Bez vyhlídky na budoucnost


Česko se nemůže vyhýbat řešení uprchlické krize na Blízkém východě. Situace se zhoršuje především v Sýrii, odkud za necelý rok odešlo jen do sousedního Libanonu více než milion lidí.

Občanská válka v Sýrii přinesla v minulých letech zásadní otřesy pro prakticky všechny sousední státy. Vedle Iráku důsledky nekončících bojů asi nejvýrazněji zasáhly západního souseda Sýrie – Libanon. Obě země spojuje řada ekonomických, společenských, kulturních a historických vazeb a tak není překvapení, že řada syrských uprchlíků zamířila právě sem.

Podle dat Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) přišlo v minulých dvou letech do země přibližně 1,1 milionu registrovaných syrských uprchlíků. Skutečné číslo bude ale z podle odhadů neziskových organizací ještě o několik stovek tisíc vyšší: okolo 1,5 milionu. Z Libanonu, která má zhruba 4,8 milionu obyvatel, se tak během krátké doby stala země s největším počtem imigrantů na hlavu na světě.

Vztahy mezi domácí populací a uprchlíky byly i přes vzájemné historické křivdy (Sýrie Libanon od druhé poloviny sedmdesátých let až do roku 2005 v podstatě okupovala) až donedávna poměrně dobré. Syřané se zpočátku zabydleli především u svých příbuzných, v opuštěných či nedostavěných domech a jen menší počet z nich se ocitl v narychlo vybudovaných uprchlických táborech. Jedním z důsledků tak je, že uprchlická populace je prozatím – přes některé nedávné snahy libanonských politiků o její koncentraci do táborů (ideálně za hranicemi země) – výrazně roztroušená, a to hlavně ve východních a severních oblastech země a v hlavním městě Bejrútu.

Od lhostejnosti ke krizi

Podle slov amerického novináře Nicholase Blanforda, který v zemi působí dlouhá léta, se v počáteční reakci Libanonců mísila lhostejnost s mírnými sympatiemi. Libanon je do jisté míry zvyklý na různé krize a humanitární katastrofy, stejně jako na uprchlíky a nefunkčnost státních institucí. O syrské uprchlíky se tak začaly starat především komunitní a mezinárodní humanitární organizace a během minulého roku se zdálo, že libanonská společnost si s nimi dokáže alespoň po nějakou dobu poradit. Libanonská vláda procházející sérií politických krizí zároveň ponechala otevřené hranice pro další uprchlíky.

Periferní oblasti u syrských hranic, kde se nachází většina Syřanů, patří mezi nejméně rozvinuté v zemi. Na příchod stovek tisíců lidí není místní infrastruktura, která zpravidla není schopná pokrýt ani potřeby samotných Libanonců, vůbec připravena.

Situace se začala výrazně zhoršovat na jaře letošního roku, kdy oficiální počet uprchlíků překročil jeden milion a začalo se ukazovat, že Libanon má výrazné problémy je institucionálně zvládat. Se zintenzivněním bojů v Iráku po ofenzivě Islámského státu z letošního června byla navíc celá řada mezinárodních organizací nucena přeorientovat se na tamní akutní krizi a oslabit své projekty v Libanonu. Mnoho uprchlíků se tak ocitlo například bez lékařských balíčků nebo potravinové pomoci a pozastavena byla i celá řada rozvojových projektů, například v oblasti školství.

Pro přesnost je ale nutné dodat, že v minulých týdnech přistoupila Evropská unie a některé další organizace k uvolnění dalších financí, které mají pomoci syrským uprchlíkům přečkat zimu a stabilizovat situaci v zemi.

Uprchlíci, nebo vysídlenci?

Libanonská vláda v červnu také přijala pravidlo, podle kterého uprchlíci, kteří překročí hranice zpět do Sýrie automaticky ztrácejí status uprchlíka garantovaný UNHCR a všechna práva s ním spojená. To se stalo závažným problémem například pro ty, kteří si nemohou dovolit lékařské ošetření v převážně soukromých a kapacitně nedostačujících libanonských nemocnicích a cestují proto do režimem ovládaných částí Sýrie. Dalším klasickým případem je nutnost získat v Sýrii dokumenty typu občanského průkazu či cestovního pasu.

Libanon se totiž nepřipojil k Úmluvě o právním postavení uprchlíků, a tak jsou Syřané v zemi označováni pouze jako „vysídlení“ a nedisponují plnými občanskými právy či automatickým právem na pobyt, jejž si musí opakovaně za určitý poplatek obnovovat. Jedním z důvodů je fakt, že libanonský politický systém a jeho stabilita vychází z proporcionálního zastoupení jednotlivých náboženských komunit v zemi a příchod milionu sunnitů by vedl k jeho totálnímu rozkladu. Podobně jako v případě Palestinců je tak velmi realistické, že se Syřané budou mít status vysídlenců až do doby, než budou moci odejít jinam.

Omezená práva Syřanům znesnadňují zapojení do normálního života. Nejde přitom jen o zajištění živobytí, ale také o přístup dětí ke vzdělání. Ještě v mnohem složitější situaci jsou pak syrští Palestinci, kterých do Libanonu odešlo několik desítek tisíc.

Rostoucí spory

Letošní léto nepřineslo jen odliv části mezinárodní krizové pomoci, ale také postupné zhoršování vztahů mezi uprchlíky a Libanonci. I když se ojedinělé útoky na uprchlíky a jejich vyhánění z jednotlivých obcí vyskytly již dříve, po srpnových bojích mezi syrskými džihádisty a libanonskou armádou začalo k těmto incidentům docházet mnohem častěji.

V následujících dnech a týdnech zaznamenaly organizace zabývající se ochranou lidských práv vzrůstající vlnu útoků na uprchlíky, zejména pak na ty, kteří jsou spojováni s opozicí proti režimu Bašára Asada. V několika případech pak tyto útoky proběhly za přihlížení libanonských bezpečnostních sil, které proti lynčujícímu davu nijak nezasáhly.

Spory mezi místními a uprchlíky ovšem často vyplývají i z mnohem prozaičtějších příčin. Periferní oblasti u syrských hranic, kde se nachází většina Syřanů, patří mezi nejméně rozvinuté v zemi, ať už jde o dostupnost veřejných služeb či možnosti obživy. Na příchod stovek tisíců lidí není místní infrastruktura, která zpravidla není schopná pokrýt ani potřeby samotných Libanonců, vůbec připravena. Syřané jsou také ochotni pracovat za méně peněz než místní, což v regionech s vysokou nezaměstnaností a limitovaným počtem pracovních míst přispívá ke zhoršování vztahů.

Pouze humanitární pomoc?

Řada publicistů a analytiků tak varuje, že Libanonu hrozí kolaps. Byť se toto tvrzení během posledních několika let objevuje opakovaně, tentokrát se zdá, že situace je opravdu velmi vážná. V libanonských médiích se objevují v poslední době poplašné zprávy o spících džihádistických buňkách, které operují mezi uprchlíky, snaží se využít jejich bezútěšné situace a získat je na svou stranu.

Nakolik se jedná o propagandu a nakolik se tak skutečně děje, je obtížné odhadnout. Nicméně se ukazuje, že odcizení mezi uprchlíky a Libanonci se skutečně postupně prohlubuje. Syřané zároveň v zemi postrádají jakoukoli politickou sílu, která by byla ochotna se za jejich zájmy dlouhodobě postavit, což zklidnění situace rozhodně nepřispívá.

Nabízí se otázky, které v českých médiích v posledních dnech prakticky nezaznívají. Je možné vyřešit obrovskou uprchlickou krizi pouze humanitární pomocí? Nebo je třeba udělat něco zásadnějšího, aby se Blízký východ nepropadl do ještě většího chaosu?

Autor je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ Ústavu mezinárodních vztahů a vychází z analýzy European Security Spotlight.

 

A2LARM