Schwarzenberg a Češi by se měli smířit se svou minulostí


Exkluzivní rozhovor s americkým novinářem Paulem Polanským o koncentračním táboře v Letech, temných stránkách české historie, rasismu a Václavu Havlovi.

Paul Polansky (nar. 1942) pomohl v devadesátých letech odhalit české i světové veřejnosti příběh koncentračního tábora v Letech u Písku. Odkryl také řadu smutných skutečností o spoluvině Čechů při vzniku a řízení tábora. Vyvolalo to řadu bouřlivých reakcí. Před časem mu vyšla kniha, nazvaná Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná: 1992–1995 s předmluvou Petra Pitharta. Nejen o ní jsme vedli následující rozhovor.

V devadesátých letech jste vynesl na světlo příběh o koncentračním táboře v Letech. Jak jste se k tématu dostal?

Od sedmdesátých let jsem pravidelně jezdil do Československa. Mám tu totiž předky. Můj dědeček, Jan Polanský, pocházel z Vodňan. Pátral jsem po svých příbuzných, navštěvoval jsem archiv v Třeboni a vystopoval kořeny našeho rodu až do středověku. Mí předci byli husité a jeden z nich byl dokonce velitelem polního vojska. Zároveň jsem se živil sestavováním rodokmenů pro Čechoameričany a zajímal se o dějiny českých emigrantů. Někteří z nich přišli do USA po roce 1848 a náhodou pocházeli z Let. Studoval jsem i jejich rodokmeny a při výzkumu se doslechl o koncentračním táboře.

Narazil jste tedy na informace o táboře v Letech náhodou?

Přesně tak. Bavil jsem se na začátku devadesátých let s lidmi, kteří mi o táboře vyprávěli, že tam prý za druhé světové války věznili Romy. A že tam vězni, strážní i správci zemřeli na tyfus. Jenže když jsem se o to zajímal podrobněji, zjistil jsem, že v sousední vesnici stále žije jeden z táborových lékařů.

Čím vás příběh tábora v Letech zaujal?

Nejdřív jsem byl zvědavý. Říkalo se, že šlo o pracovní tábor, kam nahnali nezaměstnané Romy. Měli se tam prý „naučit pracovat“. Jenže díky studiu archivních pramenů jsem zjistil, že tam byla uvězněna spousta lidí, kteří už práci měli. Také jsem narazil na fotky vyhladovělých dětí a mladých lidí. Začal jsem si všechno dávat dohromady. Kromě toho mi postavení Romů u vás začalo silně připomínat pronásledování Afroameričanů na jihu USA. Šel jsem třeba se svými známými na pivo v Českých Budějovicích a oni začali nadávat na Cikány. Říkali, že by je taky poslali do lágru. Byli opilí a křičeli, a přitom se pohoršovali nad tím, že Romové moc pijí a jsou hluční. Říkal jsem jim: Proboha, vždyť v Česku pije každý. Jenže Romům se to netoleruje. Když znali nějakého Roma osobně, většinou řekli, že je dobrý, ale ostatní jsou špatní. A tak dále.

Překvapilo vás to?

Ani mým rodičům by se tohle nelíbilo. Jsem tak vychovaný. Například když jsem byl dítě, v mém rodném městě vypukl požár. Jenže hasiči tehdy odmítli hasit domy chudých lidí, protože prý neplatí daně, takže nemají žádnou cenu… Má matka tenkrát hasiče doslova násilím donutila, aby ty lidi zachránili. A pak vtrhla do kanceláře starosty a přiměla ho, aby změnil městské vyhlášky. Musel podepsat, že každá lidská bytost má právo na ochranu. Ani já jsem nemohl jednat jinak.

Takže jste dál pokračoval v pátrání…

Studoval jsem dokumenty, hledal zbylé vězně a nakonec jsem o Letech vydal dvě knihy. Jednu sbírku básní a knihu rozhovorů přeživších. V prvním vydání knihy rozhovorů ale můj tehdejší nakladatel, Fedor Gál, některá svědectví vynechal. Publikoval jsem proto druhé vydání, které jsem doplnil i o to, co chybí. A poté mi vyšla třetí, nová kniha Tábor smrti Lety, což je reportáž o mém pátrání.

Paul Polansky

Spisovatel a novinář Paul Polansky


Co vám přeživší řekli? Jak to například v táboře vypadalo?

Jsou to dost otřesné informace. Většina starých lidí a dětí pobyt v táboře nepřežila. Neměli totiž „hodnotu“ jako levná pracovní síla. Malé děti umíraly a byly házeny do hromadných hrobů. Někteří mladí lidé dostali alespoň možnost sbírat dřevo nebo krmit psy strážných a měli tak šanci přežít. Jiní byli ubiti k smrti nebo zemřeli hladem. Některým vězňům se podařilo uprchnout. Další zase umírali na nemoci. Ti, co strádání přežili, byli posláni do Terezína a Osvětimi. Tam byli buď povražděni, anebo opět skončili jako pracovní otroci – když Němci zjistili, že vězni z Let vydrží tvrdou práci, posílali některé do svých továren.

Jaká byla reakce českých novinářů a historiků, když jste odhalil, co se v Letech stalo?

Někteří mě obvinili, že si vymýšlím nebo přeháním. Jenže informace o táboře mám z rozhovorů s desítkami bývalých vězňů, které jsem potkal na různých místech. Nemohli se spolu tajně domluvit nebo tak něco. Někteří se mohli splést v detailech, ale na tom podstatném se shodnou. Především v tom, že zvěrstva v Letech páchali čeští dozorci. A to bohužel česká veřejnost nerada slyší. Svádí zločiny jen na německé nacisty, což v tomhle případě není pravda.

Jakou roli v kauze Lety sehrál rod Schwarzenbergů?

Kníže Karel VI. Schwarzenberg, otec někdejšího předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga, se o vznik tábora v Letech zasloužil. V prosinci 1939 totiž sněhová bouře zle poničila lesy na jeho panství a on potřeboval levnou pracovní sílu k odklízení škod. Poprosil tedy úřady o vybudování pracovního tábora. Dodávám, že v té době nebyl jediný. O vlastní otroky tehdy žádala řada dalších šlechticů – vždyť pracovních lágrů tu stálo asi sto padesát. V Letech nejprve skončili obyčejní Češi, ale často to byli starší lidé. Dále sem byli posláni Židé, což byli většinou intelektuálové, právníci nebo doktoři. A nakonec sem nahnali Romy. Všichni sloužili jako otroci na jeho panství, pracovali v lesích a kamenolomu, kde se těžil kámen na stavbu slavné schwarzenberské silnice.

Odkud tyhle informace máte? Řada lidí tomu nemusí věřit a Karel Schwarzenberg mladší všechno popírá…

Zaprvé z archivních pramenů a kronik. Schwarzenberg starší sice tábor oficiálně nezřídil, ale pomohl ho postavit. Jednoduše dodal stavební materiál a náklady mu zaplatily protektorátní úřady. V Národním archivu najdete účty, které to dokládají. Hodně věcí si také pamatují místní lidé. Starosta jedné zdejší vesnice znal tento příběh od své matky. Také jsem potkal řadu lidi, kteří žili v okolí Schwarzenbergova panství. Pamatují si na židovské vězně, kteří tu prý pracovali a prosili je nebo jejich rodiče: Prosím vás, vyřiďte panu knížeti, ať nás neposílají pryč. Čekal je totiž Terezín a pak Osvětim.

Karel Schwarzenberg mladší ale tvrdí, že část majetku jejich rodu za války skončila v rukou nacistů. Pozemky u Letů prý měli pod kontrolou Němci, takže jeho otec nemohl tábor postavit…

To není pravda. Schwarzenbergovy pozemky se dostaly pod nucenou správu Němců až v prosinci 1942. Pracovní tábor v Letech byl ale vybudován už v roce 1940. Schwarzenberg starší tedy otrockou pracovní sílu využívat mohl. Také jsem nedávno objevil místo původního kamenolomu. Jeho syn dnes všechno popírá, protože svého otce velmi uctíval. A možná také čelí velkému riziku. Kdyby se totiž prokázalo, že jeho otec kolaboroval s protektorátními úřady, mohl by o svůj majetek, který znovu získal v restitucích, přijít.

Petr Pithart kdysi řekl, že pokud jsou vaše informace o táboře v Letech pravdivé, Schwarzenberg by se měl smířit se svojí minulostí. Jak by to měl provést?

Netvrdím, že Karel Schwarzenberg nese vinu za svého otce. Nikdo nemůže za činy svých rodičů. Ale myslím si, že by se měl Romům i Židům za koncentrační tábor v Letech omluvit. Na jeho panství se zřejmě nachází masový hrob Romů. A v Letech dodnes stojí vepřín. Nechápu, jak může něco takového přejít jen tak. Například vepřín by klidně mohl nechat odstranit. Peníze na to má. To je bez debat.


Ve vaší knize o Letech se hodně zabýváte českou společností. Jak se na ni díváte?

Myslím, že dnes příliš kopírujete americký model. Americká společnost je hodně asociální. Když se podíváte na postavení Afroameričanů v USA, je to bída. Černoši žijí v obrovské chudobě. A chudoba přináší kriminalitu. Jedinou práci, kterou mnozí z nich mají, je prodej drog nebo krádeže. S Romy v Česku se nakládá podobně. Víte, Amerika hrozně ráda mluví o tom, jak podporuje ve světě lidská práva a šíří demokracii… Jenže černoši, indiáni a chudí lidé obecně mnoho práv v USA opravdu nemají. USA zaostávají v ochraně lidských práv za mnoha vyspělými státy. Spousta lidí tu nemá zdravotní pojištění, černochy tvrdě šikanuje policie a tak dále.

Ve své nové knize kritizujete také Václava Havla. Proč?

Vážil jsem si kdysi Václava Havla jako obhájce lidských práv. Za komunismu proti bezpráví bojoval, ale po roce 1989 to bylo jiné. Uvedu příklad. V devadesátých letech jsem kontaktoval prezidentskou kancelář s tím, že mám seznamy vězňů z tábora v Letech. Požádal jsem, aby mi pomohli najít lidi, co koncentrák přežili. A Havlova kancelář mi odpověděla, že Lety nikdo nepřežil. Ale to byla lež. Později jsem přeživší našel. A někteří osobně napsali Havlovi, aby se jejich případy zabýval. Co na to říct? Havel vítal v Praze Dalajlámu, ale na občany své vlastní země mnohdy neměl čas. Sbíral ceny a medaile po světě. Ale proti porušování lidských práv v Česku se nijak výrazně nepostavil.

Jak se měl podle vás Havel zachovat?

Kdyby ho opravdu zajímala lidská práva, měl se hlasitě ozvat. Měl říct, že se tu stala velká tragédie a že bezpráví stále pokračuje. Bohužel, Havel nebyl žádný druhý Martin Luther King. To je pouhá propaganda. Nevšiml jsem si, že by v Česku vedl nějaký pochod za lidská práva, setkával se s Romy nebo něco podobného.

Procestoval jste i další země a napsal několik knih o Balkáně. Je dnes někde postavení Romů lepší?

Třeba v Srbsku, kde jsem žil. Postavení srbských Romů jistě není perfektní, ale to není nikde. V Srbsku potkáte řadu romských univerzitních učitelů, lékařů nebo zdravotních sester. Jsou v této společnosti mnohem lépe integrováni, mají práci, chodí do škol. Nezažil jsem proti nim otevřené fyzické násilí. Zcela opačnou situaci jsem ale viděl v Kosovu. Rozdíl to byl skutečně obrovský.

V Kosovu se s Romy nakládá špatně?

Příšerně. Kosovští Albánci se snaží Romy v podstatě zlikvidovat. Běžně je obviňují z kolaborace se Srby. Když cikánská žena uklízí u Srbů, považuje se to za zradu. Když vyvážíte Srbům odpadky, je to stejné. Následují výhrůžky a násilí. Protestoval jsem u francouzských jednotek KFOR, ale odpověděli mi, že NATO tu není od toho, aby chránilo Romy. A stejný problém mají všechny další menšiny v Kosovu – Bosňané, Turci a další. Kosovští Albánci se jich chtějí zbavit. Probíhá tu etnická čistka.

Všechno to zní hodně drsně. Vidíte do budoucna nějakou naději?

Znám českou společnost více jak dvacet let. A vidím, že situace se zhoršuje – mnoho lidí dříve mělo práci a Romové na tom byli lépe. Pak se ale začaly zavírat továrny a podniky a Romové přišli o zaměstnání. Dnes často žijí v děsných podmínkách. Útoky na ně jsou čím dál častější, probíhají tu pokusy o pogromy. Jedinou naději, již zatím vidím, jsou mladí lidé, kteří bojují podobně, jako kdysi jejich husitští předkové vzdorovali církvi. Dnes tito novodobí husité táhnou do boje proti rostoucímu rasismu, fašismu a chudobě. Nesmíme připustit, aby se čtyřicátá léta opakovala.

 

A2LARM