Kde hledat kořeny českého antiislamismu?

V české islamofobii můžeme spatřovat také důsledky pozitivistického přístupu k historii, v němž se zaměňuje konkrétní za obecné.

Nedávné pařížské události vedou k množství reflexí a úvah. Jde v nich o témata, jako jsou bezpečnost Evropy, příčiny extremismu, původ terorismu nebo kořeny západní civilizace. Pozornosti bohudík neuniká ani latentní evropská islamofobie, jež v těchto časech posiluje. Nicméně bude užitečné všimnout si jistých rozdílů, podstatných detailů a odstínů, jež můžeme mezi různými podobami islamofobie pozorovat. Zatímco původ německého, francouzského či švédského paušalizujícího odporu k muslimům, jak je zastupují Pegida, Národní fronta nebo Praví Švédové, můžeme porůznu hledat v sociologických a ekonomických faktorech, v údajném problematickém soužití, zkrátka v bezprostřední zkušenosti, česká nesnášenlivost se musí s dvanácti tisíci tuzemskými muslimy zákonitě živit jinde. Češi přitom patří – soudě podle údajů získaných z analýzy volební kalkulačky Euvox – k těm nejnetolerantnějším národům v Evropě.

Je něco zvráceně komického na debatách, jež se odehrávají v hypermoderních interiérech a prostřednictvím digitálních platforem, ale jejichž účastníkům se z úst dere 19. století.

V první řadě je třeba zmínit, že sám argument o praktické neexistenci větší muslimské komunity v Česku, který je často zmiňován v souvislosti s nepodložeností veškeré tuzemské islamofobie, není příliš šťastným, neboť jako by dával islamofobii tak vůbec za pravdu: až s nimi žít začnete, budete mít důvodů dost. Důležitým postřehem ovšem zůstává, že domácí nesnášenlivost k muslimům představuje cosi fiktivního, sebe samo pořádajícího, něco zkonstruovaného. Jestliže Francouzův nebo Němcův strach plyne z bezprostřední zkušenosti s Jiným, z neporozumění této cizotě, případně ze stejné chyby, jíž se dopouštějí naši anticiganisté, totiž že kvůli prohřeškům jedinců svalují vinu na celé pokolení, potom takové příčiny u nás opravdu hledat nemůžeme. Ale možná že i západoevropské motivace jsou stejně fiktivní, dané zkrátka a dobře nutností hledat kolektivní nepřátele, formalizovat onen tekutý hněv a neutuchající frustraci v mytickém Nepříteli. O možných příčinách byly popsány celé knihovny. Na co ale stojí za to se soustředit, je konkrétní podoba této nebezpečné a velké fikce. Je třeba ptát se, z jakých myšlenkových schémat a zdrojů živí čeští islamofobové svou argumentaci a svůj slovník, co je to za jazyk, jímž jejich ústa promlouvají, a co vlastně propůjčuje formu tomuto jejich fantasmatu nepřítele.

Prachsprostý historismus

Ať už máme co do činění s dějepisnými zaříkadly na sociálních sítích, s jemnými a sofistikovanými výroky samozvaných orientalistů, již jednají v rukavičkách napuštěných jedem, nebo s pokud možno neutrální rétorikou televizních moderátorů, neustále se vracejí tytéž historické toposy, společné jak odpůrcům, tak apologetům dnešního islámu: Karel Martel, umírněnost vrcholně středověkých chalífátů, dějinné střetávání muslimů a křesťanů, doslovné čtení vybraných pasáží Koránu, teze o historické zpozdilosti islámu atp. Všem obrazům je společné jedno a totéž: neschopnost vytyčit nějakou cézuru mezi dnešním světem a jeho dějinami; jedná se o prachsprostý historismus.

Je něco zvráceně komického na debatách, jež se odehrávají v hypermoderních interiérech a prostřednictvím digitálních platforem, ale jejichž účastníkům se z úst dere 19. století. Jako by snad dobytí Konstantinopole, vypálení alexandrijské knihovny nebo pseudohegeliánské potýkání okcidentálních a orientálních dějin měla ještě něco společného s dobou, která má za sebou zkušenost s Osvětimí. Jako bychom snad měli s lidmi, kteří se báli posledního soudu, kteří s nemocemi bojovali modlitbami a amulety a kteří za svůj život vypili více piva než vody, ještě něco společného. Nehledě na to, že uvedené historické události mají rozličné a pro dnešního člověka nesrozumitelné motivace a kontext, objevují se tato a jiná přirovnání samovolně na jazyku, jako kdyby se jednalo o včerejší zprávy; jako kdyby už tenkrát znamenaly to, co si do nich dnes projektujeme. Historismus je ona logika, ve které povrchní podobnosti vítězí nad strukturními odlišnostmi. Kontinuita evropských států nebo islámu se ale nekryjí s diskontinuitou civilizací, hodnot a myšlenek pod nimi probíhajících.

Národní příslušnost jako fakt?

Nutno dodat, že k takovéto historistní logice je český národ veden už od povinné školní docházky. Středoškolský dějepis, který se až na minimum výjimek dosud neemancipoval od stupidního pozitivismu spočívajícího v nekonečných enumeracích ve stylu událost–osobnost–letopočet, samozřejmě nevede k tomu, že by si dotyčná fakta někdo zapamatoval. Jediné, co ve studentech zůstává, je tak dojem, že dějiny jsou od začátku do konce totožné, že války a bitvy vedou titíž lidé s týmiž představami o světě a jejich myšlenkový horizont se neposouvá. Není pak zatěžko přikládat někomu sedm staletí starou vinu, protože dějiny jsou přece jediným kontinuem. Stejná logika dovoluje internetovému orientalistovi doslovnou interpretaci vybraných pasáží z patnáct set let starého Koránu bez jakékoli potřeby historického nebo religionistického komentáře. Stejná logika dovolila současnému prezidentovi, respektive tehdy ještě kandidátovi, blábolit o svých předcích z nižší šlechty, kteří měli být méně zdegenerovaní.

S tímto druhem myšlení se pojí upadlé herderovské pojetí národa, v dnešním provedení spíš kolektivních identit tak vůbec. Protože český dějepisář nebo češtinář není schopen reflektovat, proč učí národní dějiny nebo literaturu, absolventi našeho školství si do života odnáší nejasné a temné vědomí o národní příslušnosti jakožto o něčem daném a hmatatelném, téměř tak pevném jako fyzikální veličiny. Ve výsledku tak sdílejí onu obskurní monadologii, podle níž jedinec vždy dává tvář celku, který zpětně zase určuje podobu jedinců. Stejně jako jsme díky několika etnicky českým miss world, jak nám sdělil Blesk pod vedením Pavla Šafra, nejkrásnějším národem pod sluncem (jakožto celek), kvůli pár muslimským teroristům je nutně i islám terorismem, muslimové teroristy a teroristi muslimy. A skutečnost, že v Koránu je uvedeno několik prastarých pouček o správném žití a šíření víry, musí zákonitě vést k tomu, že je každý muslim bude ortodoxně a bigotně dodržovat. Podle stejné logiky by křesťané, do jednoho znalci knihy Leviticus, upalovali býky jako zápalnou oběť Hospodinovi a vlastnili otroky ze sousedních národů.

Tím vším nechci říct, že české školství nutně vychovává islamofoby, ale že pojmy, které si v našem výukovém systému studenti nereflektovaně osvojují, dávají základ chorobnému myšlení v kolektivních identitách a nekontextuálním historismu. A to kvůli naprostému opomíjení současných humanitněvědných konceptů. Český student si totiž osvojí termíny přinejlepším z šedesátých let minulého století, ale myšlenkově skončí spíše ve století předminulém, rozhodně dávno před fenomenologií, a je tak odsouzen prožít si onu krizi, o níž nám Husserl podává svědectví. Není rozhodně náhoda, že významný proponent lynče jménem Islám v ČR nechceme Martin Konvička je akademickým entomologem. Připomíná tak všechny ty významné a vzdělané pány, kteří pro nedostatek jiného životního smyslu skončili u nacismu.

Autor je historik.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image