Evropou obchází naděje. A Češi ji ignorují

Ve stínu Miloše Zemana nám unikají důležité události. Odehrávají se jak u nás, tak na jihu Evropy. Příkladem je politika řecké strany Syriza.

V české kotlině se žije Milošem Zemanem. Neuběhne týden, aby náš prezident nepronesl neomalený výrok a mainstreamová média z něj nevyrobila skandál. Denně tak čteme o Zemanovi, který skrze novináře hraje zábavnou manipulativní hru: novináři mu nabíhají na vidle a zuřivě přetiskují jeho nehorázné výroky, kterými prezident udává politickou agendu této země. Jak už ale upozornili jiní, český prezident je ceremoniální figurka, jejíž vliv se přeceňuje. Oproti tomu tu jsou události, výroky a postavy s reálným vlivem, které budou mít na náš život nepoměrně větší dopad nežli hradní pán. Jenže jako by neexistovaly.

Budete makat šestnáct hodin

V anketě o skandální výrok se neméně úspěšně vyznamenal prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Tato několika režimy protřelá postava, jež v devadesátých letech řídila ministerstvo průmyslu, tvrdí, že naším vzorem má být neoliberální diktatura. Máme se prý inspirovat v Číně, kde lidé „makají, až se z nich kouří, pracují 12, 14, 16 hodin denně“. Největší překážkou Evropy je, jak řekl Dlouhý v rozhovoru pro Aktuálně.cz, sociální stát, který nás rozmazlil: „Naše dnešní hodnoty, které vyznáváme, nás velmi brzdí.“ Naopak Číňané si „zdravě konkurují“. Ale není všem dnům konec. S čínskými otroky máme totiž leccos společného. Jak říká Dlouhý: Číňané neoliberální systém „ve většině případů akceptují a prostě tvrdě pracují“. Podobně jako Češi.

Cílem levice by mělo být minimalizovat ztráty, hájit veřejné instituce a pokusit se zachránit kapitalismus před sebou samým. To není revoluční nebo „extrémní“ program, jak lživě papouškují naše média.

Zatímco Zeman se v čínské televizi pomazlil s krtečkem, lidé jako Dlouhý nenápadně uvažují o konci demokracie. A jak se zdá, nikomu to příliš nevadí. Jak je to vlastně s tím lenošením? Češi ve skutečnosti tráví v práci víc hodin než obyvatelé většiny evropských zemí. Podle statistik jsme pátý nejpracovitější národ v celé Evropské unii. Jenže zároveň jsme vystaveni velkým nerovnostem ve vztahu k Západu. To, co například v Německu zastanou dva nebo tři lidé, u nás musí často dělat jeden zaměstnanec. Mzda je přitom výrazně nižší. Mnozí zaměstnavatelé navíc zneužívají krizi – předstírají, že neexistují mezinárodní pracovní dohody ani zákoník práce. A Češi prostě „vše akceptují“ a „makají, až se s z nich kouří“, jak by řekl Dlouhý. Oproti Číně je to ale samozřejmě pořád málo. Jeden neví, zda se má smát, nebo brečet.

Kdo je tady extremista?

Posedlost Zemanem je dost možná jen kouřová clona. Anebo ještě hůře – odráží pocit, že stejně nic důležitého neovlivníme, a tak raději věnujeme energii bulváru. Přitom kdybychom nežili v roce 2015, zdálo by se, že jsme svědky přelomové události. Evropou totiž obchází naděje – naděje na novou sociální demokracii. V krizí těžce zmítaném Řecku pravděpodobně vyhraje nadcházející volby levicová Syriza. Je to skutečná sociální demokracie, která nebyla zahnaná do kouta a představuje alternativu k babišizaci ČSSD.

Syriza má nepochybně početné řady kritiků, kteří se před ní třesou strachy. Komentátoři zprava doleva ji obviňují z „radikálního populismu“ nebo ji považují za „marxistickou hrozbu“ pro Evropu. Tito řečtí „neokomunisté“ prý slibují nesplnitelné. Od jejich kritiků slyšíme, že „dluhy se mají splácet“ a že „pořádek musí bejt“. Potíž je, že kritici Syrizy zřejmě vůbec nedrželi její program v ruce. Anebo jej zahlédli jen z ideologického rychlíku.

Syriza prosazuje požadavky, po nichž se volá od začátku krize 2008. Chce se z krize „proinvestovat“ – tedy přesně to, o čem mluví Zeman, kdyby ovšem svá slova myslel vážně. Chce také ukončit začarovaný kruh škrtů a půjček, které mají absurdní efekt – prohlubují neudržitelný dluh Řecka (175 procent HDP). Tato země se potýká s pětadvacetiprocentní nezaměstnaností a novou ztracenou generací – téměř šedesát procent mladých nemá práci. A nenechme se mýlit – „líní“ Řekové patří vedle Čechů k těm, kdo tráví v práci nejvíc hodin ze zemí Evropské unie, pokud tedy luxus práce mají. Takzvaná trojka (Evropská centrální banka, MMF a Evropská komise) by však chtěla tento začarovaný kruh udržet minimálně dalších třicet let. Dosud se totiž řídila podobnou ideologií jako náš Vladimír Dlouhý. Tedy že dluhy se musí za každou cenu platit a lidé mají „makat“ a mlčet. Nezbývá než se ptát, kdo je tady skutečný extremista. Syriza, anebo lidé jako Dlouhý, pro něž je člověk jen „lidský zdroj“ a kteří vybudovali náš nelidský řád?

Zopakujeme si dějiny?

Syriza skutečně přišla s něčím „skandálním“ – klade na první místo člověka a jeho potřeby před nesmyslnými ekonomickými tabulkami. A to je něco, co se neodpouští. Není na škodu poslechnout si Yanise Varoufakise, ekonomického poradce Syrizy (a autora bestselleru Globální Minotaurus), abychom viděli, jak mluví skutečný sociální demokrat. Varoufakis vzpomíná na svoji zkušenost z osmdesátých let, kdy levice čekala, že pod tlakem neoliberálních reforem Margaret Thatcherové dojde ke společenskému výbuchu. Lidé se měli vzbouřit proti ničení veřejné sféry a podpořit revoluci. Ale nic takového se nestalo. Tvrdší politika a zhoršování poměrů k nové emancipační politice nevedly ani tehdy, ani dnes. Lidé byli jen čím dál krutější.

Co si v této situaci počít? Podobně jako kdysi Franklin D. Roosevelt, také Syriza přichází s „novým údělem pro Evropu“. Prohlubování krize totiž neznamená začátek nové, lepší společnosti. Naopak, otevírá mnohem horší možnosti. Cílem levice by mělo být minimalizovat ztráty, hájit veřejné instituce a pokusit se zachránit kapitalismus před sebou samým. To není revoluční nebo „extrémní“ program, jak lživě papouškují naše média. Je to vážně míněný pokus o reformu kapitalismu. A v jeho čele stojí lidé, kteří se nevzdali.

Syriza chce změnit neudržitelnou hospodářskou situaci Řecka, k níž – kromě jiných – Athénám dopomohla banka Goldman Sachs. Tato investiční společnost (v níž shodou okolností pracuje jako poradce pro střední Evropu i Dlouhý) řecké vládě radila, jak falšovat účetnictví, a zároveň na finančních trzích sázela na bankrot této země. Řecká levice totiž pochopila, že kapitalismus, který chce dostát neoliberálním ideálům, vyrábí nové Hitlery a připravuje konflikty. A snaží se tomu předejít. K jejím požadavkům patří i odpuštění části nesmyslného řeckého dluhu, podobně jako byl v roce 1953 odepsán dluh Německu. Tehdy k tomu ale došlo až poté, co si Evropa prošla Velkou krizí, nacismem a válkou. Nebo jsme – navzdory všemu, co dnes víme – odsouzeni dějiny opakovat?

Měli bychom si položit otázku, co je tak strašného na základních principech, na kterých Syriza stojí. Nebo můžeme dosáhnout prosperity jen na základě soustavného okrádání ostatních o jejich základní práva a lidskou důstojnost? Pokud to s Evropou a její budoucností myslíme vážně, neměli bychom – namísto cynismu a skepse – tyto principy podpořit? Neměli bychom žádat konec vlády zkrachovalých bank, kam odtekla většina peněz? Je to výzva k celoevropské solidaritě se slabšími. A především k ukončení agonie naší doby, v níž lidé „vše akceptují“ a prostě jen „makají, až se z nich kouří“.

Autor je šéfredaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies