Krvavý útok na redakci Charlie Hebdo dal všem politikům možnost zapřemýšlet si nad fenomény jako terorismus, multikulturalismus, islám či svoboda slova. Dal ji i Miloši Zemanovi, který jako vždy nevyužil příležitost mlčet. Tradice silných českých prezidentů a intelektuálů v jedné osobě se v posledních dvou případech projevuje neotřelou provokací při hledání kořenů: kořenů národních států u Klause a nyní u Zemana i kořenů samotného národa. V jednom zákonu se píše, že „Edvard Beneš se zasloužil o stát“, Miloš Zeman má ambice se zasloužit rovnou o národ, protože ten přetrvává geneticky a Zeman tak má větší šanci zůstat věčný.
Miloš Zeman samozřejmě není proti kulturní rozmanitosti, trnem v oku je mu stěhování za prací a experimentování s geny. Kulturní obohacování má mít podobu poznávacího zájezdu, další vzájemné sbližování se mu už jeví problematicky.
Díky tomu, že je prezidentem Miloš Zeman, který se rád pochlubí tím, že není zdegenerovaný, neboť jeho předkové (aspoň v Zemanových historických fantaziích) znásilňovali ženy, máme na hradě jednoho z největších alfa samců mezi evropskými státníky. Hrdost na svou krev a předky se proto v debatě po pařížských útocích rozhodl nezakrývat řečmi o kulturním neporozumění, jímž se zaštiťují pokrokoví rasisté, ale vrátil se rovnou ke kořenům rasismu – k ideologii pokrevně spojeného národa.
Nic proti turistům
V rozhovoru pro Deník.cz se prezident inspiroval přímo v kolébce pravého českého vlastenectví – u kapely Orlík, která v roce 1991 hlásala „Nic ve zlym proti turistům/ Když se sem chtěj podívat/ Jenže neni možný tady žít/ A taky pracovat“ (Bílá liga). Zemanova parafráze Landových veršů zněla: „Každý má žít ve své původní zemi. Něco jiného je cestovat a poznávat jiné kultury a něco jiného ve své původní vlasti pro její prospěch pracovat.“
Miloš Zeman samozřejmě není proti kulturní rozmanitosti – turisté na Václaváku ověšení fotoaparáty mu nevadí –, trnem v oku je mu stěhování za prací a experimentování s geny. Kulturní obohacování má mít podle prezidenta podobu poznávacího zájezdu, další vzájemné sbližování se mu už, stejně jako Landovi, jeví problematicky.
Jakási genetická závislost
Podle Zemana ani třetí generaci přistěhovalců, tedy lidi, kteří se narodili ve Francii stejně jako jejich rodiče, nelze považovat za Francouze, neboť „je tam jakási genetická závislost“, a měli by žít „ve svých zemích“. Zato když se přestěhuje do Francie Čech, je to jiná situace. Češi se podle Zemana dokážou skvěle adaptovat a jako příklad uvádí Milana Kunderu. To skutečně kultivovaného vlastence potěší. Není nic příjemnějšího než si typického českého emigranta představit jako spisovatele, který v jazyce cílové země začne po čase psát úspěšné romány. Přistěhovalci z Libye, Alžíru či Mali však žádného svého Milana Kunderu nemají, což zřejmě dokazuje, že ony zázračné adaptační schopnosti Čechů postrádají. „To není kritika, to je konstatování,“ dodává prezident.
Zeman v rozhovoru opět upozorňuje na ukrajinský nacionalismus a varuje před uctíváním a relativizováním Stepana Bandery, který se podílel na vyvražďování Židů a Poláků na Ukrajině během druhé světové války. Zároveň mu ale nevadí vytvářet obraz evropských, pokrevně spjatých národů, které stojí proti barbarství jiných ras a náboženství. Když Zeman obviňuje ty, kterým říká pražská kavárna, z pokrytectví při podpoře Ukrajiny, na jejímž vedení se podílí i krajní pravičáci a nacionalisté, tak hned druhým dechem servíruje rasismus opírající se o krev a geny. Jeho nejupřímnější obavy z nástupu ultrapravice na východě Evropy (není tam snad podle jeho nového světonázoru také „jakási genetická závislost“?), mají dost selektivní charakter. Kritizovat zahraniční fašismus a tvářit se u toho jako starostlivý demokrat je ale vždycky jednodušší než ukazovat na fašismus domácí.
Autor je redaktor A2larm.