Když 24. listopadu velká porota rozhodla, že Darren Wilson – policista, který 9. srpna letošního roku zabil neozbrojeného černého mladíka Michaela Browna – nebude obviněn, missourský Ferguson se znovu proměnil ve válečnou zónu. Místní policejní šéf si během tiskovky k nepokojům posteskl, že neviděl mnoho poklidných protestujících a že „tito lidé se snaží zničit komunitu“. Jako by rozhořčení, které se přelilo i do mnoha dalších měst Spojených států, bylo tím skutečným problémem, nikoli jen reakcí na něj. Podobné reakce loni vyvolal osvobozující verdikt nad Georgem Zimmermanem, který také zastřelil neozbrojeného černého mladíka – Trayvona Martina. Ten scénář je prostě až příliš stereotypní. V jeho kontextu je názor fergusonského šéfa výrazem naprosté neschopnosti pochopit, že to, co skutečně ničí Ameriku, je právě tento opakující se vzorec policejního chování. Jeho poselství se zdá být jediné: je úplně v pořádku, když zastřelíte černocha, obzvláště pokud jste policista. A to nejsou případy Martina a Browna ani zdaleka ty nejotřesnější policejní vraždy, které se v poslední době staly.
Officer down
Být policistou určitě není ten nejjednodušší ani nejpříjemnější způsob, jak si vydělávat na chleba. Můžete sice jezdit na červenou a nosit u sebe bouchačku, ale spousta lidí vám bude nadávat do fízlů. Práce je to často úmorná, špinavá nebo jednotvárná a krom toho se, zvlášť v USA, může snadno stát, že po vás někdo bude střílet. Každoročně tam také mnoho policistů ve službě umírá. Například letos jich zatím bylo sto šest, z toho čtyřicet tři zastřelením. Tahle čísla lze jednoduše dohledat na webu Officer Down Memorial Page, věnovanému policistům, kteří zahynuli při výkonu svého povolání. Data jsou přehledně rozepsána až do roku 1791.
Je nepřijatelné mít policii rasistickou, stejně jako policii složenou z ustrašených, ale ozbrojených batolat v uniformě. A je naprosto nemístné, aby mocenský establishment dával najevo naprostý nezájem nebo neschopnost tuto situaci řešit.
Kolik lidí umírá v USA kvůli policii, se už tak jednoduše nedozvíme. Americká vláda nemá centrální databázi, která by tato data shromažďovala a dávala k dispozici veřejnosti. Je to vcelku pochopitelné, policie se sotva bude chtít chlubit svým bodycountem. To ale neznamená, že právě tahle čísla nejsou přinejmenším stejně zajímavá a podstatná. Jim Fisher, bývalý agent FBI a autor knih o kriminologii provedl své soukromé šetření pro rok 2011, v němž došel v počtu zastřelených policií k číslu 607. Podle některých odhadů, založených i na jeho analýzách, bylo od 11. září 2001 v USA policií zabito na pět tisíc civilistů. To číslo trochu děsí. Obzvláště když vezmeme v úvahu, jakým způsobem k tomu dochází.
Hrozba společnosti
Dva dny před vyhlášením výroku velké poroty v případě Darrena Wilsona byl v Clevelandu policií usmrcen dvanáctiletý Afroameričan Tamir Rice. Průběh celého incidentu je až příliš povědomý. Dva policisté přijeli vyšetřit hlášení, podle nějž se v městském parku pohybuje chlapec ozbrojený pistolí. Když dorazili na místo, dítě se zbraní skutečně zahlédli a jeden z nich vypálil dva výstřely, které hocha zasáhly do hrudníku. Po střelbě policisté zjistili, že údajná zbraň je ve skutečnosti airsoftová replika. Tamir Rice druhý den na následky zranění zemřel.
Z videozáznamu je vcelku zřejmé, že policisté se ze všeho nejvíc drželi logiky „nejdřív střílej a pak se ptej“. Představa, že by v českých ulicích policie střílela děti hrající si s napodobeninami zbraní je naprosto surreálná, americká realita je ale ještě daleko ohavnější.
Událost svou otřesností srovnatelná se zastřelením Tamira Rice se stala před více než dvěma lety v michiganském Saginaw. Obětí policejní střelby se tam stal Milton Hall, devětačtyřicetiletý bezdomovec trpící duševní poruchou. Video zachycující celý incident zveřejnila na konci letošního října organizace American Civil Liberties Union.
Záznam působí naprosto přízračně. Osm ozbrojených policistů, všichni běloši, se k sobě choulí jako skupina vyděšených ptáčat. Proti nim stojí černoch s kapesním nožíkem v ruce. Celý gang v modrém, který by měl mít za sebou výcvik, jak podobné situace zvládat bez použití smrtící síly, nedokáže přijít na jiné řešení než očividně duševně narušeného muže rozstřílet jako řešeto. Použití obušku, slzného plynu nebo teaserů se jim patrně zdálo jako zbytečný risk, a tak raději vypálili čtyřicet šest nábojů, z nichž čtrnáct Miltona Halla zasáhlo. Vytvořit dostatečně věrohodné vysvětlení, proč se osm policistů cítilo ohrožených mužem ozbrojeným „rybičkou“ a vzdáleným od nich na několik délek paže, je při nejlepší vůli nad moje síly. Nicméně jejich chování vypadá jako panická, ustrašená reakce. Tím se vracíme k případu Michaela Browna, respektive policisty Darrena Wilsona.
Darren Wilson, batole
Ten po rozhodnutí velké poroty prolomil mlčení a 26. listopadu poskytl velké interview televizní stanici ABC. V něm do značné míry opakuje výpověď před velkou porotou a podává svou verzi střelby na Browna. A vcelku nepřekvapivě způsobem, který jednoznačně ukazuje na oprávněnost použití smrtící síly. Můžeme nechat stranou, že k výpovědím svědků popisujících celou věc dost odlišně prohlásí jen lakonické „incorrect“. Nakonec sotva se dá čekat, že poskytne důkazy směřující proti němu samotnému.
Velmi pozoruhodný je ale způsob, jakým popisuje svůj střet s Brownem. Wilsonovými slovy: „Když jsem ho chytil, jediný způsob, jakým to dokážu popsat je, že jsem se cítil jako pětileté dítě držící Hulka Hogana.“ Příměr Michaela Browna, vysokého sto třiadevadesát centimetrů a vážícího sto třicet dva kilogramů, k wrestlingové hvězdě devadesátek možná není úplně nesmyslný. Faktem ale je, že policista Brown měří také sto devadesát tři centimetrů a váží pětadevadesát kilo. Rozhodně tedy není žádná třasořitka a přes významný rozdíl ve váze je srovnání s pětiletým děckem víc než nadnesené. Celou tuhle dětinskou alegorii lze považovat za čistě instrumentální snahu ospravedlnit své jednání. Když ji ale vezmeme vážně, bude výsledek možná ještě tristnější. Pokud by Wilson skutečně popisoval jen své pocity v oné tragické chvíli a mluvil pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu, pak nikdy neměl dostat odznak a zbraň. Je přece absurdní, aby se profesionální policista roztřásl v konfrontaci s neozbrojeným civilistou. Byl by to vlastně stejný příběh, jako v případě George Zimmermana, který zastřelil Trayvona Martina, protože ve rvačce dostal strach a zpanikařil. Zimmerman byl ale nezodpovědný civilista z občanské hlídky, ne policista, který by právě pro takové situace měl mít výcvik.
Ve světle všech uvedených incidentů, které jsou nadto jen těmi nejkřiklavějšími případy z poslední doby, si ale o amerických policistech musíme nutně utvořit právě takovýto obrázek. O rasistické motivaci jednotlivých policistů většinou lze jen spekulovat, faktické důkazy se hledají dost těžko. Důkazy o spojení mezi fergusonským policejním oddělení a konkrétně Wilsonem a Ku Klux Klanem, které podle hacktivistické skupiny Anonymous existují, zatím nebyly zveřejněny.
Nepochybná je ovšem jeho nekompetence, sklon ke zkratovitému jednání, panikaření a uplatňování logiky „nejdřív střílej, pak se ptej“, které mezi policisty nelze považovat za výjimečné. Jako rasistické pak musí nevyhnutelně působit to, když nadřízené autority, soudní systém i politická reprezentace totálně kašlou na postihování takového chování. Je nepřijatelné mít policii rasistickou, stejně jako policii složenou z ustrašených, ale ozbrojených batolat v uniformě. A je naprosto nemístné, aby mocenský establishment dával najevo naprostý nezájem nebo neschopnost tuto situaci řešit. Do represivního aparátu, ale i do celé společnosti to pak vysílá signál, že je v pořádku střílet – „shodou okolností“ většinou černochy. Reakcí na takový signál rozhodně nemohou být pokojné protesty, které tak chyběly fergusonskému policejnímu šéfovi po verdiktu velké poroty. Na atmosféře, kterou benevolence k policejnímu násilí na Afroameričanech musí ve společnosti vyvolávat, není pokojného naprosto nic. Je to naopak atmosféra strachu, paranoie a občanské války nízké viditelnosti. Stav, za něhož, jak rapoval Ice Cube v roce 1990, „every motherfucker with a color is most wanted“.
Autor je publicista.