Lámou vám škrty vaz? Co byste řekli na obchodní dohodu?


Proč EU usiluje o transatlantické partnerství? Potřebuje téma, které by odvedlo pozornost od obrovských strukturálních problémů.

Evropa se ocitla na samé hraně dalšího propadu do dlouhodobé deflace. Růst HDP neustále přešlapuje v blízkosti nuly. Německo, exportní motor, sice dál prosperuje, ale na úkor zbývající části kontinentu – zemí, které se staly oběťmi Německem prosazených požadavků na úsporná rozpočtová opatření. Euro, které vůči dolaru neustále klesá, se nyní prodává za 1,20 dolaru, což je nejnižší hodnota za čtyři a půl roku.

Nezaměstnanost mimo Německo zůstává na více než dvanácti procentech. To vede k oslabování politického středu, který podporuje Evropskou unii, a ke stoupající přitažlivosti krajně pravicových stran. (Člověk si až říká, jestli se evropští politici vůbec obtěžují přečíst si něco o vlastní historii. Kdykoli se v této části světa smísí dlouhodobá krize a beznaděj obyvatel, je známo, že tu dochází k dost nepěkným věcem.)

Transatlantické partnerství vzniklo podle návrhu velkých korporací proto, aby došlo k oslabení vlád i pracujících – a jako taková může tato dohoda jen sotva vytáhnout Evropu z pasti úsporných opatření.

Jediná instituce, která čas od času oponuje berlínské vládě Angely Merkelové, Evropská centrální banka (ECB), je z větší části jen tygr na papíře. Šéf ECB, Mario Draghi, sice mluví pěkně o tom, že udělá vše, co bude třeba k oživení skomírající evropské ekonomiky. Když však dojde na to, aby se do toho pustil, k zásahu typu agresivního nakupování dluhopisů, který použil americký Federální rezervní systém, se ani zdaleka nepřiblíží z obavy, že by si tím znepřátelil Němce, kteří věří, že Evropa se k ekonomickému vzestupu dopracuje deflací.

Co tedy Evropě zbývá? To, že čelní představitelé evropské politiky teď sázejí vše na jedinou kartu, na obchodní dohodu se Spojenými státy – Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) –, je známkou jejich hluboké pomýlenosti. TTIP totiž ve skutečnosti není žádná obchodní dohoda, ale celá série opatření, jejichž cílem je vynutit si další deregulaci týkající se ochrany v hospodářské, finanční, zdravotní, pracovní, environmentální i soukromé sféře na obou stranách Atlantiku. Transatlantické partnerství vzniklo podle návrhu velkých korporací proto, aby došlo k oslabení vlád i pracujících – a jako taková může tato dohoda jen sotva vytáhnout Evropu z pasti úsporných opatření.

Pomýlené předpoklady

Už nyní je mezi Spojenými státy a EU jen mizivě málo celních i jiných formálních obchodních překážek. Řeči o tom, že rozdíly mezi normami na obou stranách Atlantiku nějakým způsobem komplikují vzájemné obchodování (a tím pádem i růst), jsou lež. Dřív, v dobách, kdy ještě zaměstnanci v obou regionech dostávali důstojné mzdy a kdy bankéři nehráli s ekonomikou ruletu, regulace obchodnímu rozmachu nijak nebránily.

Podle oficiálních odhadů, o které se Evropská unie opírá, by pozitivní dopad TTIP i při nejoptimističtějším scénáři představoval jednorázově asi půlprocentní nárůst HDP. Navíc předpoklady, na kterých se tyto odhady zakládají, jsou samy nanejvýš pochybné. Mnohem pravděpodobnější ale je, že TTIP zvýší konkurenční tlak na snižování mezd, což ve skutečnosti povede k poklesu evropského HDP.

TTIP je prioritou pro evropské politiky i pro Obamovu administrativu, přesto se díky rostoucí opozici na obou stranách její vyjednávání neustále protahuje. V Evropě sílí výhrady k jednomu z hlavních článků této dohody, totiž k zavedení procesu Urovnávání sporů mezi investorem a státem (Investor-State Dispute Settlement, ISDS), jenž dává korporacím možnost žalovat státy u zvláštních, mimosoudních tribunálů a domáhat se zrušení regulací, které údajně ohrožují volný obchod a vlastnická práva – což jinými slovy znamená zrušení všech smysluplných sociálních norem. V rámci Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), jež je předlohou TTIP, už korporace se sídlem ve Spojených státech, Kanadě i Mexiku úspěšně žalují vlády všech tří zemí a dosahují oslabování regulací.

Opozice vůči ISDS je v Evropě tak silná, že se začíná vážně jednat o vypuštění tohoto článku, ačkoli pro většinu amerických obhájců tohoto korporátního fígle by to znamenalo faktický konec jednání.

Republikáni s Obamou na jedné lodi?

Americký prezident Obama mezitím doufal, že ho Kongres potvrdí v roli vyjednavače transatlantické dohody buď před listopadovými volbami či alespoň před tím, než paralyzovanému a rozdělenému Kongresu vyprší mandát. To se nestalo. Zda je u nového, republikány kontrolovaného Kongresu větší, či naopak menší šance, že Obamu vybaví mandátem, který k dotažení dohody potřebuje, to dnes nikdo odhadnout nedokáže.

Na jedné straně je pravda, že korporátní Amerika, která je hlavním hybatelem stojícím za TTIP, by už měla vyjednávání ráda uzavřeno. Nový šéf senátní republikánské většiny Mitch McConnell vyjádřil TTIP podporu záhy po listopadových volbách. TTIP zkrátka představuje přesně ten typ probyznysového „společného území“, na kterém se Obamovi podařilo s republikánskou opozicí shodnout.

Na druhou stranu však despekt republikánů vůči Obamovi dosáhl naprostého maxima poté, co se prezident rozhodl použít exekutivního nařízení, aby legalizoval status milionů imigrantů a aby uvolnil vztahy s Kubou. Mezi republikány v Kongresu je mnoho těch, kteří by Obamovi rádi odepřeli úspěch spojený s dojednáním tak významné obchodní dohody, a je tam i mnoho pravicových populistů, kteří nechtějí obětovat americkou suverenitu.

Bude-li však TTIP zablokováno, zdá se, že k tomu dojde spíš z evropské strany, neboť Evropané v této dohodě vidí úskočnou snahu vnutit Evropské unii, jejíž členské státy jsou z hlediska zdraví, bezpečí, ochrany životního prostředí a ochrany zaměstnanců stále daleko před Spojenými státy, slabší, americkou kontrolu nad excesy korporací.

Proč EU o TTIP vlastně stojí?

Když však vezmeme v úvahu tradiční evropskou podporu pro silněji kontrolovanou formu kapitalismu, pak zbývá jedna otázka: proč lídři EU tuto dohodu i filosofii, kterou reprezentuje, vůbec prosazují?

Existují pro to, zdá se, dva důvody. Zaprvé: Finanční deregulace, která způsobila současný ekonomický kolaps, politika úspornosti, která tento kolaps jen ještě zbytečně prodloužila, a deregulace, již ztělesňuje TTIP, jsou všechny součástí téhož ideologického balíčku. Tato ideologie je známa jako neoliberalismus.

Faktem, že neoliberalismus katastrofálně selhal, se evropští lídři nenechají nijak odradit. V tomto zápase totiž nejde ani o důkazy nebo praktické úspěchy, ale o moc. Pokud budou korporace a bankéři na obou stranách Atlantiku podléhat menšímu množství sociálních omezení, budou se jejich zisky dále zvyšovat dokonce i v situaci, kdy ekonomika stagnuje a desítky milionů lidí nemají zaměstnání.

Druhým důvodem pro ono omámení dohodou TTIP je skutečnost, že evropským politikům se velmi hodí možnost změnit téma. Jestliže politika škrtů selhala, pojďme mluvit o něčem jiném. Pojďme hledat spásu v obchodní dohodě. Jenomže ani nejzarytější obhájci TTIP se nedomnívají, že by navrhovaná dohoda mohla přinést něco víc než jen velmi triviální zlepšení.

Další kolo vyjednávání o TTIP – osmé – se očekává v únoru. Musíme doufat, že TTIP se zhroutí pod vlastní vahou. Pak se snad – konečně – politici na obou kontinentech budou schopni věnovat skutečně závažným ekonomickým problémům naší doby: vysoké nezaměstnanosti, absurdní příjmové a majetkové nerovnosti a nutnosti sloučit ekologickou udržitelnost se zajištěním obstojného života pro obyčejné lidi. Když uvážíme tyto obrovské otázky, jeví se péče, kterou politické elity věnují transatlantické obchodní dohodě, jako něco ještě horšího než jen fraška.

Autor je redaktor měsíčníku The American Prospect.

 

Z anglického originálu Austerity Killing You? How About a Trade Deal?, publikovaného na stránkách Huffington Post Politics, přeložil Pavel Černovský.

 

A2LARM