Ministerstvo zdravotnictví po dlouhé době přichází s novým legislativním návrhem, který by milionům českých nekuřáků umožnil svobodně dýchat. Ve hře je celkový zákaz kouření v restauracích, ale i v barech a jiných podnicích, kde se nevaří. Ministr Němeček se ale už teď připravuje na odboj poslanců, kteří budou do omrzení bránit především ekonomické zájmy tabákových firem a majitelů restaurací.
Osud českého nekuřáka
Česko je jednou z mála „vyspělých“ zemí, kde kouření není v uzavřených prostorách pohostinských a zábavních podniků nijak regulováno. Řadíme se tím po bok zemí, se kterými se jinak srovnávat moc nechceme, a svou toleranci k nemodernímu zlozvyku známému svými karcinogenními účinky hrdě vydáváme za známku svobody. Majitelé kaváren a barů mají v Česku pouze povinnost svou provozovnu viditelně označit buď jako kuřáckou, nebo nekuřáckou, případně uvést, zda pro nekuřáky existují stavebně oddělené prostory (pomiňme skutečnost, že nekuřácký prostor v kuřáckém podniku je chiméra, která stejně moc neplní svůj účel).
Svobodou se zaštiťují i někteří levicoví volnomyšlenkáři s návykem na nikotin, aniž by si přitom uvědomovali, že nákupem cigaret podporují jedny z nejhnusnějších nadnárodních korporací naší planety.
Ačkoliv v mnoha zemích na západ od Česka kouření už dávno není in a podniky jsou většinou uzpůsobeny tak, aby nebyly zároveň plynovými komorami a lidé do nich s klidem mohli chodit i s dětmi, u nás tomu je dosud zcela naopak. Pokud jako nekuřák chcete na českém území zajít na oběd, pivo, kávu či hudební koncert, a přitom neobětovat kus svého zdraví a čisté oblečení, musíte obětovat něco jiného. A to buď čas při hledání nekuřáckého podniku (který v regionech a mimo velká města většinou ani nenajdete), nebo za svou snahu minimalizovat rakovinné bujení ve svém organismu zaplatíte hladem, žízní, případně kulturní deprivací. Nemáte-li nakonec jinou možnost než poobědvat zahaleni „příjemně“ lepkavým nažloutlým dýmem či strávit koncert vaší oblíbené kapely s kapesníkem přes ústa, pak je potřeba kalkulovat nejen s časem, který vám následně doma zabere mytí vlasů a větrání oblečení, ale také s nepříjemným škrábáním v horních cestách dýchacích a s triumfálním pocitem, že jste si opět o něco víc zhuntovali své zdraví.
Kdo brání jaké hodnoty
Kuřák naproti tomu není v českém prostředí nucen obětovat téměř nic. Zdraví se vzdal dobrovolně sám a kuřácký podnik najde vždycky snáz než ten nekuřácký. Když už náhodou musí navštívit podnik nekuřácký, vždycky má možnost odskočit si na cíčko ven na ulici a následně opět plnohodnotně pokračovat v programu, kvůli kterému daný podnik navštívil. Líto nám může být snad jen řetězových kuřáků, kteří v nekuřáckých podnicích nesnesitelně trpí nemožností připalovat si jednu cigaretu od druhé.
Přestože trend v civilizovaných zemích se jasně odvíjí od toho, že normální je nekouřit (jinými slovy: normální je nechtít mít rakovinu), téma, zda plošně zakázat, či nezakázat kouření v českém pohostinství už několik let rozděluje českou společnost na dva znesvářené tábory. Nelze přitom říct, že by proti sobě striktně stáli kuřáci a nekuřáci. Pro zákaz kouření v uzavřených podnicích mnohdy hlasují i lidé cigaretám holdující, stejně jako někteří nekuřáci rozhodně brojí proti jakýmkoliv zákazům a omezování. Ve skutečnosti jde spíše o to, jaké hodnoty který z táborů hájí.
Zatímco odpůrci zahulených podniků skloňují slova jako zdraví, rakovina, nákladná léčba, hnusné a smradlavé prostředí, bezohlednost, zničené oblečení, děti, kočárky a těhotné, odpůrci zákazu kouření se pro změnu ohání tradičními klišé, jako je svoboda podnikání, možnost volby, státní represe, soukromý majetek, krachující podniky, prosperující ekonomika a tak dále. Který z táborů má pravdu? A kdo by to měl rozhodnout?
Svoboda podnikání, nebo svoboda dýchání?
Jako někdejší „příležitostná kuřačka“ a v současné době již pár let nekouřící matka půlročního syna dokážu pochopit oba tábory. Pokud nebudu sobecky hájit své současné zájmy a na celý spor se podívám z lidskoprávního hlediska, asi bych měla hájit spíše společenskou menšinu. Tou jsou v tomto případě kuřáci, neboť tvoří jen třetinu české populace. Podobně jako u lidí s odlišnou barvou pleti či odlišnou sexualitou, bychom zřejmě měli usilovat o inkluzi kuřáků do většinové společnosti a zároveň hájit jejich právo na sebevyjádření. V praxi by tedy měli mít možnost trávit neomezené množství času s nekuřáky, aniž by přitom utrpěla jejich potřeba se cigaretami pomalu zabíjet. V inkluzi kuřáků je ale menší problém. Svými cigaretami totiž zabíjí i všechny ostatní ve svém okolí.
Jsou-li práva většiny a menšiny ve vzájemném konfliktu, pak čí práva by měla dostat přednost? Podle toho, kolik je Česku kuřáckých podniků v poměru k těm nekuřáckým, se zdá, že kuřáci v naší zemi požívají výhod pozitivní diskriminace. Většinové populaci tak nezbývá než s kuřáky solidárně nést část rizik spojených s možným vznikem rakovinného bujení, nebo jednoduše kuřákům ustoupit a jejich inkluzi vykoupit segregací sebe sama ze značné části společenského dění. Selský rozum napovídá, že zatímco v případě odlišné rasy, etnika či genderu má pozitivní diskriminace své opodstatnění (člověk si barvu pleti, své rodiče či pohlavní orgán přeci jen těžko vybírá), u kouření, kterému – jak je známo – se lze odnaučit, se jakékoliv zvýhodňování zdá být poněkud postavené na hlavu.
„Hrozba“ zákazu kouření v uzavřených podnicích přesto zůstává předmětem polemiky. Lidé se dál hádají o tom, zda zachovat svobodnou možnost věnovat se škodlivému zlozvyku, nebo zda je vhodné zdraví prospěšnou věc prosazovat pomocí represivních opatření. Zda spíše vyhovět klientům tabákové lobby, farmaceutických firem a soukromých onkologických klinik, nebo se zasadit za zájmy rodin s dětmi, těhotných žen a jiných sluníčkových bio lidí. Je třeba zachránit karcinogenem prosycené hospody před krachem, anebo zajistit zdravotně nezávadné pracovní podmínky zaměstnanců v pohostinství? Mají zákonodárci myslet přednostně na svobodu podnikání, nebo spíše na ochranu zdraví našich dětí, které samy těžko ovlivní to, že si vedle nich dospělí v uzavřených podnicích klidně zapálí? Má o tomto rozhodovat stát, nebo občané v referendu? Nevezmeme si za vzor pana prezidenta Zemana, s nímž se na Pražský hrad vrátila nikotinem prosycená atmosféra sedmdesátých let? A nešlo by náhodou toto dilema vyřešit nějak jinak než zákazem?
Kuřácká lobby za svůj největší trumf pokládá nedotknutelnost svobody podnikání. Osobně mi tato svoboda bytostně vadí, neboť jsou kvůli ní pošlapány svobody jiné. Svoboda podnikání bývá stavěna nad lidská práva a principy sociální, ekonomické a environmentální spravedlnosti. Svobodou se zaštiťují i někteří levicoví volnomyšlenkáři s návykem na nikotin, aniž by si přitom uvědomovali, že nákupem cigaret podporují jedny z nejhnusnějších nadnárodních korporací naší planety. Ke svobodě se ovšem váže také společenská zodpovědnost. Výrobci tabáku a majitelé kuřáckých podniků přitom za důsledky své podnikatelské činnosti patřičnou odpovědnost nenesou. Jednoduše vydělávají na tom, že vytváří onkologické pacienty, aniž by do svých nákladů započítávali cenu externalit. Nebylo by spravedlivější, kdyby ze svých zisků museli odvádět zdravotní daň? Mám takový pocit, že nekuřáckých podniků by tak rázem přibylo.
Autorka je sociální geografka.