V souvislosti s útokem na redakci Charlie Hebdo se v médiích rozhořela debata o mezích svobody projevu. Hlavním tématem bylo, do jaké míry musí svoboda slova respektovat náboženské cítění a zda karikatury v Charlie Hebdo nepřekročily pomyslnou hranici. Zajímavější je však otázka, zda hranici svobody projevu nepřekračují v současné době někteří čeští politici a jiní zástupci veřejnosti.
Kde končí nazývání věcí pravými jmény?
„Naším dlouhodobým cílem je postavení islámu na roveň nacismu, zákaz jeho šíření, propagace a veřejného vyznávání, tvrdé potlačení jeho veřejných projevů, současně jeho společenské odsouzení,“ prohlásil Martin Konvička, zakladatel iniciativy Islám v České republice nechceme, 16. ledna při protimuslimské demonstraci na Pražském hradě. Na této demonstraci vystoupila také řada politiků, především z populistických stran, jako jsou Úsvit nebo Suverenita. Vedle nich si však vzala slovo i poslankyně za ODS Jana Černochová, která prohlásila, že odmítá floskule o politické korektnosti a nebojí se nazývat věci pravými jmény. Kde však končí „nazývání věcí pravými jmény“ a začíná trestný čin?
Je otázkou, jak budou politici jako Tomio Okamura reagovat, až jejich následovníci místo bojkotu prodejen kebabů začnou házet zápalné láhve. Skutková podstata podněcování nenávisti vůči skupině osob v tomto případě velmi snadno může dojít naplnění.
Svoboda projevu chrání i projevy značně expresivní, které mají za cíl urazit nebo pohoršit. Ústavní soud České republiky v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že svoboda projevu se nevztahuje jen na informace nebo myšlenky přijímané jako neškodné a bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Tento přístup má však své meze a z právního hlediska má svoboda projevu daleko ke svobodě absolutní. Podléhá omezením v zájmu ochrany jiných legitimních cílů, mezi které patří mimo jiné ochrana veřejného pořádku.
V českém právním řádu se tento legitimní cíl odráží například prostřednictvím trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje veřejné podněcování nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob. Výzvy k postavení islámu na roveň nacismu a různé příklady jeho domnělé nebezpečnosti pro evropskou civilizaci, které se v drtivé většině případů nezakládají na pravdě, mají bezpochyby za cíl vzbudit nenávist k tomuto náboženství a jeho příslušníkům.
Svoboda hlásat zlo
Jaký standard musí nenávistné projevy splňovat, aby nepožívaly ochrany v rámci svobody projevu? Ústavní soud v nálezu IV.ÚS 2011/10 ze dne 28. listopadu 2011 konstatoval, že ochranu nepožívají takové projevy, které obsahují explicitní i implicitní výzvy k násilí, a to zvláště ve vztahu k některým menšinám. Při hodnocení těchto projevů je přitom třeba přihlížet k jejich celkovému kontextu, který zahrnuje místo, čas a způsob projevu. Právo na vyjádření politického postoje podle Ústavního soudu „nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo“.
Ve zmíněném nálezu se Ústavní soud zabýval pochodem neonacistické organizace Národní odpor z 1. května 2007 v Brně. Jedná se tedy o extrémnější případ než současné projevy politiků útočící na islám, jimiž se české soudy zatím neměly možnost zabývat. K zodpovězení otázky, jak by se k této problematice postavily české soudy, nám však může pomoci rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, na kterou ve své činnosti Ústavní soud často odkazuje. V případu Féret proti Belgii z 16. července 2009 shledal Evropský soud pro lidská práva trestní postih za šíření volebních letáků s xenofobním obsahem v souladu s právem na svobodu projevu. Poukázal na to, že politici jako zvolení zástupci lidu nesmí svými projevy podněcovat netoleranci a musí se vyvarovat komentářů, které mají potenciál vzbudit nedůvěru, zavržení nebo nenávist vůči menšinám.
Tento příkaz se přitom nevztahuje jen na politiky a veřejné projevy. V případu Norwood proti Spojenému království potvrdil Evropský soud pro lidská práva správnost postihu stěžovatele, který v okně svého bytu vyvěsil plakát s hořícími mrakodrapy Světového obchodního centra a nápisem „Islám ven z Británie – Chraňme britský lid“. Kamenem úrazu byl výjev teroristického útoku ve spojení s výše zmíněným nápisem, který naznačoval kolektivní zodpovědnost všech muslimů za tento útok. Takové zobecňování prohlásil soud za rozporné s hodnotami garantovanými Evropskou úmluvou o lidských právech, konkrétně tolerancí, sociálním smírem a zákazem diskriminace.
Evropský soud pro lidská práva rovněž uznal trest ve výši 100 tisíc eur pro tehdejšího šéfa francouzské krajní pravice Jean-Marie Le Pena, který vyjádřil obavy nad tím, co se stane, až bude ve Francii jednoho dne 25 milionů muslimů místo současných pěti. I takto abstraktní komentář tedy může za určitých okolností představovat nepřípustnou formu projevu, pokud svým obsahem vyvolává nedůvěru a nenávist vůči zranitelné menšině. Společenský zájem na předcházení potenciálně násilným společenským konfliktům v situaci, kdy je přístup většiny k menšině diktován řadou předsudků a nedorozumění, umožňuje státu omezit právo na svobodu projevu prostřednictvím přiměřených zásahů, jako jsou trestní sankce.
Od bojkotu kebabů k zápalným lahvím
V tomto kontextu je tedy třeba nahlížet na výroky českých politiků, jako jsou Miloš Zeman, Tomio Okamura nebo i Petr Fiala, který nedávno parafrázoval populární bonmot, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim. Podobné výroky vytvářejí pokřivený a čistě nepravdivý obraz o islámu, čímž podněcují nenávist a nedůvěru k jeho následovníkům. Vykreslují muslimy jako homogenní masu, která slepě následuje barbarské učení s cílem zničit evropskou civilizaci. Předem vylučují možnost jakéhokoliv porozumění, protože muslimové jsou podle jejich optiky spíše než lidé něco jako upíři, na které zabírá místo česneku venčení prasat poblíž jejich obydlí.
Čeští muslimové podle zpráv z médií čelí čím dál častěji výhrůžkám, a to zejména nyní v souvislosti s útokem na Charlie Hebdo. Vytrvalé bití na poplach z řad politiků i lidí typu Martina Konvičky může výhrůžky brzy proměnit v realitu. Pro příklad toho, kam může nenávist k určité menšině vést, není třeba chodit daleko. Stačí připomenout případ vítkovských žhářů, který má většina obyvatelstva stále v živé paměti.
Je otázkou, jak budou politici jako Tomio Okamura reagovat, až jejich následovníci místo bojkotu prodejen kebabů začnou házet zápalné láhve. Skutková podstata podněcování nenávisti vůči skupině osob v tomto případě velmi snadno může dojít naplnění. Mnozí z těch, kteří vyzývají k ochraně evropských hodnot, by měli začít sami u sebe a uvědomit si, že svým jednáním zvyšují společenské napětí, které může vyústit v diskriminaci a násilí.
Autor je právník.