Několik novinářů francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo bylo zavražděno. Na úplné zhodnocení toho, co se stalo, je příliš brzy. Je jasné, že masakr nelze žádným způsobem ospravedlnit, že útoky na novináře obecně jsou odpudivé a že musíme hájit svobodu slova do posledního dechu a podobně. Ale pokud jste hledali tohle kázání, minuli jste se s článkem.
Masmédia ve shonu po úplném objasnění věci shromažďují nejrůznější informace a syntetizují je do poměrně uceleného vyprávění. Předpokládá se, že atentátníci jsou členy nějaké islamistické organizace, možná navázané na Islámský stát, a že vraždami novinářů se periodiku pomstili za časté satirické výpady proti islámu. A právě o tom chci říct něco, co za tak úplně zjevné nepovažuji.
Domnívám se, že je zásadní rozdíl mezi solidaritou s napadenými novináři na jedné straně a sympatiemi pro jednoduše rasistickou tiskovinu na straně druhé.
Za prvé: Stojí za povšimnutí, že francouzský prezident François Hollande prohlásil útoky za „teroristické“ snad až příliš brzo. Proč? „Terorismus“ není žádný exaktní termín; je to hodnocení. Když se toto slovo používá v podobných situacích, lidé mu rozumí velmi dobře. Mluví se o terorismu, ale jedním dechem se nabádá k obraně „britských hodnot“, „republiky“, „Západu“ a tak dále. V zájmu této obrany jsou legitimizovány represivní i takzvaná bezpečnostní opatření, která se týkají muslimů jako takových.
Za druhé: Je na nás vyvíjen mimořádný nátlak, abychom časopis Charlie Hebdo hájili jako silného představitele „západních hodnot“, nebo dokonce jako baštu levicového antiklerikalismu. Domnívám se, že je zásadní rozdíl mezi solidaritou s napadenými novináři na jedné straně a sympatiemi pro jednoduše rasistickou tiskovinu na straně druhé. Nebudu zde dopodrobna rozebírat, co je tu rasistického. Bez ohledu na cokoli dalšího mi přijde zřejmé, že způsob, jakým Charlie Hebdo dlouhodobě prezentuje islám, rasistický je. Chcete-li se o tom přesvědčit, přečtěte si v první řadě Orientalismus Edwarda Saida a pak také něco o islamofobii.
Konečně za třetí: Jedno z nechvalně proslulých rozhodnutí Margaret Thatcherové ve funkci ministerské předsedkyně v období konfliktu v Severním Irsku bylo poslat speciální jednotky, aby zastřelily tři neozbrojené přívržence Irské republikánské armády na Gibraltaru. Amnesty International toho času označila případ za trojnásobnou vraždu. „Doufám, že Amnesty má nějaký zájem o více než dva tisíce lidí, které byly zavražděny Irskou osvobozenou armádou od roku 1969,“ zareagovala Thatcherová cynicky.
Právě takzvaná válka proti terorismu připomíná nebezpečné rozdělování lidí podle logiky „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Obávám se, že variace na toto heslo budeme ode dneška slýchat častěji. A že budeme politicky vydíráni. Už to slyším: „Podívejte, bylo by nanejvýš vhodné počkat, zachovat pietní odstup, než se pustíte do kritizování toho, co vychází v Charlie Hebdo.“ Přitom je jasné, jakým ideologickým tendencím masakr nejvíce poslouží, a to v době, kdy nenávist vůči muslimům ve Francii sílí a kdy roste antiislamistické hnutí v Německu. Takže s kritikou čekat nemůžeme.
Ne, redakce časopisu Charlie Hebdo by neměly být napadány vrahy se samopaly. Ne, novináři nejsou legitimní terče pro zabíjení. Ale zároveň bychom neměli naskakovat na blížící se islamofobní vlnu. Neměli bychom přitakávat ideologickému dohledu nad obranou fetišizovaného a místy rasistického „sekularismu“. Ani bychom neměli ustupovat vydírání, které nás žene k tomu, abychom sympatizovali s rasistickou institucí.
Autor je publicista.
Z anglického originálu On Charlie Hebdo publikovaném v časopisu The Jacobin přeložil Lukáš Matoška.