Novela zákona o ochraně veřejného zdraví výrazně rozšiřuje okruh osob, jimž hrozí vysoké finanční postihy v případě odmítnutí povinného očkování.
Bez výraznějšího mediálního ohlasu proplouvá parlamentem vládní návrh, který významně upravuje zákon o ochraně veřejného zdraví. V části o předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění se dočteme, že v případě odmítnutí povinného očkování dítěte bude kromě rodičů vystaven trestnímu stíhání i lékař. Hrozí mu až třímilionová pokuta. Nové legislativní opatření samozřejmě neznamená, že pod pohrůžkou finanční sankce budou vystresovaní doktoři unášet neočkované děti a aplikovat jim vakcinační sérum. „V dosavadní praxi se odmítnutí očkování řešilo ve třech krocích. Prvně zkoušíte odmítající rodiče informovat o povinnosti a významu očkování a prodiskutovat s nimi i případná rizika. Pokud trvají na svém, potom musejí podepsat revers, tedy prohlášení o odmítnutí. A potom musí lékař urgovat obecní úřad o tomto případu,“ vysvětluje zlínský pediatr Tomáš Nečas. Hlavní rozdíl spočívá v možnosti právní cestou potrestat lékaře, pokud nenaplní tento postup. Dosud byli trestně odpovědní pouze rodiče a případ samotného lékaře byl řešen pouze v rámci interního řízení České lékařské komory.
V Česku se kombinuje neoblomná státní autorita a autonomnější, ale ve výsledku obdobně nátlaková opatření ze strany škol a zaměstnavatele.
Novela zahrnuje do právní zodpovědnosti i provozovatele takzvaných dětských skupin pod pohrůžkou až půlmilionové finanční sankce, školám – a nově i dětským táborům a školám v přírodě – hrozí pokuta do výše sto tisíc korun nejen za přijetí neočkovaného dítěte, ale i v případě, že si nepořídí zdravotní výpisy. Výsledkem je stav, kdy se člen společnosti může očkování vyhnout jen za cenu toho, že přestane být právoplatným občanem. Státem poskytované a řízené služby veřejnosti jako zdravotnictví či školství tak potvrzují svoji integrační, ale zároveň i kontrolní funkci vůči občanům.
Povinné očkování
Všechna výše popsaná opatření mají sloužit k maximální proočkovanosti celé populace. Povinné očkování se týká devíti infekčních nemocí, které jsou dávkovány v prvních dvou letech dítěte, takže předchází nástupu do mateřských škol. Ve Slovinsku, kde se uplatňuje nejrazantnější vakcinační politika na světě, bývá vakcinace dokončena dokonce již ve věku osmnácti měsíců.
U některých nemocí je k dosažení kolektivní imunity třeba očkovat až 95 procent populace. Doktor Nečas upozorňuje, že možnost neočkovat by měla být rezervována pro rizikové skupiny dětí s vrozenou poruchou imunity nebo pro onkologické pacienty. V tomto smyslu znamená vakcinace kolektivní solidaritu těch zdravých s těmi méně šťastnými.
Odpůrci povinného očkování argumentují zákony platnými v jiných zemích, které umožňují občanům svobodně se rozhodnout o očkování jejich dítěte. Reálná situace ale není tak jednoznačná. Na jedné straně státy jako USA, Francie, či Německo skutečně netrestají rodiče odmítající očkovat svého potomka, na straně druhé školy či zaměstnavatelé mohou po uchazečích vyžadovat určitá očkování. Po zdravotní prohlídce předcházející nástupu do školy nebo zaměstnání se může každý svobodně rozhodnout o dodatečné aplikaci očkovací látky, která je podmínkou přijetí. Samozřejmě je možné očkování odmítnout, ale v takovém případě si i daná instituce uchovává svobodné právo takového jedince nepřijmout, což zpravidla udělá.
Míra zdravé represe
V Česku se tak kombinuje neoblomná státní autorita a autonomnější, ale ve výsledku obdobně nátlaková opatření ze strany škol a zaměstnavatele. Důvodová zpráva, která doprovází novelu zákona, neobsahuje žádnou vysvětlující argumentaci. Není tedy jasné, zda dosavadní způsob vynucování patřičně nefungoval ani zda byly zaznamenány případy neočkujících lékařů „kryjících“ neočkované rodiny. Represivní opatření se tak u nás prolínají jak v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, tak i v legislativě. O povinnosti rodičů nechat své dítě naočkovat rozhodl v loňském roce i Nejvyšší správní soud. Kromě legislativních opatření zůstává otevřenou otázkou skutečná potřeba očkování, stejně jako hranice, kde končí rodičovské kompetence a začíná obecný zájem společnosti.
Autor je sociolog.