Mrtvých v Mexiku je tisíckrát víc


Únos a pravděpodobné zavraždění čtyř desítek mexických studentů jen poukazuje na mnohem širší problémy, s nimiž se dnešní Mexiko potýká.

Podle lidového rčení by otec neměl pohřbívat vlastního syna. V dnešním Mexiku je to však na denním pořádku. Když vidíme barbarství a brutalitu drogových kartelů a zločineckých organizací, které se těší úplné beztrestnosti, nezbývá než dodat, že žádná lidská bytost by neměla pohřbívat pouhou kost nebo zub své milované bytosti.

Právě to je případ Ezequiela Mory, otce Alexandra Mory Venancia, jednoho ze 43 studentů pedagogické školy, kteří byli 26. září 2014 v Iguale ve státě Guerrero uneseni a na nichž bylo spácháno obrovské a dosud nepotrestané násilí. Kost (anebo lépe řečeno úlomek kosti) a jedna stolička, které specialisté mexické prokuratury lokalizovali mezi ostatky v igelitových pytlích na smetišti v nedaleké vesnici Cocula a následně je analyzovali rakouští odborníci v Innsbrucku, obsahovaly DNA Alexandra Mory Venancia, který se tak stal první potvrzenou obětí mezi 43 zmizelými studenty. V rozhovorech, které poskytl novinářům, Ezequiel Mora obviňuje mexický stát jeho prezidenta Enriqua Peñu Nieta, guvernéry i zkorumpované a zločinné starosty z hrůz, kterými musel jeho syn a ostatních 42 unesených studentů projít. Synovi bylo sotva devatenáct let a zahájil první ročník pedagogické školy.

125 879 vražd za posledních osm let

Těm, kdo by rádi prezidentu Peñovi ulevili od veřejných projevů tváří v tvář hrůze z násilí, které zažívá tolik mexických rodin, je nutno připomenout, že prezident je hlavou mexického státu a jako takový by měl zajistit klid a bezpečí těm, jimž vládne. Dokonce i sám Peña Nieto už se z odpovědnosti za toto barbarství přestal vyvazovat a přešel k extrémnímu prezidencialismu a centralismu. Tažení proti zločinům, korupci a beztrestnosti viníků zahájil rozpuštěním místních rad, zrušením místní a městské policie a intervencí mexických federálních složek v obcích prorostlých organizovaným zločinem a korupcí.

Každým dnem přibývají další mrtví, násilí pokračuje a stupňuje se. A takřka hororové případy se počítají po desítkách.

Podobně jako předchozí prezident Felipe Calderón nese vinu za strašlivé výsledky své války proti drogovým kartelům a za hrůzostrašných 83 tisíc nezákonně zabitých a popravených, nese dnes Peña Nieto odpovědnost za potírání násilí a zločineckých organizací. Za prvních 23 měsíců jeho vlády bylo napočítáno celkem 41 015 zavražděných a popravených obětí. Těchto 41 015 příběhů končících smrtí bohužel nemělo takový mediální ohlas, jaký má příběh 43 unesených z Ayotzinapy. Nedostalo se jim mediální pozornosti snad proto, že umírali po jednom, že mnozí z nich byli sami zločinci, že byli jakožto neznámé oběti nalezeni ve společných hrobech, nebo proto, že to byli migranti, jejichž pohyb po mexickém území skončil bez možnosti jejich identifikace.

Je evidentní, že počet zavražděných za Peña Nieta předstihne počet poprav registrovaných za vlády jeho předchůdce Felipe Calderóna: od ledna 2007 do října 2012 jich bylo 83 196. Pokud sečteme federální statistiky z období vlády obou posledních prezidentů, tedy za uplynulých šest let, dojdeme k počtu 125 879 vražd. Geografie mexického zločinu se přitom příliš nezměnila. Zatímco za Calderóna byla státem s největším počtem vražd Chihuahua, nyní drží první příčku stát México, tedy okolí hlavního města. Na tento stát týdeníku ZETA podle připadá 5450 vražd, na Guerrero 3860, na stát Chihuahua 3357. Zatímco ale Calderón vyhlásil válku proti obchodu s drogami, Peña Nieto chce čelit násilí kontrolou samosprávy na úrovni obcí i jednotlivých států. Je zřejmé, že i tady jde o válku, ale o válku namířenou směrem do nitra mexického státu.

Jak nastolit řád spravedlnosti?

Enrique Peña se začíná problémem kriminality zabývat po dvou letech od převzetí moci. Od nicneříkajícího listopadového projevu „Mexiko v míru“ nyní přešel k desateru centralistických opatření, která mají zajistit kontrolu nad obcemi a jednotlivými státy federace. Před několika dny přijal tento plán za svůj šéf prezidentské kanceláře Aurelio Nuño, ovšem ve své osobité verzi, kterou předestřel před novináři španělského deníku El País. Ti ji zveřejnili tak, jak byla vyslovena: „Chyběla nám efektivní agenda ve věci bezpečnosti a fungování právního státu. Nestačili jsme na to. Neviděli jsme rozsah problému a nepovažovali jsme ho za prioritní.“ Na obranu pak uvedl: „Odpovědnost za přijaté dědictví je obrovská, ale je to dědictví mnoha desítek let. Myslet si, že je to problém jedné vlády, znamená nic nechápat. Je to strukturální problém.“ Při svém ospravedlňování poměrů v Mexiku se Nuño pustil do kritiků Peñovy vlády a nabubřele prohlásil: „Nehodláme nahradit reformy teatrálními akty, nemáme zájem vyrábět mediální výkřiky o úspěchu na 72 hodin. Při přípravě reforem budeme naopak trpěliví. Neustoupíme, ani kdyby veřejnost žádala krev a spektákl, a stejně tak nebudeme uspokojovat choutky sloupkařů. Z krize nás dostanou instituce, ne naparování.“

Naparování Aurelia Nuña vzbudilo kritiku veřejnosti i „sloupkařů“ stejně jako výzva prezidenta Peñi, kterou vyslovil přímo v Iguale, když prohlásil: „Žádám kolektivní úsilí, abychom postupovali vpřed a abychom mohli doopravdy překonat tuto bolestnou chvíli.“ Věta byla pravděpodobně dobře míněná, ale vyslovená v nesprávnou chvíli – v jednom z nejnešťastnějších momentů pro spravedlnost v Mexiku. Aby totiž mohli Mexičané postupovat vpřed, museli by se přinejmenším moci spolehnout na spravedlnost, vrazi by museli být ve vězení, těla na hřbitovech, právní jistota na ministerstvech a rozhodnost v soudních síních.

Nevíme, zda bude nová Peñova strategie fungovat. Budeme muset počkat, až budou reformy schváleny parlamentem a aplikovány v jednotlivých státech a obcích, abychom viděli, zda se zvýšila bezpečnost a klesla míra násilí, zda je více zkorumpovaných funkcionářů za mřížemi nebo odvolaných z veřejné funkce pro vyšetřování a zda zločinci končí tam, kde mají po stíhání skončit – tedy ve vězení. Co naopak víme, je to, že každým dnem přibývají další mrtví, že násilí pokračuje a stupňuje se. A že se takřka hororové případy počítají po desítkách. Takové, jako je případ Julia Césara Mondragóna, studenta, jehož tělo bylo nalezeno s hlavou staženou z kůže, nebo případ Alexandera Mory Venancia, který byl identifikován na základě toho jediného, co zbylo z jeho existence: úlomku kosti a jedné stoličky.

Autorka je mexická novinářka. Věnuje se mapování obchodu s drogami a organizovaného zločinu v Mexiku.

Ze španělského originálu Del horror y otros 41,015 muertos přeložil Michal Špína.

 

A2LARM