Od letošního 20. října navazují Němci na slavné pondělní demonstrace z podzimu 1989, které předznamenaly pád režimu Ericha Honeckera a posléze i zánik NDR. Mohlo by to být dojemné. Jenže klasické skandování „My jsme lid!“ je dnes součástí stále početnějších demonstrací proti „islamizaci Západu“. Jejich těžiště je na východě Německa, především v Sasku a jeho metropoli Drážďanech. Aktivně – a zcela bez zábran, takříkajíc bez bázně a hany – se jich účastní německá krajní pravice.
Jde o dramatické opuštění dosavadní poválečné tradice liberálního a levicového německého ducha, zhrozeného nacistickým barbarstvím vzešlým z lůna vlastní, jinak mimořádně kulturní společnosti. I před čtvrtstoletím měly tyto slogany proti „komunistickému režimu“ kupodivu silně levicový ráz, což korespondovalo s orientací většiny tehdejších disidentských hnutí, povýtce působících v zastřešujícím Novém fóru. Zatímco u nás jsme měli – samozřejmě vedle Charty 77 – například monarchistické České děti, beatnický Mírový klub Johna Lennona či zcela stupidní Společenství přátel USA, u „Dederonů“ to byla opoziční Sjednocená levice, Demokracie teď, Sociálnědemokratická strana NDR, Demokratické probuzení… A podobné neslýchanosti, které bychom u nás asi nevydýchali, přestože se občas tvrdí (s poukazem na jeden pochybný sociologický průzkum), že Češi v roce 1989 chtěli vlastně pořád jakýsi socialismus. Houby s octem! Plné supermarkety chtěli, vykořisťovat či jinak brát na hůl co nejvíce bližních svých a pak trávit dovolené v Monte Argentariu!
Skok zleva doprava
Pro východní Německo platí levicovost doopravdy (tamními „Čechy“ byli jen ti, kteří ozlomkrk prchali na Západ). Je samozřejmé, že účastníci další – v pořadí druhé – vlny „protestních pondělků“, kteří se stavěli proti neoliberálním reformě Hartz IV za vlády Gerharda Schrödera (SPD) v létě 2004, byli levicoví až na půdu. Tehdy, právě před deseti lety, stovky tisíc rozhořčených demonstrantů provolávalo slogany „Pryč s Hartz IV! My jsme lid! Naše kapsy jsou prázdné, ale Schröder chce víc! Bez práce, bez střechy, bez prostředků, bez naděje!“ A vznikla z toho potom sociální Volební alternativa (WASG), která s některými odborovými svazy a východoněmeckou postkomunistickou PDS stála u zrodu Die Linke v čele s disidentským Schröderovým exministrem financí a bývalým předsedou SPD Oskarem Lafontainem (jenž ze zdravotních důvodů nyní Levici velmi chybí). Nad mnohohlavými zástupy se vlnil les rudých praporů.
Nejen v Německu staré strany nadbíhají neofašistickým mutacím „hlasu lidu“, kterému desítky let vtloukaly do hlav, že „slušnému člověku“ srdce bít vlevo nesmí.
Na současných demonstracích je tomu zgruntu jinak. Všude se třepotají černo-rudo-žluté německé vlajky a mezi nimi jukají fangle eurofobní Alternativy pro Německo (AfD) a symboly neonacistů z NPD (německé analogie české DSSS). Mnoho mladých mužů s oholenými hlavami odmítá mluvit s novináři, ale mávají čitelnými transparenty: „Stop imigraci do sociálního systému! Ne nenávisti, násilí, Koránu! Ne válce s Ruskem! NATO, azyl, Evropa: referendum!“ Zahraniční korespondenti hlásí, že v pochodech, jimiž končí každá pondělní demonstrace, se neustále opakují dvě již zklasičtělá hesla, která byla typická pro odpůrce Ericha Honeckera i Gerharda Schrödera: „Noviny lžou!“ a „My jsme lid!“ Příkladná to kontinuita a věru pietní vztah k tradici.
„V Německu se rasistické projevy stávají samozřejmostí,“ zněl titulek francouzského deníku Le Monde ze 17. prosince, uvozující obsáhlou stať o současném dění v nejvýznamnější evropské zemi. Hnutí „Evropských vlastenců proti islamizaci Západu“ (Pegida) se totiž podařilo dostat v pondělí 15. prosince nejméně patnáct tisíc lidí na již devátý každotýdenní protest v ulicích saské metropole. Týden předtím se jich v Drážďanech sešlo deset tisíc, zatímco na první demonstraci 20. října se dostavily pouhé dvě stovky. A vlna se žene celým Německem. Méně početná shromáždění se již o pondělcích uskutečnila v Düsseldorfu, Kolíně nad Rýnem, Berlíně, Würzburgu, Kasselu a Bonnu. Scénář je vždy stejný: extremistická Pegida zahajuje protesty proti ubytovávání nových uprchlíků – zde je největší šance, že svými slogany osloví a strhne „obyčejné občany“. A strhává, dílo se daří.
Konečný verdikt
Pozorovatelé konstatují, že v Německu padá dosavadní tabu „povinné neposkvrněnosti“ demonstrací neonacisty. Relativně nová protievropská strana Alternativa pro Německo (AfD) otevřeně podporuje Pegidu a posiluje tím její důvěryhodnost i vliv. Němečtí Zelení a levicová hnutí sice organizují paralelní „protinacistické“ demonstrace, ale v Drážďanech dokázali mobilizovat zhruba jen šest tisíc lidí a převahu tam již jednoznačně má Pegida. V Sasku je vliv Pegidy vůbec nejsilnější, ačkoli v této spolkové zemi žije jen 2,1 procenta cizinců, z nichž pouze 0,1 procenta jsou muslimové. Není známo, že by kohokoli obtěžovali nebo připravili o pracovní příležitost.
V Düsseldorfu, Kolíně nad Rýnem, Berlíně, Würzburgu, Kasselu a v Bonnu jsou zatím protifašistické demonstrace mohutnější než shromáždění a pochody moderované ultrapravicí. Mnoho Němců je znepokojeno rostoucím počtem útoků a jiných neonacistických projevů, k nimž dochází souběžně s demonstracemi. Za prvních devět měsíců tohoto roku policisté registrují 86 útoků na ubytovny pro cizince, včetně svastik a jiných nacistických symbolů nastříkaných na zdi imigračních příbytků. Loni bylo podobných útoků 58 a v roce 2012 jen 24.
Běžní občané zdůvodňují novinářům svoji účast na demonstracích poněkud chaoticky, ale upřímně. Je prý „příliš mnoho problémů v Německu“ a „máme strach o budoucnost našich dětí“. Jeden šedesátník řekl Le Monde: „Nemám nic proti cizincům. Jsem úředník na penzi, ale unavuje mě, když vidím, jak jsou daně z mého důchodu špatně používány. Pegida aspoň vytvoří v systému nějaký pořádek. Uvědomte si, že padesát procent lidí nepůjde k volbám.“ Nevysoká dáma ve stylovém kabátku listu řekla: „Přišla jsem v míru. Proto mám svíčku – je to už pětadvacet let, kdy jsem ji zapálila u Berlínské zdi.“ Z pódia v té chvíli zakladatel hnutí Pegida Lutz Bachmann rozpaloval dav, pískající při každém vyslovení jména nějakého politika ze „zavedených“ stran. Bachmann se v plamenném projevu ptal, proč „nemůžeme říci pravdu“ či „být hrdí na svoji německou identitu“. „Není nacista ten, kdo požaduje dodržování zákonů,“ hřímal tento jedenačtyřicetiletý bývalý šéfkuchař, který před léty uprchl do Jihoafrické republiky, aby unikl vězení za loupež a další delikty. Dav, který ví, že „lid jsme my“ a že „noviny lžou“, tohle ovšem nezajímá. A jeho verdikt je konečný…
Jenom hanba Německa?
Kancléřka Merkelová právě v ono pondělí 15. prosince, když už se nedalo mlčet, důrazně upozornila, že „není místo v Německu pro podněcování k nenávisti“ vůči cizincům. Ale když ministr spravedlnosti Heiko Maas (SPD) nazval xenofobní demonstrace „hanbou Německa“, stal se objektem kritiky konzervativní bavorské Křesťansko-sociální unie (CSU), která je křídlem tandemu CDU/CSU v čele s Merkelovou. A byla to sama Merkelová, která již v říjnu 2010 prohlásila, že v Německu je na čtyři miliony muslimů. Podle ní se ukázalo, že vedle sebe „nedokážou žít“ lidé z různých kultur. „Multikulturalismus selhal, ale naprosto selhal,“ řekla tehdy kancléřka a dodala, že přistěhovalci by se měli například více učit německy. Bavorská CSU nyní ministra Maase obvinila, že „závažně osočuje lidi, kteří dokázali pokojně vyjádřit své obavy“. Ve straně již delší dobu probíhá diskuse o tom, že cizinci by měli mluvit německy i ve svých domácnostech.
Pegidu de facto hájí politolog z Drážďanské univerzity Werner Patzelt. Novinářům z deníku Libération řekl, že podobná „krystalizace“ byla očekávatelná. „Pegida se zrodila proto, že významná část obyvatelstva se bouří proti vývoji, který s ní nebyl konzultován, nikdy nebyl projednán. Proti skutečnosti, že Německo se stane zemí imigrace.“ Patzelt novináře ujistil, že hnutí Pegida bedlivě sleduje a vidí totéž, co říkají policejní zprávy, totiž že „krajní pravice tvoří v hnutí menšinu“. Podle něj „lidé, kteří se mobilizují jako občané, nejsou zaměřeni levicově, ale také ne neonacisticky. Jsou to lidé, na něž by CDU mohla dosáhnout, kdyby si v kauze imigrace přestala hrát na pštrosa.“ Z této nenucené bagatelizace a následných úvah o účelovém využití hnědého kalu zdola (shora ovšem dovedně živeného) běhá mráz po zádech.
„Pegida je výraz ekonomické a sociální úzkosti,“ zdůrazňuje Johannes Kiess, sociolog na univerzitě v Siegenu. „Německo je bohatá země, ale ne všichni toto bohatství využívají. Jeho postavení jakéhosi ostrova pohody uprostřed Evropy může skončit velmi rychle. Strach o sociální status je silný i ve střední třídě. A snadno se obrací proti slabším, cizincům, menšinám…“ A právě to se nyní – a nejen v Německu – děje. Nejen v Německu existuje stejně tíživá sociální úzkost. Nejen v Německu bije do očí hmatatelná nepřítomnost levice, která by dokázala a vůbec chtěla překonávání sociálních problémů postavit na koleje radikální – a zároveň humánní, demokratické a nexenofobní – alternativy. Nejen v Německu staré strany nadbíhají neofašistickým mutacím „hlasu lidu“, kterému desítky let vtloukaly do hlav, že „slušnému člověku“ srdce bít vlevo nesmí. Nejen v Německu je oprávněně požadována přímá demokracie, odmítána impotence zavedených stran i nezodpovědné válečné harašení jejich vlád. Nejen v Německu se tradičních levicových témat ujímá – pro 21. století umně maskovaný, ale stále ještě jen obyčejný – fašismus.
Autor je politický komentátor.