Česká média se poslední dobou vyžívají v metaforách a neotřelých historických paralelách. Až donedávna spíše okrajové téma imigrace a uprchlictví se najednou stává zdrojem nebývalé slovní kreativity na všech stranách. Václav Moravec hovoří o „novodobém stěhování národů“, ministr vnitra Milan Chovanec se třese strachy před „přílivem uprchlíků“ a Českou republiku přirovnává k „ostrůvku“. Pozadu nezůstávají ani internetové deníky, kde se to „vlnami“ a „přílivy“ jen hemží.
Kdo viděl v televizi záběry bojovníků Islámského státu (IS), jak uřezávají hlavy nevinným obětem, musí si přece dát jedna a jedna dohromady – těm nejde o nic jiného než o dobytí Prahy.
Neinformovaný občan by si skoro mohl myslet, že se v imigrantech a uprchlících doslova utápíme. Nepozorný majitel české občanky vyjde na ulici a okamžitě ho smete vlna exoticky vyhlížejících zakuklenců nebezpečného náboženského vyznání, kteří hladově natahují ruku po jeho daních a sociálních dávkách. Tento apokalyptický obraz je často podpořen odkazem na situaci na předměstí Paříže. „Jen se podívejte, jak to vypadá v tý Francii, kam si ty Araby natahali, a teď neví, co s nima!“ křičí každý jen trochu světaznalý a uvědomělý internetový diskutér a jako důkaz připojuje link na video, v němž někdo zahalený zapaluje komusi auto. Bylo na Novinkách, takže je zaručeně pravé a autentické. Pocit, že se blíží migrační tsunami je zřejmě sdílený producenty i konzumenty mediálního obsahu.
Nové stěhování národů
Metafory ze světa hydrologických jevů jsou oblíbené při psaní o migraci obecně, ale pořádné grády dostávají až ve chvíli, kdy se jedná o migraci z Blízkého východu a islámských zemí. Pak je skutečně potřeba začít mluvit o „novodobém stěhování národů“ – je sice těžké spočítat, kolik osob se při tom „starém“ stěhování národů přesunulo, ale je jasné, že šokujících několik desítek Syřanů, které se během posledního roku ocitly na území ČR, tyto historické události už dávno hravě předčily. Stejně tak se jistě dnešní Španělsko cítí v současné muslimské záplavě zcela bezmocně oproti dobám, kdy vyznavači islámu stavěli na jeho území celá města. Situace je zkrátka „bezprecedentní“ a vyžaduje „maximální opatrnost“, abychom parafrázovali ministra Chovance. Ten vyzývá k tomu, „abychom si opravdu důkladně rozmysleli, koho do České republiky pustíme“. Opatrnost je na místě, jinak nastane „masový příliv cizinců bez jakékoliv kontroly“ (a zase ta voda!).
Co na tom, že v České republice tvoří cizinci přibližně jen čtyři procenta populace a z nich se hlásí k islámu ani ne půl procenta. Dobrá polovina českých muslimů navíc od narození vlastní českou občanku a na odvrácenou stranu síly přešli dobrovolně, byť by dle všech kritérií měli být Češi jak poleno. Co na tom, že se počet migrantů z muslimských zemí v České republice nezvyšuje. Pravděpodobnost, že bychom se při sebemenším uvolnění migrační politiky ocitli pod náporem cizokrajných muslimů, je nulová – žádnému průzkumu se nepodařilo souvislost mezi těmito dvěma jevy prokázat a navíc na rozdíl od Francie také nehovoříme jazykem, který by byl těmto migrantům známý. Ale to jsou přece nepodstatné detaily. Kdo viděl v televizi záběry bojovníků Islámského státu (IS), jak uřezávají hlavy nevinným obětem, musí si přece dát jedna a jedna dohromady – těm nejde o nic jiného než o dobytí Prahy. Jak říká Chovanec: „To číslo sice není nijak závratné, o kterém se tu bavíme, asi tak maximálně nárůst o sto osob, ale je to prostě varující trend.“ Na našem území sice nenajdeme žádný příklad osoby jakkoli navázané na aktivity IS, ale co kdyby! Pod přílivem mediálních metafor si každý slušný občan musí utvořit názor, že si v žádném případě nemůžeme dovolit přijmout ani patnáct nemocných syrských dětí. Pravděpodobnost, že by z nich nebo z jejich potomků vyrostli fanatičtí džihádisté, je prostě příliš vysoká. Ještě se to nikdy nestalo a nemáme žádný důkaz o tom, že by se to stát mohlo – ale prostě si na to musíme dávat pozor…
Nejde to, sorry
Naše osvícená politická reprezentace nám, malým českým lidem, chtěla v tomhle dát rozhodovací pravomoc – ministr Chovanec vyzval k organizaci referenda. Příliv se blíží a „národ by měl rozhodnout o takto velkém množství běženců“, moudře navrhoval. Chápejte, už jsme jich tu málem měli celých patnáct! Patnáct! Občané mají přece z médií i od politiků dostatek informací a je jasné, že se by se nerozhodovali pod vlivem žádných přihlouplých metafor a lží. Tento Chovancův drobný experiment s přímou demokracií se ovšem na vládě neujal a banda rakovinou maskovaných minidžihádistů musí péči hledat jinde.
Občas se najde nešťastník, který se všeobecně uznávanou pravdu o hordách zakuklenců za branami Schengenu pokusí vrátit zpátky do reality – ten je pak doslova bombardován příklady ze zahraničí, kde to špatně dopadlo. Videa hořících aut jsou ostatně vždy po ruce. Co na tom, že Francouzi řeší především problém s integrací druhé generace migrantů, na který si zadělali právě svým xenofobním postojem ke generaci první. Když hoří auta, není čas řešit detaily.
Co si z toho tedy vzít za poučení? Že nemáme rádi vodu, protože právě tu používáme, když chceme artikulovat tu největší hrůzu – totiž přítomnost někoho, kdo by snad mohl být nějak odlišný? Migrace je ovšem jev v přírodě stejně přirozený jako koloběh vody. Bát se přílivu migrantů je v Česku asi stejně prozíravé jako bát se tsunami na Štěchovické přehradě. Utopit se v obou případech můžeme především ve své vlastní blbosti a neinformovanosti – tahle hrozba je na rozdíl od přílivu islámských hrdlořezů rafinovaně převlečených za nemocné děti zcela reálná.
Autorka je sociální antropoložka.
Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.‘