Chce ‚Islám v ČR nechceme‘ pomáhat uprchlíkům?

Příznivci iniciativy Islám v ČR nechceme apelují na poskytování pomoci uprchlíkům na místě. Jak bychom na podobné výzvy měli reagovat?

Ministr vnitra Milan Chovanec několikrát veřejně odmítl přesídlení několika stovek syrských uprchlíků na území České republiky. S odkazem na domnělá bezpečností rizika se neméně vlažně staví i k přijetí několika málo nemocných dětí a jejich rodin. Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty proto v Praze a Brně svolalo na Mezinárodní den migrace (18. prosince) demonstraci pod názvem Musí syrské děti čekat na svého Wintona? Na obou místech se sešlo celkem čtyři sta osob, kterým se postavilo několik desítek podporovatelů iniciativy Islám v ČR nechceme (IVČRN).

Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by některé transparenty z tábora IVČRN úspěšně nezapadly mezi hesla hlásaná druhým táborem. Během demonstrace, stejně jako i předtím na Facebooku, požadovali sympatizanti IVČRN poskytování účinné pomoci na místě a upozorňovali na jimi spoluorganizovanou sbírku na vyslání Svazu dobrovolných záchranářů Otrokovice na pomoc syrským křesťanům. Takové zaměření pomoci zdůvodňuje IVČRN domnělou vyšší mírou ohrožení právě této skupiny. Avšak zatímco informace o větší zranitelnosti dětí lze nalézt v oficiálních dokumentech Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), ze stejných dat nelze přesvědčivě doložit, že by právě křesťané patřili k nejvíce ohroženým skupinám osob prchajících ze Sýrie.

Nesnášenlivost IVČRN skrytá pod líbivými hesly o pomoci přitom může být z celospolečenského hlediska daleko nebezpečnější než otevřeně deklarovaná nenávist ze strany extremistických hnutí.

Pro organizace bojující za práva uprchlíků se tak nabízí otázka, zda podobné iniciativy a priori odsoudit pro jejich diskriminační přístup, založený na pomoci pouze jedné náboženské skupině, nebo zda je tolerovat, či dokonce podpořit, protože otevírají prostor pro diskusi o mezinárodní solidaritě a přinášejí pomoc alespoň některým skupinám. Řešením může být obojí. Klíčem je rozlišovat mezi jednotlivci se zájmem pomáhat, kteří z důvodu určitých (byť nepodložených) bezpečnostních nebo ekonomických obav slyší na argumenty IVČRN, a iniciativou IVČRN jako takovou, která se snaží téma instrumentalizovat pro své cíle.

Nový prostor pro diskusi…

Schopnost empatie s utrpením prchajících může otevřít prostor pro dialog, který by neměl zůstat opomenut. V celospolečenské diskusi nám umožňuje přesunout se od otázky, zda vůbec pomáhat cizincům, k otázce, komu pomáhat, na základě jakých kritérií a jakým způsobem. Snad není přehnaný optimismus věřit, že je v opozičním táboře alespoň několik jedinců se skutečným zájmem pomáhat, kteří jen uvěřili argumentu, že pomoc na místě je nejlepším řešením. Zadupat tyto náznaky solidarity paušálně do země s tím, že se nejedná o tu „správnou“ pomoc, může být kontraproduktivní a pro ty, kteří ji nabízí, nabízí-li ji upřímně, také frustrující. Dáme-li naopak najevo, že si jejich snahy ceníme, může to být dobrým začátkem dialogu, během kterého můžeme pak v druhém kroku začít poukazovat na problematickou podstatu pomoci v podání IVČRN, vysvětlovat, proč nestačí pomáhat na místě a ptát se, zda není pomoc určená pouze některým náboženským skupinám morálně zpochybnitelná.

… a nový prostor pro diskriminaci

Vést otevřený dialog s jednotlivci ochotnými pomáhat zároveň neznamená přehlížet a tolerovat skutečnost, že IVČRN jako hnutí využívá argument „účinné pomoci na místě“ k dosažení svých vlastních cílů, tj. k legitimizaci své činnosti u většinové společnosti, vytvoření zástupných argumentů proti přesídlování uprchlíků do ČR a v konečném důsledku k šíření nenávisti vůči muslimům.

Nejen že takto vymezená pomoc je diskriminační a v rozporu s nejzákladnějšími principy poskytování humanitární pomoci (viz Code of conduct Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce). Mnohem více by nás měla znepokojovat skutečnost, že poskytování humanitární pomoci – doména tradičně vyhrazená nediskriminačně smýšlejícím nevládním organizacím se silným lidskoprávním základem – se pro hnutí IVČRN stává další oblastí, ve níž může dát nepokrytě a rádoby odůvodněně průchod islamofobii. Není-li šíření nenávisti přímo cílem takovéto pomoci, pak je přinejmenším jejím průvodním znakem.

Skrze dialog vymezit dělící linii

Nesnášenlivost IVČRN skrytá pod líbivými hesly o pomoci přitom může být z celospolečenského hlediska daleko nebezpečnější než otevřeně deklarovaná nenávist ze strany extremistických hnutí. Často ji neumíme zařadit a patřičně se od ní distancovat. Tento problém se plně ukázal v praxi na nedávno uskutečněné demonstraci. Lidé přicházející před Úřad vlády, konfrontováni z obou stran transparenty o pomoci, nejprve jako by často sami nevěděli, do které skupiny vlastně patří. A nakonec i ČTK přiřadila ke své zprávě fotografii muže s transparentem: „Mír dětem celého světa. Islám je zlo.“ (Fotografie byla na základě upozornění iniciativy Česko vítá uprchlíky vyměněna).

Nevládní organizace a iniciativy bojující za práva lidí na útěku tak v současnosti stojí před dvěma úkoly. Musí znovu jasně vymezit dělící linii, která většinové společnosti umožní distancovat se od apelů vycházejících z nesnášenlivosti a stavících na diskriminaci, a celkově tak delegitimizovat „pomoc“ v podání IVČRN. Dále pak musí vést dialog se všemi jedinci, kteří jsou o nějaké formě pomoci ochotni uvažovat, aby jejich snahy o dosažení prvního úkolu měly širší společenský dopad.

Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Česko vítá uprchlíky.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies