V pozici sociálního pracovníka jsem se jednou setkal s ne zcela typickou, ale logicky vzniklou situací. Klient, který žil na ulici, se na mě obrátil s žádostí o pomoc – chtěl se dostat k ostatkům své družky. Jeho jediným přáním bylo se s ní důstojně rozloučit. Bohužel nebylo v mých možnostech mu pomoci s jeho hlavním problémem: nedostatkem peněz na pohřeb.
Proběhl tedy sociální pohřeb. Urna s ostatky nemohla být životnímu partnerovi zesnulé svěřena, ani na jediný den. Pro velkou část bezdomovců, kteří již nemají funkční vazby na „normální“ společnost, je tak sociální pohřeb běžným způsobem rozloučení se životem. Sociální pohřeb vypraví obec, kde došlo k úmrtí, a je bez obřadu. Rituál rozloučení se zemřelým tak chybí, i když by o něj přátelé nejen z řad bezdomovců stáli. Dojde pouze k uložení urny, kterou pozůstalí mohou dostat jen v případě, že uhradí náklady sociálního pohřbu. Pokud si urnu nikdo nevyzvedne, po určité době je popel rozptýlen na rozptylové loučce.
Pieta za zemřelé na ulici
Nejen vzhledem k výše zmíněné zkušenosti vítám iniciativu brněnských sociálních pracovníků z různých organizací, kteří v rámci akce nazvané Noci venku zorganizovali pietu za lidi zemřelé na ulici. V kostele byla večer čtena křestní jména bezdomovců, kteří v uplynulém roce zemřeli, a také příčiny jejich úmrtí. Jednalo se o velmi emocionální chvíli. Seznam čtený na mši však zdaleka nelze považovat za úplný, jednalo se pouze o případy známé sociálním pracovníkům. V případě úmrtí bezdomovce jsou sociální pracovníci kontaktování jen v některých případech.
Je zcela na místě, aby se na úrovni komunální politiky nemluvilo jen o bezdomovcích jako narušitelích veřejného pořádku, ale také o bezpečnosti této společenské skupiny.
V roce 2014 došlo jenom v Brně k úmrtí 38 lidí bez domova (respektive tolik úmrtí bylo sociálními pracovníky zachyceno). Průměrný věk zemřelých byl necelých 52 let. Nejčastější příčinou úmrtí na ulici je celkové selhání organismu. Dalšími příčinami jsou – vedle úmrtí v souvislosti s chronickou nemocí – následky nečekaných okolností, jako jsou napadení, utonutí, uhoření v chatce apod. Dalšími důvody smrti bývá prochladnutí nebo otrava alkoholem. Přesná statistika neexistuje, stejně jako neznáme přesný počet lidí na ulici.
Málokterý bezdomovec pravidelně navštěvuje praktického lékaře či specialisty, jejichž péči potřebuje. Zdravotní péče o lidi bez domova se tak často redukuje na pohotovostní péči a pomoc v případě, kdy jde již opravdu o život. Bezdomovci sami svůj zdravotní stav v drtivé většině případů zanedbávají a celkem pochopitelně ani nemohou dbát na doporučení lékařů. V případě hospitalizace z nemocnic často na vlastní žádost odcházejí. Na druhé straně některé případy naznačují, že dochází, byť spíše ojediněle, k zanedbávání i akutní zdravotní péče. V tomto ohledu je důležité, aby součástí sociálních služeb pro lidi bez domova byla i nějaká forma zdravotní péče. V Brně existuje záměr – zatím bohužel nezrealizovaný – zřídit pro tyto účely speciální ambulanci.
Útoky na bezdomovce
Dalším problémem jsou nenávistné útoky na bezdomovce, či dokonce vraždy. Vedle toho dochází například k okrádání bezdomovců o pravidelný příjem (sociální dávky, starobní důchod). Je zcela na místě, aby se na úrovni komunální politiky nemluvilo jen o bezdomovcích jako narušitelích veřejného pořádku, ale také o bezpečnosti této společenské skupiny.
To je však v dnešní situaci velmi utopická představa. V loňských komunálních volbách málokterý politik našel odvahu se za nejslabší skupinu obyvatel měst postavit a místo toho jsme viděli na billboardech zaručené recepty, jak zajistit pořádek a vyhnat „parazity“ a podobně. Ukazuje se, že pokud vůbec bezdomovci patří k suverénnímu lidu, z něhož politické instituce čerpají svoji legitimitu, tak pouze teoreticky.
Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě.