Milena Bartlová (kunsthistorička, VŠUP)
Za nejzajímavější z výtvarných událostí, které jsem stihla v roce 2014 zaznamenat, považuji otevření dlouhodobé výstavy Nestex (nestálá expozice) ve Slovenské národní galerii v Bratislavě (kurátorská koncepce Dušan Buran, spolupráce Katarína Chmelinová, výstavní design Igor Marko, Martin Jančok, Aleš Šedivec, grafický design Braňo Matis, Zuzana Liptáková). Po dobu rekonstrukce budovy Slovenské národní galerie je vystaven výběr ze sbírek starého umění od 13. do 18. století, a to nikoli chronologicky a podle autorů, ale podle tematických okruhů – život a smrt, světlo a tma, výraz a emoce, tělo a gesto, prostor a iluze, typ a individuum. Velmi širokému okruhu diváků se zde nabízí zcela nové možnosti, jak vnímat gotiku a baroko ne jen jako památky, ale také jako umění. Výstavní design a světelná inscenace mají vlastní význam a výraz, tematizuje se tu instituce muzea, dočasnost „skladiště“ a distance od původního sakrálního prostředí. Nestex je zásadním příspěvkem do diskusí o smyslu stálých expozic muzeí umění a o možnostech zprostředkování starého umění. Originálnost koncepce a kvalita provedení mají skutečně evropské parametry.
Johana Lomová (kunsthistorička, VŠUP)
Na konci roku se pravidelně dělají žebříčky, hledají se formativní události uplynulých měsíců a za pomoci heslovitých komentářů se snažíme pochopit, co se na poli výtvarného umění událo (viz například časopis Artforum). Ale vypíchnout jednu výstavu či knihu je příliš zavazující, proto se raději budu věnovat změně řekněme provozní. Za přelomovou událost lze v českém kontextu označit zavedení dobrovolného vstupného do stálých sbírek Moravské galerie v Brně. Přestože vstupné se do tří paláců přestalo platit již v prosinci 2013, fakt, že galerie ve svém rozhodnutí otevřít stálé sbírky co nejširší veřejnosti vytrvala a navíc během roku 2014 dokázala do prostor galerie přilákat více než dvojnásobek lidí než v roce předešlém, stojí za ocenění. V českém kontextu to nemá obdoby. V různých institucích existují nárazové volné vstupy, takový přístup ale nemá skutečný dopad na přístup veřejnosti ke galeriím. Výstavní síně zůstávají exotickými místy, kam lidé většinou zavítají jen v čase „svátečním“, o víkendech, během dovolených nebo třeba o Muzejní noci. Volný vstup však dělá z galerie místo pro alternativní trávení každodenního volného času. S dobrovolným vstupem do galerie člověk může na prohlídku jen tak zabloudit – tento přístup mohou jiné kulturní instituce (koncertní síně či divadla) muzeím jen závidět. Rozhodnutí paradoxně kritizuje zřizovatel galerie Ministerstvo kultury, které stávající provoz označuje i po více jak roce za projekt „experimentální“. Doufám, že se v roce 2015 dočkáme toho, že experiment bude ze strany ministerstva označen za zdařilý a jeho výsledky budou aplikovány i na jiná pracoviště.
Milan Mikuláštík (umělec, kurátor Galerie NTK)
Nejvíce inspirující výstavou roku 2014, z těch, které jsem měl tu možnost osobně navštívit, pro mě bylo 14. Bienále architektury v Benátkách. Jeho koncepce se tentokrát zhostil respektovaný nizozemský teoretik a současně praktikující architekt Rem Koolhaas. Podle názoru mnohých šlo o vůbec nejsilnější ročník této pravidelné výstavní události, to ale sám nedokážu posoudit. Koolhaasovo bienále rozhodně přesáhlo limity běžné výstavy architektury a bylo spíše antropologickou sondou do historie moderní společnosti. Klíčovým tématem se stala otázka po vztahu globalizované modernity a národních identit, kterou Koolhaas vznesl směrem k organizátorům expozic jednotlivých národních pavilonů, neméně zajímavý byl také exkurz do vývoje architektonických elementů. Výstava byla navíc doprovázena vydáním výjimečné monumentální mnohosvazkové publikace.
Tereza Stejskalová (kritička umění, redaktorka A2larmu)
Za nejvýznamnější událost z oblasti provozu výtvarného umění považuji založení uměleckého spolku Skutek. Jakkoliv se spolek zmítá v porodních bolestech, jedná se o první polistopadový pokus o nějakou vlastní profesní „uměleckou“ organizaci, v tomto případě založenou na svépomoci, solidaritě, víře v demokratický étos kultury a odporu proti ekonomizaci umění (myšlence, že hodnota umění tkví v ekonomickém zisku, které s sebou umění přináší). Co se týče samotného umění, na domácí scéně mě oslovila znovu oživená debata na téma žen v umění, rozvířená výstavami jako Někdy v sukni kurátorky Pavlíny Morganové a Grey Gold 65+ kurátorek Venduly Fremlové a Anny Vartecké. Přestože se oba projety symptomaticky vyhýbají politickému (rozuměj feministickému) jazyku a lze jim vytknout i poněkud konzervativní kurátorské pojetí, znovu položily velice důležitou a zajímavou otázku situace umělkyň v české společnosti.
Silvie Šeborová (šéfredaktorka Artalk.cz)
Prostupování hranic mezi výtvarným uměním, divadlem, filmem, literaturou a dalšími kulturními odvětvími je už několik let známým fenoménem, který letos potvrdil jak vítěz české Ceny Jindřicha Chalupeckého Roman Štětina, tak vítěz britské Turner Prize Duncan Campbell. Oba dva vyhráli s přibližně hodinovými filmy. Projekt Štětiny, který se rozhodl promítat Ztracený případ ne v galerii, ale v kině, primárně považuji za důležitý ne kvůli obsahu filmu, ale jakožto příspěvek k obecné diskuzi o tom, co je výtvarné umění a jak a kde by mělo být prezentováno. Jako obdobně významnou – avšak z jiného důvodu – vnímám výstavu Vojtěcha Fröhlicha a Sebastiana Stumpfa v Drdova Gallery. Na to, že pražské komerční galerie připravují i prezentace, jejichž artefakty jsou obtížně zpeněžitelné, jsme si již zvykli. Lucie Drdová však s kurátorem Rostislavem Koryčánkem a umělcem Vojtěchem Fröhlichem zašli ještě dál, když část galerie kvůli jedinému projektu přebudovali na temný úzký prostor. Aby si mohl návštěvník prohlédnout Fröhlichovo video, byl nucen tímto prostorem projít – s poměrně stísňujícími pocity. Video představovalo dokumentaci akce šplhání na střechu domu, v němž galerie sídlí, přičemž Fröhlich prolézal různými byty. Vysvětlení nájemníkům, že v přízemí jejich domu se nachází galerie, která bude vystavovat tento Fröhlichův počin, považuji za obdobně důležité jako vysvětlení, že Štětinův film, vzniklý sestříháním oblíbeného seriálu, je uměním a že jej prostě z jistých důvodů uvidíte mimo galerii. Ze zahraničních výstav bych pak vyzdvihla instalaci New Ways of Doing Nothing, kterou bylo možné přes celé léto a podzim navštívit v Kunsthalle Wien.