Čtvrtého ledna tiskové agentury ohlásily další úspěch české egyptologie, objev hrobky královny Chentkaus III. Zprávu zvěstoval světu Miroslav Bárta, ředitel Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK). Tento nesporný úspěch však ostře kontrastuje s neutěšenými poměry na Bártově domácí fakultě. Na Silvestra dostal Bárta email od děkanky, ve kterém seznamuje všechny zaměstnance fakulty se svými postřehy z probíhajícího „vnitřního hodnocení fakulty“, které bylo „nutně spojeno i s řešením akutní finanční situace“. Nutné zefektivnění fakulty bude podle děkanky vyžadovat slučování příbuzných pracovišť a také větší tlak na získávání prostředků z grantových řízení. Jinými slovy, bude se propouštět, a kdo zůstane, bude si k mizernému platu ještě muset peníze vysoutěžit.
Je smutné a zároveň logické, že nejúspěšnější apologeta významu humanitních věd zároveň dodává intelektuální prestiž dogmatům neoliberalismu, v jejichž jménu přitom dochází k finanční likvidaci institucí poskytujících těmto vědám azyl.
Obory na FF UK čeká zjevně krušné období a v darwinovském boji o přežití bude hrát silnou roli kromě grantových úspěchů a vědecké produkce i prestiž oborů a „společenská poptávka“, včetně zastání v těch nejvyšších patrech politiky. Tato tichá válka však již trvá nějakou dobu a sám Bárta byl v minulosti nucen škrtat v rozpočtu svého ústavu, jak se svěřuje v knize rozhovorů Kolaps neznamená konec. I v tomto kontextu je potřeba vnímat jeho aktivity z poslední doby, které jednoznačně směřují k posílení společenské prestiže humanitních studií. Kromě médii oslavovaných archeologických úspěchů české koncese v Egyptě dal za poslední čtyři roky dohromady dvě rozsáhlé „kolektivní monografie“ na téma vývoje civilizací, které bodují i u širší čtenářské obce. Bárta navíc obě knihy umně prezentuje jako výsledek skutečně mezioborového projektu, „neformálního think tanku“ Komplexní společnost, sdružujícího představitele přírodních, společenskovědních a humanitních věd. Ti našli společné téma, jež zároveň rezonuje s obecným přesvědčením, že západní civilizace je v úpadku a vyhlíží svůj pád. Když k tomu přidáme relativně vysokou mediální odezvu, máme co dělat se zhmotnělým vlhkým snem každého univerzitního prorektora pro vnější vztahy. Tento sen se v nedávné době stal také snem politickým: snem o zaplnění ideového vakua nejsilnějšího politického subjektu v České republice. Bárta se na podzim stal členem správní rady a erbovním myslitelem Institutu pro společnost a politiku, think tanku hnutí ANO Andreje Babiše.
Byrokracií do záhuby
Bártovi se daří prosadit se jako zásadní hlas v diskusích o osudu společnosti, protože dodává vědecký punc obavám, které již ve společnosti dávno zakotvily. Jeho zkoumání kolapsu starověké egyptské společnosti ho vedla k přesvědčení, že mezi stavem „naší“ civilizace a té egyptské existují zásadní paralely: ekonomická krize spojená s inflací, nekontrolovaný nárůst mandatorních výdajů, bujení byrokracie, komplikovaný právní systém, ztráta důvěry v elity, nepotismus. Z nich lze vyčíst, že stojíme na hranici kolapsu, jenž Bárta chápe jako zredukování komplexnosti společnosti. Tento kolaps je neodvratitelný a my se na něj jen můžeme lépe či hůře připravit. A zde se z komparativní analýzy stává diagnóza a návrh řešení: problémem naší společnosti je to, že se příliš spoléháme na stát a jeho přebujelou byrokracii. Je potřeba zeštíhlit a zjednodušit státní aparát, zredukovat naši závislost na sociálním státu (třeba tak, že se zruší penzijní systém) a zaměřit se na to, co vždy fungovalo, totiž na rodinu, zemědělství a duchovno.
Problémů s Bártovými veřejně hlásanými názory je hned několik. Tak například vynášení jakýchkoli predikcí vývoje lidské společnosti je notoricky ošemetné, už jen proto, že lidské jednání nepodléhá (nebo alespoň ne tak bezprostředně) přírodním zákonitostem. Bárta jde svými názory na ruku neoliberální posedlosti přebujelostí státu a dodává tím legitimitu Babišově nepolitické politice a paradoxně tak i ovládnutí politiky korporátními zájmy, před kterými jinak Bárta varuje; ostatně slovník obou pánů není až zas tak odlišný. Je nutné dát těmto námitkám plně za pravdu, zároveň ale míjejí samotné jádro Bártova přístupu k problémům současnosti. Bártův pohled na dobře fungující společnost se dá shrnout následovně: elity udržují společnost relativně soudržnou pomocí redistribuce prostředků a vládnoucí ideologie hlásající transcendentní řád. Tento transcendentní řád musí posvěcovat základní reprodukční jednotku, totiž rodinu. Je to pohled technologa moci a politického teologa v jednom.
Víra, půda, rodina
Bárta odhaluje kvazipřírodní zákonitosti historických cyklů, lokalizuje naši situaci a poukazuje na nutnost přizpůsobit se neodvratitelnému kolapsu. Z něj můžeme opět povstat pouze vytyčením nové „vertikality“, nové duchovnosti. Co myslí touto novou duchovností? Bártova verze Heideggerova „jenom nějaký Bůh nás může spasit“ nemá žádné konkrétní kontury, kromě zmínek o obnovení vazby k půdě, tradiční rodině a duchovnu. V podstatě jde o volání po jakési konzervativní revoluci. Obhajoba humanitní vzdělanosti tak dostává v Bártově podání podivnou příchuť. V posledku humanitní vědy potřebujeme, abychom si uvědomili nepostradatelnost vertikality, na níž zapomínáme ve světě ovládaném sebestředností, materialismem a povrchním konzumerismem, jež jsou častým terčem Bártovy kritiky (není přitom moc jasné, jak těmito neduhy trpěli poddaní faraonů) a jejichž společným jmenovatelem je – jak jinak – ztráta duchovního rozměru. Sotva pak překvapí Bártovo prohlášení z knihy Kolaps neznamená konec: „naší fyzickou smrtí naše pouť nekončí.“
Je příznačné, že Bárta nemá ve svých úvahách žádný prostor pro reflexi sekulárnosti, modernity a emancipačních snah s ní spojených. Ta ustupuje cyklickému vnímání dějin: vše zde již bylo a historií neozkoušené experimenty jako rozklad genderových rolí otce-mravokárce a matky-empatické pečovatelky jsou nebezpečnými kroky do neznáma. Je smutné a zároveň logické, že nejúspěšnější apologeta významu humanitních věd zároveň dodává intelektuální prestiž dogmatům neoliberalismu, v jejichž jménu přitom dochází k finanční likvidaci institucí poskytujících těmto vědám azyl. Možná nebezpečnější ale je protislužba, které se mu za to dostává: možnost vyplnit myšlenkové prázdno politického hnutí vulgární politickou teologií, o jejímž konkrétním obsahu zatím asi ani Bárta nic netuší, ale jejíž reakční charakter lze vytušit z triády pojmů, které se v Bártových výrocích neustále vrací: víra, půda, rodina.
Autor působí na katedře estetiky FF UK a na Vědecko-výzkumném pracovišti AVU.