Rozumět Putinovi

Protiputinovská argumentace dlouhodobě staví na chatrných základech. O čem to svědčí? V porušování mezinárodního práva je dnes Rusko učenlivým žákem Západu.

Protiputinovská argumentace dlouhodobě staví na chatrných základech. O čem to svědčí? V porušování mezinárodního práva je dnes Rusko učenlivým žákem Západu.

V rozhovoru pro Český rozhlas prohlásil bývalý premiér Petr Pithart, že jej znepokojuje, kolik lidí v Česku je ochotno rozumět Putinovu počínání ve vztahu k Ukrajině. Pithart se na rozdíl od jiných neuchýlil ke strašení kremloboty a agenty KGB, přesto je na pováženou, že schopnost něčemu rozumět a někoho chápat je vydávána za negativum. A nejde jen o tradičně provinční Česko.

Šílený Putin?

V Německu dokonce vzniknul hanlivý novotvar „Putinversteher“ označující každého, kdo se odchýlí od mainstreamové linie výkladu ukrajinského konfliktu. Jenže kdo se nesnaží pochopit svého partnera, koleduje si o italskou domácnost. Stejně tak v mezinárodním měřítku neschopnost chápat plodí zbytečné konflikty. Proč tedy v evropských médiích a politice sledujeme tak úpornou snahu Putina nechápat a ty, kdo jej chápou, za to peskovat?

Dodržování mezinárodního práva může být všeobecně závazné pouze tehdy, pokud jej všechny státy skutečně dodržují. Pokud je nejmocnější zemi a jejím klientům umožněno mezinárodní právo beztrestně porušovat, stává se z něj rétorický trik.

Jde o to, že nepochopení motivace a logiky Putinova jednání je nezbytné k tomu, aby ho bylo možné vykreslit jako šílence, který nespočine, dokud se holínka ruského vojáka nesmočí ve vodách Atlantického oceánu. Pouze tak je totiž možné prezentovat Rusko jako bezpečnostní riziko vně jeho racionální zájmové sféry, která zahrnuje pouze sousedící státy, osvědčené to nárazníkové zóny, bez nichž by Rusko podlehlo Napoleonovi i Hitlerovi. Rusku záleží na Ukrajině z bezpečnostních důvodů mnohem více než Evropě a USA, a tudíž je ochotno nést takové náklady, které Evropa nesnese.

Putin vysvětluje své počínání směřující k finlandizaci Ukrajiny zcela průhledně a racionálně. Iracionální je naopak počínání evropských politiků, kteří odmítají přiznat počáteční chybu, trvají na sebepoškozujících a neúčinných sankcích a podporují Ukrajinu v prodlužování zbytečného konfliktu, aniž by byli ochotni pálit si prsty vojenskou intervencí a aniž by byli schopni vysvětlit, proč o přivinutí finanční černé díry jménem Ukrajina tolik usilovali.

Lidské štíty

Podívejme se, jak fungují některé mechanismy nasazování „medvědí hlavy“ Putinovi. Zastavme se nejprve u drobného příkladu, který ilustruje často i podvědomou snahu připsat Putinovi iracionalitu. V jednom rozhovoru Putin prohlásil, že pokud vstoupí ruské jednotky na Ukrajinu, bude to na obranu obyvatel Ukrajiny, které Rusové budou pouze podporovat, a nebudou sami iniciovat konflikt. A že nevěří, že by ukrajinská armáda střílela do civilistů. Jakkoliv o upřímnosti obou tvrzení můžeme pochybovat (Putin jistě věděl, že rozkaz ostřelovat vlastní civilisty, přejmenované na nelidi či podlidi, nebude pro ukrajinské vedení až takový problém), jejich smysl je v kontextu Putinovy argumentace pochopitelný. Možná však prohlásil něco úplně jiného.

„Internety“ se totiž začaly hned pohoršovat nad odlišným překladem Putinových slov, podle kterého vyhrožoval Putin použitím ukrajinských žen a dětí jako živých štítů. Pokud bychom tomuto překladu uvěřili, byl by Putin prvním politikem, který se iniciativně přihlásil k používání lidských štítů, navíc poté, co v tom samém odstavci deklaroval snahu maximálně ukrajinské civilisty chránit.

Z hlediska protiputinovských bloggerů (u nás Alexandr Mitrofanov) tím jen projevil svou mimořádnou zlotřilost a pomatení mysli. Přitom jim nepřišlo na mysl, že jim možná jejich vlastní „prasklá žilka“ znemožnila správně pochopit Putinova slova. Otrocky doslovný překlad Putinových slov skutečně vede k „iracionální“ interpretaci, na rozdíl od překladu obrazného. Tato epizoda by se tak mohla zapsat do dějin teorie překladu po bok vychytávek delfské věštírny nebo rozdílu mezi ekumenickým a jehovistickým překladem Bible.

economist_new_yorker_putin
Západním liberálům se Putin nezavděčil nikdy. A tolik se snažil.

Putin vs. Demagog.cz

Další příklad neschopnosti Putinovo jednání zasadit do správného kontextu přinesl Demagog.cz, který v čase krymské krize publikoval široce citovaný „factcheck“ Putinova projevu proneseného v souvislosti s připojením Krymu k Ruské federaci. Je pozoruhodné, že profesor práva Eric Posner, který je počtem citací světově nejuznávanějším akademikem věnujícím se mezinárodnímu právu, vyhodnotil Putinův projev v mnoha Demagogem odmítnutých tvrzeních jako pravdivý (jedná se například o otázku kosovského precedentu, kterou Posner vyhodnotil zcela opačně než Demagog.cz).

Problém Demagoga.cz je v tom, že si s komplexnějšími otázkami nedovede poradit vlastními silami, zároveň ale nedovede vždy posoudit, na koho se obrátit s prosbou o radu, ani posoudit kvalitu verdiktu osloveného odborníka. Pokud se tedy nejedná jen o ověření nějakého čísla v tabulkách, slouží Demagog.cz někdy jen jako kontrola souladu s převládající náladou v pražských a brněnských kavárnách, spíše než jako kontrola správnosti analyzovaných výroků. Starý problém „kdo bude hlídat hlídače?“ zůstává nevyřešen.

Kosovský precedent

Zastavme se ještě u otázky, v jakém smyslu mluví Putin o Kosovu jako precedentu pro Krym. Nikoliv v úzkém právním smyslu slova, že by vojenské intervence související s odtržením Kosova byly v souladu s mezinárodním právem a zakládaly tak soulad s právem pro podobné „humanitární intervence“ do budoucna. To si nikdo nemyslí. Kosovo bylo precedentem v tom smyslu, že mezinárodní právo není závazné pro všechny. USA tvrdí, že Kosovo bylo „zvláštní případ“. Rusko tvrdí, že Krym je „taky zvláštní případ“. USA daly opakovaně najevo, že kdykoliv uznají za vhodné, budou mezinárodní právo porušovat. Nuže, Rusko se bude chovat také tak.

Není to obhajoba ve stylu „a vy zase mlátíte černochy“?

Dodržování mezinárodního práva může být všeobecně závazné pouze tehdy, pokud jej všechny státy skutečně dodržují. Pokud je nejmocnější zemi a jejím klientům umožněno mezinárodní právo beztrestně porušovat, stává se z něj rétorický trik, který vede pouze k prohloubení objektivní mocenské nerovnosti. Je sice možné namítat, že normy mezinárodního práva vzniklé na základě konstelace po druhé světové válce nefungují. Že nenabízejí návod pro řešení situací, kdy se státní právo na suverenitu a územní integritu dostává do konfliktu s právem „lidů“ na sebeurčení nebo na ochranu života. A že tedy tyto normy nikdy nefungovaly k všeobecné spokojenosti.

V takovém případě by ale bylo záhodno zahájit jednání o změně norem mezinárodního práva způsobem, který by umožnil obnovení jeho všeobecné závaznosti, je-li to vůbec možné. Do té doby je třeba smířit se s tím, že žijeme ve světě, kde, slovy z Thúkydida, „silní dělají to, co mohou, a slabí strpí to, co musí“. To neznamená, že normy mezinárodního práva jsou zcela bezcenné a že jejich porušování nemá pro porušovatele negativní důsledky v podobě poškozené reputace. Takové důsledky nesou USA i Rusko. Proto se také jak USA, tak i Rusko snaží porušování mezinárodního práva všemožně „okecávat“.

Ruská argumentace ve vztahu ke Krymu je prakticky totožná s argumentací USA při invazi do Panamy, včetně „zvacího dopisu“. Představitel USA tehdy na půdě OSN prohlásil: „Svrchovanost národa je víc než suverenita státu. Americká armáda tudíž pomáhá panamskému lidu prosadit jeho svrchovanost.“ To je výrok, který by si měl Sergej Lavrov pečlivě opsat do notýsku. Dick Cheney zase argumentoval, že v Iráku budou Američané vítáni jako osvoboditelé. Realita byla poněkud jiná a Cheney by se jistě oblizoval až za ušima, kdyby se Američanům okupace Iráku povedla tak jako Rusům anexe Krymu.

Co do počtu obětí je ruské porušení mezinárodního práva naprosto nesrovnatelné s porušením mezinárodního práva invazí do Iráku, jejíž oběti se počítají v řádu statisíců (řekněme, že záminka v podobě údajné existence zbraní hromadného ničení byla podobně chatrná, jako záminky k invazi na Krymu). Je dokonce řádově nesrovnatelné i s porušováním mezinárodního práva, ke kterému dochází, zatímco čtete tyto řádky (americké drony zabíjejí v zemích, jejichž vlády s tím nesouhlasí).

Putinova krasojízda

Objevuje se též argument, že Američané sice pořádají invaze do cizích zemí za účelem změny režimů, ale území si už od 20. století nepřipojují. Prý by to bylo příliš „old school“. To je ale jen historická a geografická nahodilost, která je z hlediska právního i morálního posouzení invaze irelevantní. Připojení Krymu k Rusku se odehrálo v souladu s přáním Krymčanů. Vsadím se, že i v Kyjevě raději oželí Krym, než aby jim tam Rusové při změně režimu nainstalovali zpátky Janukovyče s Berkutem.

Porušování mezinárodního práva je zkrátka jako krasobruslení. Nehodnotí se, zda k bruslení došlo, nebo nedošlo, ale technika provedení a umělecký dojem. A stejně jako je mnoho lidí ochotno akceptovat pragmatické důvody porušování mezinárodního práva ze strany USA, mnozí jsou ochotni projevovat shovívavost k počínání Ruska. Putin svou jízdu ještě nedokončil, veřejné mínění na Západě mu však za anexi Krymu udělilo celkem slušné známky.

Respekt: absurdní logika a lživé informace

V Česku jsme ovšem svědky používání dvojího metru a neschopnosti novinářů racionálně analyzovat situaci. Tento jev aktuálně ilustruje i selektivní rozhořčení nad ostřelováním Mariupolu, ze kterého například Martin Šimečka v Respektu dovodil, že „šílený“ Putin nesleduje žádné racionální vojenské cíle, ale z pomstychtivosti usiluje o spálení a vyhubení východní Ukrajiny. Povstalci však nepodléhají přímému Putinovu velení. Bez jeho podpory, o jejímž rozsahu se spekuluje, by sice byli brzy poraženi, ale to samé platí o vztahu prokyjevské strany ke svým západním sponzorům. Na taktické operace povstaleckých jednotek má Putin asi takový vliv, jaký mají představitelé EU a USA na operace prokyjevských jednotek. Šimečka si asi nevšiml, že prokyjevské jednotky již dlouhé měsíce používají při dobývání měst dělostřelectvo, neřízené rakety Grad a na rozdíl od povstalců i bombardéry – s následkem tisíců zabitých civilistů, za což je Ukrajina kritizována lidskoprávními organizacemi.

Použitím Šimečkovy absurdní logiky bychom tak mohli dovodit, že i představitelé USA a EU usilují jen o spálení a vyhubení východní Ukrajiny. A pokud ne představitelé Západu, tak přinejmenším Porošenko s Jaceňukem.

Šimečka by se mohl pokusit o chatrnou obhajobu, že zatímco kyjevské rakety zabíjejí civilisty nechtěně jako „kolaterální škody“, v případě ruských raket jde o krvelačný záměr. To by ale celý jeho článek nesměl být založen na lži. Tvrdí totiž, že stanoviště prokyjevských jednotek je dva kilometry od místa zásahu raketami, a tudíž nemohlo být cílem útoku. Podle zprávy OBSE je ale vzdálenost stanoviště od zásahu pouze 400 metrů, tedy v rámci nepřesnosti raket GRAD. Zpráva OBSE, na kterou se sám Šimečka odvolává, vede k závěru, že se povstalci snažili zasáhnout vojenské stanoviště prokyjevských jednotek, což se jim posléze i podařilo. V Respektu by se měli už konečně naučit, že i lhát se musí umět. Pokud tedy Šimečka zprávu OBSE vůbec četl a nevyfantazíroval si svůj text jen na základě tweetů neokonzervativní novinářky Anne Applebaumové, na které se též odvolává.

Autor je ekonom a politolog, působí jako doktorand na Yale University.

Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice‘ Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies