„Ať vypadnou, zelení zmrdi! ‚Mohamedáni nemůžou za vaše posraný životy,‘ no to určitě, vypadněteee!!!“ řve na hradčanském náměstí padesátník s malým transparentem „Stop ISSlámu“. Reaguje na malou skupinku Mladých zelených, která se právě na první větší protiislámské demonstraci v Česku pokusila překřičet řečníky na pódiu. „Nechte je být, ať si říkaj, co chtěj, máme demokracii. Muslimové by je zakázali. My ne, my jsme lepší,“ uklidňuje o něco mladší muž rozvášněného antiisslámského demonstranta. O pár minut později prochází kolem muže skupinka středoškoláků: „I-eSeS-lám, to je dobrý,“ smějí se. „Mě nic lepšího nenapadlo,“ usmívá se polichoceně demonstrant, který přišel na akci sám.
Lidé okolo facebookové iniciativy Islám v České republice nechceme (IVČRN) a na ně nabalení bizárpolitici jako Jana Volfová se pokusili napodobit německé hnutí Pegida a na včerejší odpoledne svolali „velkou“ protiislámskou demonstraci. Neúspěšně. Jana Volfová i Martin Konvička se musí cítit zklamaní, přesto Volfová do reproduktorů na závěr bojovně tvrdila: „Jsou nás tu tisíce.“ Nebyly. Podle nejvyšších odhadů se sešlo okolo šesti set lidí. Složení demonstrantů bylo pestré, stejně jako hesla na transparentech, vlajky a řečníci na pódiu. V davu byli k vidění – vždy po pár kusech – militantní náckové, staří androši, mladí dredaři a spousta středostavovského normcoru různých věkových kategorií. Mezi nápisy bylo k vidění solidarizující „Je suis Charlie“, ale také „Islám je zlo“ a nad davem vlála vedle francouzské a řady českých i křižácká vlajka.
Hnutí ultrapravice?
Jak připomněl na demonstraci senátor a bývalý komunista Jaroslav Doubrava, IVČRN je tajnými službami považovaná za extrémní pravici (a samozřejmě dodal, že i on je tím pádem hrdou součástí extrémní pravice). Řečníci opravdu naplňovali škatulku xenofobních extremistů docela spolehlivě, ovšem symbolika nápisů, skladba demonstrujících a nakonec i některé výroky na pódiu tuto kategorii podrývaly, nebo minimálně naznačovaly odlišnost mezi formujícím se antiislámským hnutím a staršími podobami krajní pravice.
Za obranou demokratických hodnot se schovává antiliberální agenda a podpora nacionalismu.
Paradoxem nových antiislámských hnutí jsou i ultrapravičáci pochodující pod přeškrtnutými hákovými kříži, respektive haknkrojci v odpadkovém koši (spolu se srpem a kladivem a znakem islámu). Srovnání nacismu s islámem a snaha označit islám za zločinnou ideologii je jedním ze současných cílů IVČRN. Díky poslanci Úsvitu Martinu Černochovi se jim podařilo dostat návrh takového zákona do Poslanecké sněmovny, čímž se jak Černoch, tak Konvička několikrát pochlubili.
Strach z islámu a potřebu proti němu veřejně protestovat mají lidé z různých částí společnosti, kteří se nedají snadno zařadit. Nácků byla v davu výrazná menšina a o jejich podporu nejspíš neusilovali ani organizátoři. Jejich rétorika i cíle se určitě dají označit za výrazně xenofobní či rasistické, přesto tyto pojmy nezahrnují zdaleka všechno, o co hnutí jde. Podle korejsko-německého filosofa Byung-Chul Hana se za úspěchem německé Pegidy skrývá strach: „Paralyzující strach, že nebudu schopen s ostatními držet krok nebo že se dostanu mimo hru, můžu ze sebe setřást tím, že si vytvořím imaginárního nepřítele. Hnutí Evropských vlastenců proti islamizaci Západu (Pegida) otevírá takový imaginární prostor, v němž je strach, jejž pociťuje každý sám o sebe nebo ze sebe, přenesen do vnější reality a obsazen jiným objektem, v tomto případě islámem. Externalizovaný strach ulevuje duši. Objekt strachu lze opět pojmenovat a bojovat s ním, i když je pouhou představou. Prostřednictvím imaginárního nepřítele lidé opětovně nacházejí cestu do systému.“
Tento strach je odlišný od strachů, na které jsme byli zvyklí z posledních několika let. Pro dvacetiletého Pražáka s relativně bohatými rodiči a dostatečnými možnostmi životních voleb není nic méně atraktivní než náckovství starého typu a sounáležitost bude těžko cítit také s vandasovci kráčejícími v čele rozvášněného davu frustrovaných maloměšťáků. Na antiislámskou notu však slyšet může. Leták hnutí mi podával dobře oblečený mladík, o kterém bych si za jiných okolností myslel, že jeho život tvoří holky, pivo, sport a že jeho politická aktivita končí při lajkování stránek Karla Schwarzenberga. Na náměstí u Pražského hradu nestáli frustrovaní, zbídačení lidé, jako tomu bývá u tzv. protiromských demonstrací přerůstajících v pokusy o pogrom. Když si odmyslíme pár nácků a viditelně zchudlých důchodců, jednalo se převážně o dobře živené Čechy z Prahy.
Islamofobie má tisíce podob
V Drážďanech, odkud v Německu vzešlo hnutí Pegida, na jehož pochody chodí i přes dvacet tisíc Němců, stejně jako v Praze skoro žádní muslimové nežijí. Tento fakt ještě nedělá podobnou demonstraci neatraktivní. Podle Byung-Chul Hana se skrze imaginárního nepřítele lidé propracovávají k vlastní identitě. Jejich snažení však bude neúspěšné, protože se jedná o nepřítele imaginárního. Podobné hnutí jako by nemělo cíl. Nekonkrétnost nepřítele i cílů shromáždění se ukázala i ve výběru řečníků a v nejednoznačnosti jejich projevů. Zaznělo, že islám je možné respektovat na našem území, samozřejmě pokud se muslimové budou chovat slušně, padlo ale i to, že islám je v pořádku jen na „svém“ území mimo Evropu. To nebránilo jiným řečníkům tvrdit, že islám je zlo samo o sobě.
Islám byl líčen především jako nebezpečí pro demokracii, několikrát bylo řečníky zdůrazněno porušování ženských práv islámským právem šaría, obchodování se ženami, mnohoženství a tvrzení muslimů, že ženy mají půlku mozku. I když nejpopulárnějším skandovaným heslem bylo nacionalistické „My jsme tady doma“, dav vášnivě reagoval i na řeči o ohrožení demokracie a svobody. Boj proti islámu byl rámován jako boj za demokracii a za „naše“ – blíže nespecifikované, ale zato evropské – hodnoty. Cizorodý prvek v tomto případě není vyháněn „jen“ ve jménu národní pospolitosti, ale také ve jménu neslučitelnosti demokracie s fašizujícím islámem.
Stejně jako v případě anticiganismu se jedná o falešný cíl frustrace, byť frustrace jiného typu. Lidé na náměstích v Duchcově, Varnsdorfu nebo v Děčíně, kteří se ocitli na periferii a cítí se být ohroženi pádem na úplné dno, obviňují Romy ze své situace a kritizují vedle samotných Romů i sociální stát – údajného spoluviníka jejich životního údělu. Další omezení sociálního státu by však ohrozilo chudé gádže stejně jako Romy. Střední třída v Praze také může pociťovat úbytek demokracie a strach z pádu do bezvýznamnosti, byť ne materiální. IVČRN rétoricky bojují za obranu demokratických hodnot proti „islamofašismu“, přestože omezování svobod by se dotklo i střední třídy.
Klasičtí nepřátelé ultrapravice
Nejasná vize toho, co se dá dělat proti muslimům bez muslimů, se na shromáždění rétoricky převedla do boje s domácím nepřítelem. Negativní poukazy na Annu Šabatovou, Tomáše Halíka, „zelené“, „sluníčkáře“, nebo „Dienstbierův gang“ sklízely v davu stejně bouřlivou odezvu jako samo islámské zlo. Jako svoje nepřátele vnímá IVČRN stejné lidi a skupiny jako dělnická strana a organizátoři rasistických pochodů. A stejná tak mohla být i reakce protistrany. Heslo na transparentu „Mohamedáni nemůžou za vaše posraný životy“ – mířilo stejně přesně jako původní varianta Antify s „cikány“. A antiislamisty s protiromskými demonstranty spojuje i to, že nemohou docílit ničeho, co by reálně zlepšilo jejich situaci. Za obranou demokratických hodnot se schovává antiliberální agenda a podpora nacionalismu. Sám Konvička na demonstraci horoval za to, aby se „z obyvatel stal národ“, který by mohl islámu čelit.
Na konci – stejně jako na začátku demonstrace – organizátoři pustili z reproduktorů českou hymnu. Přede mnou stojící postarší androš neváhal a pravou rukou hodil „véčko“, jeden ze symbolů sametové revoluce, opodál to sledoval John Bok. Po konci hymny malá skupinka nácků začala skandovat „muslim je čůrák“ a směrem k protidemonstrantům „zelení čůráci“. Nejspíš se snažili strhnout dav, tak jak to dělají po ukončení oficiálních částí antiromských akcí. Nikdo se k nim však nepřidal a účastníci akce se skoro okamžitě rozešli.
Autor je redaktor A2larmu.