Česká republika a Izrael: jak vydělat na okupaci?


Podílí se česká zahraniční politika vůči Izraeli na okupaci Palestinců a podporuje beztrestnost této země?

Diplomatické vztahy s Izraelem nabírají na obrátkách. Prezident Zeman, ministr zahraničí Zaorálek, premiér Sobotka i další členové vlády se nedávno vypravili do Izraele (šlo o různé delegace v různých termínech, včetně „soukromé návštěvy“ několika poslanců v době bombardování Gazy) a přesvědčovali tamní politiky o klíčovém spojenectví obou zemí. Kromě jiného se má rozšiřovat policejní a armádní spolupráce. Stojí za již tradičně nadstandardními vztahy mezi Českou republikou a Izraelem nové výhody, anebo jen přirozeně pokračujeme v pětadvacet let staré zahraniční politice orientované na Spojené státy, a tudíž i v podpoře Izraele? A jakou politiku bychom měli v rámci Evropské unie vůči Izraeli zastávat?

Lidská práva a vojenský obchod

Nejprve se podívejme, jak se vojenská spolupráce s Izraelem dotkne našeho slibu zastávat lidská práva. K jejich dodržování se ostatně zavázali i premiéři obou států, Sobotka a Netanjahu, ve společném prohlášení vydaném u příležitosti listopadového zasedání vlád v Izraeli. Píše se v něm: „Obě vlády znovu prohlašují, že pevným základem jejich partnerství jsou společné hodnoty demokracie, svobody a vlády práva. Potvrzují svůj závazek k prosazování lidských práv a boji vůči všem formám netolerance, včetně antisemitismu, rasové diskriminace a xenofobie.“ Ruku v ruce s touto deklarací však dodávají: „Vlády uznávají, že spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany je klíčovou oblastí česko-izraelských vztahů.“ Tato spolupráce ovšem nepředstavuje v historii vztahů obou zemí nic nového – již ministr obrany Barták za Fišerovy úřednické vlády podepsal v roce 2009 memorandum o vojenské spolupráci a povýšil tak vztahy „obranných“ složek Izraele a České republiky „na novou úroveň“. „Memorandum vytváří rámec pro sdílení informací z bezpečnostní oblasti, spolupráci na zbrojních výzkumných projektech i výcvik jednotek obou armád na území druhého státu,“ psalo se tehdy v médiích.

Z izraelského vojenského a bezpečnostního průmyslu se stal pilíř izraelské ekonomiky, a to i díky štědré americké vojenské pomoci a zúročení zkušeností sedmačtyřicet let trvající vojenské okupace. Během ní se z Gazy a Západního břehu Jordánu staly laboratoře vojenského průmyslu.

Proč usilovat o mír, když lze vydělat na válce? Kanadská novinářka a spisovatelka Naomi Kleinová popisuje v knize Šoková doktrína (2010), jak Izrael používá bezpečnostní průmysl k tomu, aby akce namířené proti vojenské okupaci nemohly omezovat trh. Jestliže v devadesátých letech stál Izrael zejména o „ekonomický mír“ s Palestinci (především kvůli bojkotu ze strany arabských států) – tedy mír, který by přinesl ekonomický růst, o deset let později tato hospodářská motivace k vyřešení palestinského problému zcela zmizela. V době po 11. září a invazi do Iráku v roce 2003 totiž došlo k rozmachu odvětví „vnitřní bezpečnosti“, spolu s celosvětovým boomem obrany proti terorismu. „Není náhodou, že rozhodnutí státu Izrael postavit ‚boj proti terorismu‘ do čela své vývozní politiky se přesně časově shodovalo s rozhodnutím upustit od mírových vyjednávání,“ poznamenává Kleinová.

Je poměrně dobře zdokumentováno, jak se z izraelského vojenského a bezpečnostního průmyslu stal pilíř izraelské ekonomiky, a to i díky štědré americké vojenské pomoci a zúročení zkušeností sedmačtyřicet let trvající vojenské okupace. Během ní se z Gazy a Západního břehu Jordánu staly laboratoře vojenského průmyslu. Jak ukazuje Yotam Feldman, izraelský novinář a režisér dokumentárního filmu The Lab mapujícího izraelský vojenský průmysl, nejdůležitějšími vývozními produkty jsou – kromě zbraní a vojenského školení pro důstojníky a policisty – zkušenosti. Pro zákazníky zbrojního průmyslu je nejvýznamnějším prvkem nákupu otestování produktu: „Chtějí raketu, která byla používána v posledním útoku v Gaze, nebo zbraň, která byla použita při poslední razii na Západním břehu. O toto se zajímají,“ poznamenává Feldman. Režisér zároveň popisuje, jak se izraelská ekonomika stala závislou na těchto operacích (vojenský export tvoří dvacet procent celkového exportu a je na něm závislých 150 tisíc rodin). Pokud by nedošlo k další operaci v Gaze, Izrael by čelil ekonomickým problémům.

gaza

Svým nekritickým postojem připouštíme porušování mezinárodního práva ze strany Izraele

Chceme více dronů?

Bude tedy i Česká republika dovážet expertizu z vojenských operací (čti masakrů) v Gaze? A co se dováží a vyváží teď? Ačkoli to může být překvapivá informace, není český vojenský export do Izraele zatím nijak závratný. Podle organizace Nesehnutí činí pouze jedno procento z celkového vývozu zbrojního průmyslu (například v roce 2012 se do Izraele vyvezlo zboží v hodnotě 2 milionů eur). Z firem dodávajících Izraeli je dohledatelná pouze Tatra, která dodává podvozky izraelským houfnicím (Soltam Systems) a dále podvozky obrněným vozům (IMI – Israeli Military Industries). O dovozu neexistuje mnoho veřejných informací – například od koncernu IMI chtěla česká armáda koupit v roce 2009 „alternativu útočné pušky“ (zda k nákupu skutečně došlo, se nepodařilo dohledat, byl podmíněn rozpočtem). Česká republika také nakupuje od Izraele munici pro obrněné transportéry Pandur. V dalších případech pak může jít především o import vojenského školení – armáda má zájem o výcvik českých armádních složek v Izraeli, například výcvik posádek českých vrtulníků v pouštních podmínkách.

Již v roce 2009, tedy v době úřadování ministra obrany Bartáka, Izrael nabízel Česku import dronů. O tyto bezpilotní letouny má ovšem zájem i prezident Zeman, který podporuje rostoucí podíl státního rozpočtu na rozvoji armády a podle nějž by měly investice do armády zahrnovat „méně tanků a více dronů“. Za pozornost stojí nedávný „dar Spojených států“ české armádě v podobě dronů v hodnotě 200 milionů korun. Ty jsou placeny z fondů, ze kterých získávají pomoc především Izrael či Egypt, jak uvedl deník Právo. Čím bude tento americký „dar“ vykoupen, se v článku nepíše.

Jak uvádí portál BusinessInfo.cz, obchodní bilance mezi Českou republikou a Izraelem je v poměru 3:1 ve prospěch Česka (na izraelském vývozu se v období leden až červenec 2014 podílelo Česko z 0,3 procenta a na dovozu 1 procentem). Je přitom vhodné připomenout, že se Evropská unie podílí na izraelském vývozu z 33 procent – je tedy největším odbytištěm pro izraelské zboží na světě. Izrael také, jak uvádí obchodní portál, patří mezi nejdůležitější obchodní partnery České republiky (jde o šestý nejvýznamnější mimoevropský trh po USA, Číně, Japonsku, Austrálii a Spojených arabských emirátech). V roce 2013 bylo z Česka do Izraele vyvezeno zboží v hodnotě 12,3 miliard korun a v roce 2014 by mohl být překonán i doposud rekordní rok 2012, kdy šlo o 14,7 miliard korun.

Izrael a Rusko: dvojí standard

Za dodávku zbraní do rodícího se Izraele pod taktovkou ministra obrany Ludvíka Svobody dostalo v roce 1948 tehdejší Československo královsky zaplaceno: bezmála 24 milionů dolarů. A podobně jako jsme profitovali v roce 1948 z dodávek zbraní, profitujeme z dalšího obchodu – byť v mnohem omezenější míře – i dnes. Tak jako jsme se v roce 1948 nepřímo podíleli na palestinské Nakbě (katastrofě) a etnické čistce Palestinců (750 tisíc lidí bylo nuceno opustit své domovy, z mapy bylo vymazáno 500 palestinských vesnic), připouštíme i dnes svým nekritickým postojem vůči porušování mezinárodního práva ze strany Izraele, aby docházelo k válečným zločinům. Prohlubováním vojenské spolupráce a dalších strategických vztahů s Izraelem tolerujeme masakry palestinských civilistů. Namísto rozšiřování zbrojního obchodu s Izraelem by jej měla Česká republika pozastavit – ke zbrojnímu embargu ostatně vyzývají četné lidskoprávní organizace, včetně NesehnutíAmnesty International.

Evropská unie sice na rozdíl od Česka pravidelně vyjadřuje znepokojení nad porušováním práva ze strany Izraele, ale Asociační dohodu mezi Evropskou unií a Izraelem dosud nepozastavila. Tato dohoda je podmíněna dodržováním lidských práv a dává Izraeli v porovnání s dalšími neevropskými zeměmi zcela nadstandardní obchodní podmínky. Stejně tak neuvalila kvůli sedmačtyřicet let trvající vojenské okupaci a masakrům v Gaze na Izrael sankce, ani nezakázala zboží pocházející z nelegálních osad. V porovnání s hbitostí, s níž byly uvaleny sankce na Rusko, se to jeví jako dvojí standard, který se rovná podpoře pokračujícího porušování mezinárodního práva ze strany Izraele a napomáhá jeho beztrestnosti. Bohužel, dokud se budou okupace a vojenské útoky vyplácet, situace se patrně nezmění.

Autorka je členkou Mezinárodního hnutí solidarity (ISM ČR).

Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ Ústavu mezinárodních vztahů.

 

A2LARM