanova“, zda přece jen opravdu „ten chlapík jednou vzteky pukne“. Ale našinec se s tím hned necpe k veřejnoprávnímu mikrofonu. Proč tedy prezident kydal hnůj doprovázený vulgarismy z víkendových Lán? Navíc poté, co si dal – jak prozradil moderátorovi – posilňujícího šlofíka?
Miloši Zemanovi je určitě známo, že existuje cosi jako vážnost a čest prezidentské funkce, na kteréžto atributy ostatně poukázal, když neuctivým rektorům univerzit neposlal pozvánku na ceremoniál 28. října. Zeman dozajista ví, proč egyptští faraoni zaujímali i na nosítkách – natož na trůně – strnulou pózu, snažíce se tak připodobnit sochám bohů. Všichni politologové vědí, že i v moderní době obklopuje nejvyšší reprezentanty státní moci udivující aura, z níž padá bázeň i na jinak prostořeký lid a která začínajícím novinářům na tiskovkách rozechvívá hlasy při kladení otázek. Znalcům mocenské magie je dobře známo, oč tu běží: o obraz moci coby pořádacího faktoru společnosti, o vyzařování vzoru alespoň předstírajícího neposkvrněnost v roli úběžníku obecně uznávaných hodnot a forem chování. Tohle erární předivo Miloš Zeman v Lánech prolomil. A mnozí jsou otřeseni, že všechno jako by bylo ztraceno, a tím i dovoleno. Jistě, v pozdvižení proti Zemanovi najdeme na každém kroku politický účel, pokračování prezidentské kampaně, prostý reflex té establishmentové kavárny i organizované pokrytectví. Ale také upřímné zděšení, že se tu možná otevírá propast, jejíž dno je ukryto v temnotách.
Nad obsahový rámec standardní politiky zašel Miloš Zeman až ve chvíli, kdy pochválil čínskou renesanci konfuciánství a aktuální důraz autoritativního režimu na „panství práva“.
Z Lán jsme se totiž hlavně dozvěděli, že směřujeme od řádu k neřádu. A že je to oficiální. Anarchisté a revolucionáři všeho druhu by možná řekli: „A proč ne? Od faraonů až po prezidenty znamenal přece strnulý rituál zvěčňování hierarchické, kastovní, stavovské či třídní společnosti udržování donebevolajících nespravedlností. Jakýsi revoluční proces – zdá se i dnes mnoha „obyčejným občanům“ – začal přímou volbou „levicového prezidenta“, jenž přece vždycky „říkal pravdu“. A nyní ji dovršil prolomením poslední bariéry mocenských rituálů a konečně „nazývá věci pravými jmény“, byť sprostými. Je to vlastně vynucené, protože jinak nelze realitu označit… Najdou se zkrátka lidé, kteří jsou ostře proříznutým jazykem pana prezidenta nadšeni. Nebo alespoň více zhnuseni lítými reakcemi na jeho úlet.
Opravdová sprostota
Proti loupání perníčku z panujícího řádu nemám nic. Jde však také o to, co se místo něho navrhuje a podsouvá. Změna nemívá jen formu zvolených slov a gest, ale vždycky také obsah. A ten si Miloš Zeman přivezl nejnověji z Čínské lidové republiky, kterou navštívil – a byl tam pompézně uvítán – těsně před rituálem našeho státního svátku (poskvrněného mikinou režiséra Roberta Sedláčka). Souhlasím s šéfredaktorem Listů Václavem Žákem, že Zeman nespáchal dědičný hřích, když s sebou vzal podnikatele a nakonec z praktických důvodů odfrčel jejich letadlem. Podobné věci nejenže všichni západní hlavouni dělají, ale dokonce pro tento účel byli vůbec na své posty vyzdviženi. Myslím si navíc – a zde nemohu souhlasit s Žákovou kritikou –, že Zemanova deklarace jednoty čínského státu tváří v tvář Tchaj-wanu i Tibetu není žádnou svévolí vzhledem k vládní zahraničněpolitické – bezpochyby prozápadně orientované – agendě. Jde o obvyklý rituál západních státníků všech politických barev na čínské půdě, k němuž vždy přistupuje nějaká forma – více či méně utajená – zájmu o stav lidských práv v zemi. A pak se hned přistoupí ke kšeftům, tedy k jádru věci, protože Čína je významný pilíř globální ekonomiky. Potud je všechno jasné. Jen možná levicoví voliči by si ještě měli ujasnit, že při těchto orientálních rituálech je „náš prezident“ v žádném případě nezastupuje. Bohatství z těch kšeftů není – v Česku jako v Číně – určeno k tomu, aby „prokapávalo“ k chudým, maličkým a v světě zavrženým.
Nad obsahový rámec standardní politiky zašel Miloš Zeman až ve chvíli, kdy pochválil čínskou renesanci konfuciánství a aktuální důraz autoritativního režimu na „panství práva“. Že toto „konfuciánství“ v Číně bylo a je konzervativním tmelem hierarchického systému, v němž se byrokracie krčí před vrcholem pyramidy, po jejíž skoro bezprávné základně naopak arogantně dupe, nebylo v Lánech pojmenováno ani těmi nejslušnějšími slovy. Prezident ani mimochodem neutrousil, že čínský „právní stát“ se vyznačuje zejména tím, že přibývá počet paragrafů v zákonících, které jsou však stále ještě mixem prázdných floskulí a přísné reglementace. Veškerá „liberalizace“ v Číně je jevem faktickým. Je výsledkem momentálního poměru sil vzešlého z reálných sociálních konfliktů tamního divokého kapitalismu, o němž z Lán rovněž nepadla jediná zmínka. Natož aby takovouto „stabilizaci společnosti“ navrhoval hradní pán pilně studovat. Tohle je příznačné. Takto v Česku vyhlíží deklarovaná levicovost.
Nejhorší podle mne je, že Miloš Zeman učinil v Lánech rovnítko mezi „demonstracemi a protidemonstracemi“ v Hongkongu. Jako kdyby nevěděl, že „protidemonstrace“ organizuje čínská byrokracie s hongkongskou finanční oligarchií. A že tato hydra posílá do pouličních bojů svoji třetí hlavu, rváče i kompars z takzvaných triád, pověstné čínské mafie. Teprve tato bohorovnost českého hradního pána zdá se mi být doopravdy sprostou.
Pussy Riot hadr.
Autor je politický komentátor.