Demokracie, soukromé vlastnictví a Klinika


Pokud stát není schopný garantovat dodržování základních lidských práv, ztrácí svoji legitimitu. I na to poukazuje dnešní kauza Klinika.

Navzdory poměrně vysoké veřejné podpoře byla snaha o vytvoření autonomního sociálního centra v budově bývalé plicní kliniky v Jeseniově ulici na pražském Žižkově zhodnocena jako hrozba „základním řádům demokratického zřízení“. Ondřej Fér, autor této teze, dále ve svém článku publikovaném na webu České justice napsal, že celá kauza žižkovské Kliniky je společensky vysoce nebezpečná a ve svých důsledcích znepokojivá. A i když zakládání alternativních center vítá, dosavadní postup aktivistů označil za nepřijatelný s ohledem na „právo druhého na jeho soukromý majetek“. Jestliže je toto právo vlastníkem porušováno, aktivisté mohou ke sjednání nápravy využít existující právní nástroje, které jsou podle mínění citovaného autora dostatečně efektivní.

Doporučuji všem zájemcům o problematiku bezpečnosti a soukromého vlastnictví, aby si Férův článek přečetli dvakrát. Nejprve v původním znění a podruhé s nahrazením slova „Klinika“ jinými případy občanské neposlušnosti, jakými byl například abolicionismus ve vztahu k americkému otrokářství či jihoafrickému apartheidu. Nejen že obojí bylo také striktně legální, ba dokonce v souladu s demokratickým uspořádáním, ale i aktivity odpůrců byly považovány za sice „ušlechtilé“ – nicméně v rozporu s platným právním řádem, právo na soukromé vlastnictví nevyjímaje (co jiného byl otrok než majetek otrokáře?). A opravné prostředky? Jistě, rovněž byly k dispozici. Ovšem pokud jde o fundamentální společenskou změnu, jež by z těchto zjevných nespravedlností udělala součást historie vývoje demokratického zřízení, byla jejich účinnost minimální.

Stát ztrácí legitimitu

To, co je považováno za demokratické a hodné ochrany z hlediska soukromého vlastnictví, je historicky proměnlivé. Stejně tak se mění to, co je považováno za legální a legitimní. Kauza Klinika ztělesňuje pnutí mezi těmito dvěma principy, neboť upozorňuje na paradox liberálně demokratických režimů, kdy oficiálně zastávaná svoboda jednotlivce a rovnost před zákonem jsou doprovázeny společenskými nerovnostmi, které toto krédo fakticky popírají. Právo na bydlení, jež je pro spoustu lidí žijících v Česku nedosažitelné, je jen jedním z příkladů (v kontextu Kliniky však ne zcela adekvátním – přestože Fér hovoří o squatterech a squattingu, aktivisté sledují jiné cíle). Právo na jídlo či na společenské sdružování zase dalšími. Pokud stát tato a jiná jím garantovaná lidská práva není s to zajistit, dochází ke zpochybňování jeho legitimity. A pakliže ochrana soukromého vlastnictví je prostředkem, jímž se tato nespravedlnost reprodukuje, je taktéž zcela legitimní, že se jeho existence stává předmětem veřejné diskuse.

Jak nám ukazuje zahraniční zkušenost, squaty ani autonomní sociální centra nejsou nutně v rozporu s liberální demokracií, třebaže mnohé vznikly podobně jako Klinika.

Fér se obává důsledků, k nimž toto všechno může vést. Ačkoli je nijak nespecifikuje, není těžké si představit, k čemu směřuje. Všichni ten příběh známe. Odstranění soukromého vlastnictví za reálného socialismu skončilo fiaskem. Spíše než ke spravedlivé společnosti vedlo k dalším nespravedlnostem, jejichž vyjádřením se stal vznik nové vládnoucí třídy přivlastňující si hodnoty vyprodukované pracujícími, na něž dohlížela. Tady se mimochodem také nabízí jistá analogie. Stejně jako v tomto režimu sloužila bezpečnost především k zachování stávajícího „lidově demokratické“ uspořádání, včetně vykořisťování pracujících a útlaku politické opozice. Jenže i v neoliberálním kapitalismu plní bezpečnostní složky stejnou funkci, jak jsme se mohli přesvědčit během posledního dění v kauze Klinika.

Nicméně hrozbou občanům nemusí být policie vždy a všude. Na rozdíl od předchozího režimu má totiž demokracie tu přednost, že skýtá možnost nápravy zjevných nedostatků aktuálního uspořádání prostřednictvím politické soutěže i občanského aktivismu. Připuštění diskuse, včetně té vyvolané občanskou neposlušností, není známkou slabosti režimu, ale naopak jeho silnou stránkou. Umožňuje jej zachovat právě proto, že jsou opoziční nároky shledávány jako relevantní a potenciálně začlenitelné do stávajícího řádu. Samozřejmě ne všechny nároky splňují demokratická kritéria. Jak nám ale ukazuje zahraniční zkušenost, squaty ani autonomní sociální centra nejsou nutně v rozporu s liberální demokracií, třebaže mnohé vznikly podobně jako Klinika.

Squat není sám o sobě revoluční

Ke smůle nejen nekompromisních ochránců soukromého vlastnictví, ale také těch, kdo v existenci squatů a sociálních center hledají revoluční potenciál, je třeba na základě této zkušenosti přiznat, že etablování squatů či sociálních center na logice fungování soudobých režimů nic zásadního nezmění. Taková Christianie v Kodani má dnes spíše funkci zábavního komplexu, kam se místní i přespolní chodí pobavit na koncerty a nakoupit si trávu, aniž by je a prodejce někdo stíhal, než dílny, v níž se plánují revoluce. Obdobně na tom je lublaňské centrum Metelkova, o němž se rozepsal Karel Dolejší v Britských listech. Přesto je politický boj za Kliniku důležitý. Už jenom proto, že nastavuje zrcadlo českému provincialismu a intoleranci vůči všemu, co se vymyká nynějším pořádkům.

Pro radikální levici tu podle mého názoru zbývá ještě jeden úkol. Měla by bezpečnostní rétoriku přijmout za svou a proměnit praktiky uskutečňované pod jejím jménem tak, aby napomáhaly dosažení společenské spravedlnosti, a nikoli jejímu znevažování. Jednoznačně by po vzoru Slavoje Žižka, jenž o tom mluví v nedávno do češtiny přeložené knize Požadujme nemožné, měla vyhlásit: „My jsme ten pravý zákon a pořádek. My jsme ta pravá morálka!“ Ne tedy politický systém, jehož bezpečnostní složky se mohou beztrestně dopouštět bezpráví, ať už se to týká justičních vražd, mučení, zadržování v detenčních táborech, anebo zásahu vůči aktivistům před Klinikou. To vy jste nebezpeční, ne my.

Autor postgraduálně studuje politologii.

 

A2LARM