Po staletí a ještě nedávno se moc opírala o vytváření souhlasu nebo v horším případě o donucovací mechanismy. Ovládaný člověk mohl být přesvědčen nebo přinucen k poslušnosti, ale vždy měl šanci uvědomit si své postavení a nechat zaznít svůj hlas. Nyní se však nacházíme v přelomovém období, které předznamenává zcela nové mocenské působení, takzvaně posthegemonické. Jak tvrdí kulturní teoretik Scott Lash, nadvláda již pro nás nemusí být něčím vnějším, co můžeme rozkrýt a s čím můžeme bojovat, ale naopak dokáže prorůstat naše samotné bytí, aniž bychom to vůbec tušili.
Právě vyjednávaná Transatlantická obchodní a investiční smlouva (TTIP) je dokonalým příkladem takového mocenského prostředku, který má potenciál negativně ovládnout život každého z nás. Oficiální stanoviska vyjednavačů přitom slibují, že dohoda, která má liberalizovat trh mezi Spojenými státy a Evropskou unií, přinese pouze samá pozitiva jako hospodářský růst nebo vznik nových pracovních míst. Zarážející je však už samotný fakt, že ačkoliv je TTIP označována jako obchodní dohoda století, není o ní moc slyšet. Mohli bychom se tedy ptát, proč ti, kteří nám slibují hory doly, hrdě nehlásají do světa své záměry? Možná v tom bude nějaký háček.
Za zavřenými dveřmi
TTIP není zdaleka standardním politickým projektem, jak by se mohlo zdát. I když má vyjednávání za evropskou stranu na starosti Evropská komise, do hry často vstupuje silná lobby velkých korporací, které se snaží v polotajných jednáních prosadit své privátní zájmy bez ohledu na zájmy občanů. Politici se stýkají se zástupci byznysu za zavřenými dveřmi, s vyloučením veřejnosti a návrhy dohody jsou také z velké části neveřejné. Legitimita vyjednávání takto dostává silně na frak. Rozhodnutí nevznikají na demokratickém základě pod dohledem médií a veřejnosti. Jsou vynucována těmi, které si nikdo nezvolil.
Bylo by přeci jen proti tržní logice, kdyby byl vstup korporací do vyjednávání o TTIP motivován zájmem o veřejné blaho, a ne o větší zisk.
Celková netransparentnost dohody je pak ideální podmínkou k prosazování konkrétních výhod pro velký byznys – a hrozeb pro společnost. TTIP má odstranit především necelní překážky obchodu, což jsou různé standardy a normy, které sice v některých případech opravdu zbytečně ztěžují obchodníkům život, jindy ale fungují jako nesmírně důležitá ochrana spotřebitelů. Jenže i ta může být vnímána jako překážka obchodu, kterou je nutné odstranit. Jsou zaznamenány případy, kdy korporace vyvíjí tlak s cílem snížit právě záruky bezpečnosti a kvality produktů. Bylo by přeci jen proti tržní logice, kdyby byl vstup korporací do vyjednávání o TTIP motivován zájmem o veřejné blaho, a ne o větší zisk.
Opravdové peklo na talíři
Hazard se standardy produktů je ukázkovým pokusem o zavedení neviditelné moci, kterou může být prostoupen náš každodenní život. Po schválení dohody TTIP se může stát, že v nabídce zůstane pouze přednastavená spotřeba bez možnosti volby. Tato okolnost je zvlášť varovná v případě potravin. V rámci rovnocenného působení na sdíleném trhu by mohly být evropské potravinové standardy, které jsou světovou špičkou, nuceně sníženy na úroveň těch amerických. Ve Spojených státech ale vládne značně odlišný přístup k produkci jídla: preferuje se tovární velkovýroba, používají se různé u nás zakázané pesticidy, hormony a geneticky modifikované potraviny (GMO), případně chemikálie k dezinfekci namísto zajištění náležité hygieny.
Například v mnoha amerických kravínech je dojnicím podáván za účelem zvýšení produkce mléka hormon rbST (rekombinantní bovinní somatotropin). Tato látka je však v Evropské unii i dalších vyspělých zemích zakázána. Na základě výsledků kritických studií totiž panují závažná podezření, že hormon rbST způsobuje kravám záněty, otoky, bolestivé infekce vemene, vyměšování krve do mléka nebo tělesná postižení telat. Stopy po hormonech nebo různých sekretech ze zánětů a infekcí se potom dostávají dále do mléka, které je určeno k prodeji a spotřebě, takže je ohroženo zdraví nejen zvířat, ale také lidí.
Soukromá spravedlnost
Kromě spotřebitelských a občanských práv je ve hře také možná vůbec nejrizikovější část celé dohody, takzvaný mechanismus urovnání vztahů mezi investory a státy (ISDS). Jedná se o záruku, kterou mají firmy, aby mohly v arbitrážích bránit své zahraniční investice proti libovůli států. V praxi je ale celý vztah postaven úplně naruby – suverénní státy jsou bez možnosti účinné obrany korporacemi žalovány o devastující odškodnění a je na nich soudně vynucováno rušení demokraticky vzešlých rozhodnutí. V kafkovských procesech tak může být označeno za ohrožení investice například zvýšení minimální mzdy, kterou by podniky musely vyplácet.
Arbitrážní tribunály navíc, bohužel, nejsou nezávislou institucí, ale spíše soukromou spravedlností pro ty, kteří si ji mohou dovolit. A protože jsou arbitráže velmi výnosným podnikem, chodí sami právníci do jednotlivých podniků nabádat k rozpoutání nových procesů. Ty pak připomínají spíše divadelní hru, ve které se role v soudním řízení mění s výměnou kostýmů. Kdo byl v jednom případu soudcem, je v tom příštím žalobcem a v přespříštím třeba advokátem. Třešničkou na dortu bývá utajování verdiktů. Občané se tak vůbec nemusí dozvědět, že byla jejich země odsouzena k výplatě odškodnění, jehož výše může standardně otřást i státním rozpočtem.
Braňme se, dokud je čas
Filosof Václav Bělohradský definuje posthegemonickou moc jako soubor nových nevyhnutelností, které mění podmínky života milionů lidí. Příkladem takových nevyhnutelností může být právě intoxikace potravin nebo totalita rozhodnutí soukromých soudů. Tato nová moc už nemá potřebu získávat legitimitu, místo toho rovnou nastoluje faktické změny, jejichž realizace byla předpřipravena utajeně, bez posvěcení veřejnosti. Proto je potřeba odmítnout dohody jako TTIP, CETA (obdobná dohoda mezi Evropskou unií a Kanadou) nebo TISA (liberalizace bankovních a dalších služeb), a to ještě v době, kdy k tomu máme šanci. Později už to nebude možné.
Autor pracuje v nevládní organizaci Iuridicum Remedium.