„Otec, který sedí u televize, ví, co se děje v Tararingapatamu na druhém konci planety, ale neví, co se odehrává v duši dítěte, které je ve vedlejším pokoji,“ dumá psychiatr a kněz Maxmilián Kašparů. „Kolaps společnosti se blíží,“ doplňuje ho egyptolog profesor Miroslav Bárta. „A kámen řekl: Hra končí. Tajemství bude odhaleno. To mě zaujalo, a tak jsem se zeptal, proč bylo potřeba mít tajemství. Taková byla pravidla, tak se hrála hra, odpověděl,“ popisuje umělec a postmoderní mudrc Jaroslav Dušek. Všichni tři se v loňském roce objevili nejen na vlnách Českého rozhlasu a rozumovali takřka o všem.
Ezoterika a různé podoby duchařství nejsou zdaleka jen doménou osamělých lidí bez vzdělání, kteří v noci zjišťují novinky o své budoucnosti telefonováním televizním „věštkám“. Prvky něčeho bájného až fatalistického si osvojili i přední čeští intelektuálové, kteří dokážou dát mysteriózním velkým pádům punc vědy a podpořit je váhou svých profesur.
Vědecky podložený zmatek
České ateistické ezoduše v poslední době ladí čakry a vnitřní já směrem ke konečné krizi kultury, k úpadku či přímo k civilizačnímu pádu. Plytký konzum je nemohl – kromě nákupu vonných tyčinek – nikdy uspokojit, kolem sebe vidí jen zmar a sociální rozklad, a tak nezbývá než najít odpovědi na všechno ve všeobjímajících teoriích. Po strašení kolapsem civilizace profesor Bárta své posluchače či čtenáře uklidní tím, že se vlastně jedná jen o velkou transformaci či změnu skokem a není se čeho bát – na Zemi je to prostě tak zařízeno. Zůstává vědecky podložený zmatek a velmi silný titulek.
Vystrašená společnost čekající na poslední ránu z milosti od vitálnější kultury bude dobře slyšet na národní, morální či kulturní obrodu, na obnovenou pospolitost, která zbloudilé duše navrátí na správnou cestu.
Jaroslav Dušek je schopen na svých motivačních přednáškách lidem vykládat, že „peníze nic neznamenají, jsou to jenom papírky“, a za tyto své životní rady inkasovat honoráře. O papírky se mu stará účetní. Bárta je zase mluví o velkých cyklech kolabujících civilizací a vzápětí přejít ke konkrétním doporučením – zbavit se politické korektnosti nebo důchodového systému. Ke stabilizování společnosti to sice přispěje asi tak jako indiánský amulet k operaci mozku, ale o přednášky pana profesora je zájem mezi politickými stranami (ODS, STAN) a úkol hledat prosperitu ve velkých teoriích dostal nedávno v think-tanku hnutí ANO.
„Jsme v situaci, kdy máme vynikající techniku na palubě naší lodi, máme dokonce tolik právních předpisů, které nám říkají, kam máme plavat, abychom nenarazili, ale ztratili jsme jméno přístavu, kam máme doplout,“ popisuje metaforou současnou společnost docent Maxmilián Kašparů. Kritika systému z ezoterických a apokalyptických pozic je argumentačně neporazitelná a vejde se do ní opravdu všechno. Autoři jako Bárta, Kašparů nebo Václav Cílek toho nejspíš načetli víc než obyvatelé libovolného menšího města dohromady, jenže v mediálních zkratkách a bezbřehé popularizaci z jejich nabytých vědomostí moc nezůstane. Snadno se pak zamění s moudrostmi Jaroslava Duška.
Trocha přirozenosti a fašismu
A tak zůstává jen ten všeobecný úpadek a cesta k apokalypse, se kterou se vlastně nedá skoro nic dělat. Zkazky o úpadku a nejasných vyhlídkách vždy – byť ne záměrně – odkazují na bájná dříve, kdy „jsme si ještě vzájemně naslouchali“, naše společnost nebyla tak sobecká a zkažená a kdy naše civilizace ještě směřovala směrem vzhůru. Zkrátka zlaté časy, na které ještě neútočila „dnešní rychlá doba propojená internetem“. Nezbývá, než hledat štěstí v rodině, v přírodě, s přáteli, poslouchat dál všechny další banální rady a lamentovat při tom nad nezastavitelným úpadkem, krizí identity, hodnot, rodiny, politické korektnosti, nevzdělaností – a časem nabýt dojem, že není nic upadlejšího a změkčilejšího než Evropa a Západ obecně. Přesně na tuto duchovní ezomarnost moderního člověka číhá nový fašismus s nabídkou takového místa ve světě, o kterém vám leckdo bude schopný tvrdit, že je přirozené.
Část české ultrapravice zaštítěná Klausem se veze na podobné vlně pocitu všeobecného úpadku a přesvědčení o hodnotově špatném směřování západní společnosti. Podle Klause sice „žijeme v nejšťastnějším období českých dějin“ (aspoň dokud byl prezidentem), zároveň ale kolektivně směřujeme k úpadku v eurounijní socialistické a homosexualistické dekadenci plné rozvrácených rodin a přebujelých sociálních vymožeností. Vzorem českým pracantům mají být lidé třetího světa s jejich přirozenými hodnotami, rodinným životem a čtrnáctihodinovou pracovní dobou – namísto odcizených západních zhýčkanců, kteří by na stáří chtěli důchod.
Vystrašená společnost čekající na poslední ránu z milosti od vitálnější kultury bude dobře slyšet na národní, morální či kulturní obrodu, na obnovenou pospolitost, která zbloudilé duše navrátí na správnou cestu. Je celkem jedno, jestli se bude formovat proti Romům, islámu, Rusku nebo jiné ne-české či ne-evropské základně.
Autor je redaktor A2larmu.