Portál YouTube vyhlásil na konci prosince seznam nejpopulárnější klipů přehrávaných v roce 2014 a vítězem českého žebříčku je trochu překvapivě dívčí šestice Aquababes. Jejich píseň Neříkej mi baby si od června, kdy byla na webové úložiště nahrána, pustilo pět milionů diváků – tak vysokého čísla nikdo jiný na českém YouTube nedosáhl. I vtipálci Viral Brothers projíždějící Prahou s klaksonem z lokomotivy na autě mají o milion a půl méně zhlédnutí. Jsou Aquababes hudebním objevem přicházejícím z divokého světa YouTube? Po pravdě jsou spíše důkazem, že viralita klipů se dnes dá jednoduše koupit. A přišel na to už i domácí pop.
Když dokumentarista Bohdan Bláhovec mapoval před dvěma lety v dokumentu Show! vzestup umělé holčičí skupiny 5Angels, bylo na pachtění ambiciózního tatínka Michala Mertla, který své dceři a jejím kamarádkám vysnil hvězdnou kariéru, cosi tragikomického. Toporná setkání holčiček s božstvy domácí popové scény (Monika Absolonová, Michal David či Karel Gott) se odehrávala v kulisách papundeklového světa diskotékových barů a šaten muzikálových hvězdiček, který má k hudbě stejně daleko jako ke kolotočářskému byznysu. Všichni jsme tak nějak tušili, že tohle je všechno jen jakási hra na pop, umanutá snaha postavit Eiffelovku ze sirek.
Oproti 5Angels jsou ale Aquababes úplně jiný kalibr. Za „skupinou, která přináší novou pozitivní energii do české hudební scény“ (jak se dočtete na webu) stojí totiž nahrávací společnost Universal a firma Karlovarské minerální vody, v jejichž reklamě na jistou stolní vodu šestice dívek účinkovala. Pokud jste si vloni v létě pustili televizi nebo sledovali cokoliv na YouTube, nemohli jste Neříkej mi baby minout. Vlezlá písnička hrála i v reklamních spotech na streamovacích službách a kdovíkde ještě a byla to právě masivní reklama, která dotáhla klip k takové popularitě. Není samozřejmě možné získat informace o tom, kolik z pěti milionů zhlédnutí na YouTube přišlo skrze prokliky ze spotu, který se automaticky spouštěl při brouzdání po populárním úložišti. Muselo to ale být dost vysoké procento. Tancující krásky v elastických tričkách, to je jako definice clickbaitu z učebnic webového marketingu.
Neříkej mi Aquabejby
Adeptky slávy vybírala v castingu ze zhruba stovky zájemkyň porota, v níž zasedli choreograf, fotograf nebo hlasový poradce. A samozřejmě hudební producenti spolupracující s Universalem. Jeden z nich, Jan Gajdoš, v rozhovoru zveřejněném na YouTube světácky vysvětluje, že od Aquababes čeká „zásadní věc, že vznikne v Čechách girl band, prostě emerikan stajl, kterej má smysl“. Píseň vybrali z mezinárodní písňové databanky (prý za ní stojí stejní autoři, kteří píšou pro One Direction) a o text se postaral Xindl X, který si ale tentokrát nechal svůj nechvalně proslulý sarkasmus pro sebe a napsal něco jako hymnu ženské emancipace. „Chceš bejt ex či mám tě vážně brát? Tak neříkej mi baby akorát. / Protože jááááá. Nejsem jenom tvá,“ zpívá se v refrénu. Škoda, že mu zadavatel dopředu neprozradil jméno kapely. Aquababes zpívající „Neříkej mi baby“ vážně nedává moc smysl.
Nakonec kyberprostor dávno přestal být nepřehlednou džunglí, kterou brázdí renegáti, a jeho fungování se začíná podřizovat pravidlům zuřivého neoliberalismu, podle nichž funguje offline svět.
Když si prohlédnete mediální prezentaci Aquababes, dojde vám, že tu není nic ponecháno náhodě. Je tu jedna zrzka, jedna krátkovlasá, jedna Vietnamka a blondýny, brunety i černovlásky jsou ve spravedlivém poměru. Holky vypadají tak asepticky zprůměrovaně krásně, jak si jen reklama žádá, a jejich hrdý vzkaz náročnému partnerovi má dost smířlivý tón na to, abychom za ním mohli vidět nějaký náznak genderové vzpoury. Mužské i ženské spektrum konzumentů je tak pokryto dokonale a dětem stačí, když se klip dostatečně dlouho omílá v médiích.
Portál YouTube poslední roky výrazně ovlivňuje dění v popu a počty přehrávání jsou dnes pro mnohé interprety či manažery zásadnějším měřítkem popularity než prodané singly či desky. V případě Aquababes měla ale jejich sláva značně virtuální podobu – kromě Impulzu nehrálo píseň žádné rádio, dívky běžně nekoncertují (jen občas otevírají obchoďák) a žádný další hit už nepřišel. Vlastně už ani nic dalšího pod jménem Aquababes nenahrály. Reklamní kampaň skončila a tím i jejich role. Na konci loňského roku se šestice přetransformovala ve skupinu Basix, ale na nějaké pokračování velkolepé kariéry to nevypadá. První skladba Do neznáma s podobně polopatickým pseudofeministickým textem (znovu Xindl X) posbírala za dva měsíce jen 25 tisíc zhlédnutí. Poněkud krkolomný refrén „V srdci pláč, ale na rtech zní mi smích, jdu do neznáma zas po svých, už nejsi můj a já to vím, že já jsem zase já“ moc nezafungoval.
Zaručeně autentický vejvar
Samozřejmě, že Aquababes jsou názornou ukázkou kapely uměle stvořené důmyslným marketingem a takové projekty k hudebnímu průmyslu vždy patřily. Když na přelomu tisíciletí prodávaly kapely jako N’Sync nebo Backstreet Boys miliony kompaktů za týden, tetelili se šéfové labelů blahem a móda boybandů dorazila díky Lunetic i k nám. Pak Napster a další pirátské sítě na chvíli narušily celý „ekosystém“, nový úspěšný byznysmodel nicméně rychle přinesly televizní talentové soutěže typu Pop Idol nebo X Factor. Tam si diváci hlasováním sami vyráběli nové hvězdy, jejichž popularita obvykle vystačila přinejmenším do začátku další sezóny pořadu. (Najdeme ale i pár výjimek: Carrie Underwood, Kelly Clarkson nebo u nás Aneta Langerová.) Když móda interaktivní televize odešla, přišly na řadu hvězdy z YouTube jako Justin Bieber – zaručeně autentické (mrk mrk) –, k jejichž popularitě přispěly sociální sítě, skrze něž se zdají být fanouškům doslova na dotek.
Nejúspěšnější umělý popový konstrukt současnosti, londýnští One Direction, kombinuje osvědčené taktiky. Skupina vznikla v televizní soutěži X Factor a její tým skvěle zvládá umění propagace prostřednictvím sociálních sítí. Obzvláště jejich prezentace na Twitteru a YouTube vytváří dojem, že 1D jsou spíš partičkou mladičkých delikventů se smyslem pro černý humor než popovou kapelou podle šablony. Osobnost, to je tajná ingredience dnešního popu – a tady Aquababes a jejich tým selhaly. Holky v klipu ze všeho nejvíce připomínají umělohmotné panenky navlečené v poněkud neforemných šatech. Všimnout si mezi nimi nějakého rozdílu kromě barvy vlasů je nemožné.
To už mnohem více připomínají umělé kapely japonského typu. Masivně populární skupiny jako tokijské AKB48 a jejich lokální odnože fungují víceméně jen jako logo, za nímž se schovává zástup roztomilých náctiletých dívek, nahrazovaných podle potřeb a přání publika. Číslo 48 v názvu odkazuje na počet členek, o jejichž setrvání v takzvaném A týmu hlasují sami fanoušci s pomocí lístků v kompaktech. Díky těmto taktikám se v Japonsku pořád prodává obrovské množství fyzických nosičů, mnohem důležitějším zdrojem příjmů jsou ale reklamy či product placement, k němuž se zpívající holčičky na příkaz managerů propůjčují. Je to dokonalý umělý svět, v němž neexistuje náhoda. Konzument si ale musí myslet přesný opak – ostatně aspirační model známý z talentových soutěží je tady velmi důležitý. Novou Aquababes se můžeš stát i ty, hlásá upoutávka na casting druhé řady, který proběhne v nejbližších měsících a bude zdokumentován na YouTube. Stejně jako u talentových soutěží tady platí, že proces je zajímavější než sám výsledek.
Pryč s tou podělanou reklamou!
Po úspěchu Lunetic na konci devadesátých let jsme v domácím popu podobně úspěšný umělý projekt neměli. Dalo by se samozřejmě namítnout, že kariéra libovolné hvězdy vyprodukované za poslední roky ve středním proudu (Ewa Farna Nightwork) je na hraně umělosti, teprve ale v případě Aquababes trčí marketingový záměr z klipu tak okatě, že to dochází i pár běžným komentátorům z YouTube. „Dejte pryč tu podělanou reklamu“, volá jeden z nich. „Je to reklama – pokud někdo považuje reklamu za umění, prosím. Pro mě je tohle mučení jehňátek,“ dodává další. Virální potenciál klipu je ale na domácí poměry vyvedený, a dokonce posloužil jako podklad ke gay parodii, která ale musela být z YouTube stažena. Pokud to bylo na žádost tvůrců, pak šlo samozřejmě o velkou chybu.
Aquababes reprezentují sílu, s jakou se velké nahrávací firmy poslední roky vrhly do výroby umělých hvězd, které v českém prostředí pochopitelně kopírují osvědčené zahraniční trendy. Adam Mišík nebo I am Kuba mají být lamači dívčích srdcí ve stylu Eda Sheerana, skupina Jelen zase domácí variací na partu falešných buranů Mumford & Sons a tak dalo by se pokračovat. Hudební průmysl se probouzí z temných let začátku tisíciletí hlavně díky tomu, že labely začaly zvládat umění internetového marketingu. Nakonec kyberprostor dávno přestal být nepřehlednou džunglí, kterou brázdí renegáti, a jeho fungování se začíná podřizovat pravidlům zuřivého neoliberalismu, podle nichž funguje offline svět. A tým stojící za Aquababes samozřejmě moc dobře ví, že čím více peněz utratíš za reklamu, tím více peněz se ti vrátí.
Kapely z reklam mají krátkou životnost, ale jak se jednou najde marketingová formulka, není takový problém ji zopakovat i několikrát za sebou. A internet slibuje inovátorům z reklamek další nevídané možnosti. Spojení únikových kvalit popu s marketingem cool produktů je velmi svůdný postup, o to víc, že v tomto manželství musí hudba nutně tahat za kratší provaz, protože je to jedna z posledních cestiček ke zbohatnutí. Projekt jménem Aquababes je tak nepochybně počátkem nové éry domácího středního proudu, který bude rafinovanější, protřelejší a celkově agresivnější, než byl dosud.
Autor je hudební publicista.
