Demonstrace mocných


Lídři světové politiky si přivlastňují protestní praktiky běžných lidí. Co si z toho máme vzít?

Bezmála sedm let po vypuknutí světové ekonomické krize a čtyři roky po egyptské revoluci, hnutí 15. května anebo Occupy najednou vidíme na fotkách nejmocnější státníky Evropy a Blízkého východu pochodovat v jednotném šiku. Vidíme je zaklesnuté do sebe, Merkelová vedle Hollanda, Tuska či Netanjahua, všichni stojí rozhodně a pospolu – na ulici.

Promítají se nám před očima podobné obrázky, obrázky z Gezi parku v Turecku, z protestů proti ekonomickým nebo třeba vysokoškolským reformám napříč Evropou, obrázky z řeckých, španělských, italských, ukrajinských, polských i českých ulic, kde lidé stojí bok po boku, zaklesnuti a odhodláni využít veřejný prostor k manifestaci svého názoru. Proti škrtům, reformám, proti nesvobodě, útlaku, bezpráví.

Nakonec zjistíme, že „mocní“ nestáli v čele průvodu „bezmocných“ dvou milionů občanů, ale o pár set metrů dále před objektivy fotoaparátů, obklopeni policejními jednotkami.

Proč volí nejmocnější lidé světa právě nyní tentýž způsob reprezentace? Co tím vyjadřují? Vyšinutí z vazby je to, co se snaží mnozí komentátoři popsat, když se zamýšlí nad pochodem státníků v nedělní Paříži. Anakolut, který nesedí do větné vazby „mocných a bezmocných“, svět obrácený naruby.

Mohli bychom říct, že lidé vycházejí po staletí do ulic, aby manifestovali podporu nebo protestovali právě zde – na místě, které patří všem, ne instituci, ne jednotlivci. Volí tuto formu proto, že chtějí propojit jednotlivé hlasy v jednotu a počtem manifestovat sílu. Komu? Převážně „mocným“, kteří nemusí pochodovat ulicemi, aby něco změnili, ale pracovat v demokratických institucích, do kterých byli zvoleni. Jsou to přece reprezentanti států a hlavy institucí, které jim dávají prostředky a pravomoci rozhodovat o pravidlech ve společnosti. Tolik demokratický sen.

Mocní si nevědí rady

Nyní se nám však před očima míchají známé obrázky anonymních protestujících s obličeji Camerona nebo Porošenka. Můžeme tato zobrazení jen tak postavit vedle sebe? Jak číst manifestaci jednoty státníků v nedělní Paříži, pro kterou se v českém prostředí vžil název Demonstrace proti islamistické hrozbě? Co se stane, když „mocní“ volí způsob komunikace blízký spíš těm „bezmocným“?

Vyprazdňuje se forma a s ní i obsah. Na úvodních stranách deníků jsme viděli fotky státníků držících se v podpaží a svorně kráčejících vpřed proti islamistické hrozbě. Včera už jsme mohli spatřit fotku, na níž skupinka asi sta lidí stojí uprostřed vyklizené ulice a pózuje pro fotografy, focenou z nadhledu – tak, aby jasně ukazovala oddělenost skupiny od prostoru kolem nich. To samé místo, ten samý čas, ti samí lidé, jiná interpretace.

Nakonec zjistíme, že „mocní“ vlastně nestáli v čele průvodu „bezmocných“ dvou milionů občanů, ale o pár set metrů dále před objektivy fotoaparátů, obklopeni policejními jednotkami. Možná nás napadne, že stejné šaty nepadnou každému a že mocní, od kterých bychom čekali strukturovaná a dlouhodobá řešení, si vlastně nevědí rady. Jejich Pochod jednoty je pouhá fraška.

Autorka je historička.

 

A2LARM