„Řecká demokracie se dnes rozhodla neodejít po dobrém do noci, řecká demokracie se dnes odhodlala vzepřít soumraku.“ Kdože je autorem této parafráze velšského básníka Dylana Thomase? Je to třiapadesátiletý Yanis Varufakis, donedávna „jenom“ prominentní levicový ekonom, od úterý již první progresivně levicový ministr financí v Evropě. S postavou řecko-římského zápasníka se pouští do postavení dluhy zbídačeného Řecka z hlavy na nohy.
Vláda odborníků
V našem kontextu působí Varufakis se svými kolegy a kolegyněmi ze Syrizy jako mimozemšťané. Je jaksi přirozeně nemožné, abychom situaci na jihu balkánského poloostrova obsáhli, a tak nám nezbývá než ekonomický program Syrizy prohlásit za fantasmagorii ještě dříve, než si ho vůbec přečteme. Vždyť jídlo a zdravotní péče zdarma jsou skoro to samé co totalita, a vůbec – zlí a škaredí levičáci přece nemůžou být hezcí, charismatičtí a šikovní politici.
Varufakise od jiných mainstreamových ekonomů odlišuje to, že současnou krizi neredukuje na krizi primárně bankovní, měnovou nebo dluhovou.
Tímto komentářem se přidávám k zástupu těch, kteří spolu s Tsiprasem tvrdí, že Syriza je levicový experiment, jaký Evropa už dlouho nezažila. Vláda, kterou sestavili, je i navzdory koalici s Nezávislými Řeky (kteří jsou, zdá se, někde na půl cesty mezi Slovenskou národní stranou a českými Svobodnými) nabitá kompetentními lidmi. Hustota akademiků a akademiček na čtvereční metr vládního kabinetu je natolik vysoká, že spolehlivě zesměšňuje všechny pseudopokusy o sestavení vlády odborníků či profesionálů, kteří věci „prostě zařídí“. Například politický ekonom Georgios Stathakis získal post ministra pro ekonomiku a na místě ministra zahraničních věcí sedí zasloužilý profesor mezinárodních vztahů Nikos Kotzias. Největší mediální pozornosti se však dostalo právě Tsiprasově volbě Varufakise jako klíčové součásti jeho dream teamu.
New Deal
Kdo je tedy Janis Varufakis? Řek s australským pasem, profesor ekonomie, konzultant herně-vývojářské firmy Valve, blogger a poradce Syrizy v předvolebním období, kvůli čemuž se vzdal své akademické pozice na univerzitě v Austinu. Tento „Gordon Freeman řecké levice“ je navíc autorem briskní studie Globální Minotaurus a spoluautorem neméně zajímavého manifestu Skromný návrh na řešení krize eurozóny. Zatímco v první jmenované knížce se Varufakis snaží ukázat, že kořeny současné krize sahají hluboko do 20. století, v druhém textu najdeme ideový základ ekonomického programu řecké nové levice. Varufakis s kolegy totiž nenavrhuje nic menšího než tolik skloňovaný evropský New Deal, který – podle slov samotných autorů – může zásadně zlepšit poměry v Evropě již v průběhu několika měsíců. A to vše v rámci stávajících institucí a bez nutnosti revize existujících dohod na úrovni Evropské unie.
Varufakisova cesta do ministerského křesla je dlážděna rozmanitými peripetiemi, při nichž se projevil jako nekompromisní a zároveň otevřeně a citlivě myslící člověk. Za zmínku stojí jeho projekt s umělkyní Danae Stratou, jenž mapuje vyrůstající hraniční bariéry států, jako jsou Kypr, Kosovo, Izrael a Palestina nebo Mexiko a USA. Výsledkem této spolupráce jsou instalace a soubory textů Cut – 7 Dividing Lines a The Globalising Wall.
Pikantní je Varufakisovo angažmá v sociálnědemokratické vládě Jorgose Papandrea, pro nějž pracoval v letech 2004 až 2006 jako ekonomický poradce. Právě řečtí sociální demokraté se totiž později stali jedním z terčů jeho kritiky. A voliči dali Varufakisovi za pravdu – kdysi nejsilnější strana v zemi získala v nedělních volbách jenom směšných 4,7 procenta hlasů. Syriza teď má napravit chyby, za něž nese svou zodpovědnost i stará a oportunistická řecká levice, podřizující se společně s pravicovými stranami drakonickým požadavkům Troiky (tedy Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu).
Radikálně umírněný
Své názory Varufakis už řadu let šíří do světa přes svůj populární blog a profil na Twitteru. Tam se mimo jiné objevila i jeho kontroverzní kritika postupu Trojky vůči evropské periferii, založeného na přesvědčení, že země jako Řecko, Španělsko nebo Portugalsko nepotřebují úlevu od bezprecedentní dluhové zátěže, ale pokračování neslavného fiskálního waterboardingu, který státy vysiluje a otupuje jejich schopnost postavit se za zájmy běžných občanů.
Ideové zázemí nového ministra přitom není nijak zvlášť neortodoxní. Varufakis vystudoval statistiku a matematiku na University of Essex, kde taky později získal doktorský titul z ekonomie a kde začal vyučovat ekonometrii. V jeho myšlení se projevují zejména keynesiánské motivy, což ho řadí do středního proudu soudobé ekonomie – i když v našem kontextu se to tak jevit nemusí. Označit ho za marxistu nebo neokomunistu je proto hodně velká zkratka. Ale, konec konců, i když by jím skutečně byl, moc na tom nesejde. Od jiných mainstreamových ekonomů ho však odlišuje to, že současnou krizi neredukuje na krizi primárně bankovní, měnovou nebo dluhovou, a ovšem ani stupidně nemoralizuje nad krizí hodnot. Krizi vnímá v její komplexnosti, přičemž důraz klade na její sociální a politický rozměr. Ohroženy nejsou jenom finanční trhy a banky, ale hlavně lidská důstojnost a legitimita projektu Evropské unie.
Tato okolnost je zásadní pro hlubší vhled do Varufakisových představ o změně řecké a potažmo i evropské ekonomické reality. Jako nový ministr financí se stal jedním z klíčových aktérů vyjednávání o budoucnosti řeckého dluhu a své vize bude moci aktivně prosazovat na státní i mezinárodní úrovni. Jaké jsou jeho cíle?
Otočit kormidlem
Za prvořadý cíl nové řecké vlády Varufakis považuje urgentní řešení humanitární krize v zemi. Pro Varufakise je nepřijatelné, aby Řekové v roce 2015 hladověli. Nezůstává však jenom u hašení požáru. Nový řecký ministr financí považuje za klíčové zlikvidovat zakletý trojúhelník oligarchických struktur. Jeho vrcholy jsou bankrotující banky, predátorští developeři a zkorumpovaná masmédia, která jim kryjí záda (Řecko se minulý rok ocitlo na 99. místě v žebříčku svobody tisku).
Dle samotného Varufakise tyto návrhy nejsou žádnými hrůzostrašnými levárnami. Jde jednoduše o to udělat několik elementárních opatření na záchranu kolabujícího státu. Takové kroky by ale měly být povinností každé dobré vlády, bez ohledu na to, k jaké politické doktríně inklinuje. Zde se ozývá Varufakisova teze, že nakonec je to levice, která musí zachránit kapitalismus před ním samotným.
Jinak řečeno, politická a finanční stabilita Řecka existuje vně selhávajících evropských stranických systémů. Za roky utahování opasků začalo hegemonní politicko-ekonomické paradigma korodovat a jediným štěstím tak může být to, že se jako vedlejší důsledek zformovala silná levice, která si za svůj skromný cíl klade otočit kormidlem evropské plachetnice. O tom, že to s tímto cílem myslí nová řecká vláda vážně, snad ze všeho nejlépe svědčí prohlášení ministra Varufakise na včerejší tiskové konferenci při příležitosti přebírání rezortu od jeho předchůdce Gikase Hardouvelise: „Dneškem končí popírání problému politiky škrtů. Jsme odhodláni změnit logiku, jež se za celým problémem skrývá.“ Držme tedy řecké politické avantgardě pěsti při přehodnocování samotných základů současné evropské ekonomické politiky.
Autor je filosof.