Téma pařížského krveprolití se bude vracet, jednak v debatách o bezpečnostní a imigrační politice, jednak v diskusích o tom, jak mají vypadat vztahy mezi (post)křesťanskou většinou a evropskou muslimskou menšinou. Bude ovlivňovat rozhodnutí novinářů, vydavatelů i zaměstnavatelů v otázce svobody slova a kritiky náboženství. Proto je velmi důležité pochopit, co se vlastně v Paříži stalo.
Sto ran těm, kteří se nesmějí
Proč si atentátníci vybrali zrovna Charlie Hebdo? V aktuálním čísle, které se mělo onen den objevit v novinových stáncích, byla karikatura Michela Houllebecqa. Spisovatel převlečený za jasnovidce říká: „V roce 2022 budu dodržovat ramadán.“
Houllebecq právě vydal nový román Soumission (Podmanění) představující Francii v roce 2022, kdy je u vlády islamistická strana. Publicisté na to čekali celé týdny. Počítalo se s politickým skandálem, který ostatně doprovázel i vydání Platformy.
Začátkem týdne publikoval časopis na svém twitterovém účtu obrázek vůdce Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího pronášejícího novoroční přání: „Hlavně zdravíčko!“ Bylo snad toto příčinou útoku?
Časopis hrál na francouzské veřejné scéně důležitou roli blázna, který může ve společnosti říkat to, co jiným nepřísluší. Spojoval tradice francouzského volnomyšlenkářství na jedné straně a kulturní dědictví osmašedesátého roku na straně druhé. Vždycky chtěl být proti.
Možná že ne. Neshody Charlie Hebdo a muslimské části francouzské veřejnosti mají mnohem delší historii. Začaly už v únoru roku 2006, kdy týdeník, jako jeden z mála periodik, přetiskl nechvalně známé karikatury Mohameda z dánského tisku. Kromě toho přidal několik dalších, z pera vlastních redaktorů. Na obálku umístil portrét proroka, který si v rozpacích cloní oči a říká: „Je těžké být uctívaný idioty.“ Několik muslimských organizací tehdy časopis nařklo ze šíření rasové nenávisti. Časopis ale spor vyhrál.
V listopadu 2011 vyšlo speciální číslo, jehož „hostujícím šéfredaktorem“ měl být Mohamed. Časopis tehdy změnil název na Charia Hebdo a na obálku dal proroka deklamujícího: „Sto ran bičem všem, kdo nebudou umírat smíchy.“
Ve stejné době byla do pařížské redakce umístěna bomba. Zůstaly z ní ohořelé trosky, ale nezahynul nikdo. Místo odpovědi otiskl časopis na obálce portrét svého ilustrátora ve vášnivém polibku s muslimem a nápis: „Láska je silnější než nenávist.“
Další karikatury proroka vyšly o rok později jako projev solidarity s tvůrci amerického filmu Nevinnost muslimů. Pobouření islamisté tehdy v řadě arabských zemí napadli americká velvyslanectví. V obavě o bezpečí francouzských ambasád je Ministerstvo zahraničních věcí po vydání čísla na čas uzavřelo.
Šéfredaktorovi týdeníku, Charbovi, bylo pravidelně vyhrožováno smrtí a už několik let žil s policejní ochranou. Jak tvrdí jeho přátelé, nebral to vážně. Říkal, že raději umře ve stoje, než by žil na kolenou.
Moc satirického obrazu
Co bylo smyslem všech těchto provokací? V roce 2012 je Laurent Fabius, šéf francouzské diplomacie, odsoudil jako dětinské. Také velká část liberální i levicové veřejnosti vytýkala časopisu potřebu provokovat kvůli provokaci samotné, nedostatek úcty k cítění muslimů a nepřizpůsobivost ve vztahu k multikulturní společnosti. Někteří ho dokonce obviňovali z rasismu nebo orientalismu. Myslím si, že tato obvinění jsou chybná hned dvakrát.
Za prvé: islám nikdy nebyl jediným náboženstvím, kterému se časopis vysmíval. Měl soudní pře s židovskými organizacemi, své si od něj vytrpěli i katolíci. V době francouzských debat kolem „manželství pro všechny“, které vyvolaly bouřlivé protesty katolické veřejnosti, umístil na obálku karikaturu svaté trojice při homosexuálním styku. Jeho terčem byl opakovaně také papež; na jedné z obálek vidíme Benedikta XVI., jak radí zpovídajícímu se kardinálovi-pedofilovi: „Dělej filmy jako Polanski.“
Nevybíravý humor byl vizitkou časopisu od jeho založení. V roce 1970 jej francouzské ministerstvo vnitra po publikaci velmi hrubého vtipu o smrti generála de Gaulla zakázalo. [V reakci na tento zákaz týdeník, který se do té doby jmenoval Hara-Kiri, změnil název a začal vycházet pod názvem Charlie Hebdo – pozn. překl.]
Za druhé: islám je, stejně jako všechna ostatní náboženství, světonázor. A proto musí v demokratickém společenství podléhat diskusi a kritice. Skutečnost, že tento světonázor je součásti identity menšinové skupiny, tuto zásadu neruší. Charlie Hebdo využil svobody kritizovat a použil při tom specifické medium: karikaturu. Byl především časopisem kreslířů, nikoli publicistů. Ano, obrázky byly často hrubé, nechutné a ne vždy vtipné. Ale pamatujme na to, že právě taková satira již v osvícenectví patřila do arzenálu legitimních zbraní.
Obrázky představující lenivé aristokraty, lakomé kněží, hloupé monarchy nebo motající se opilé a přežrané mnichy udělaly pro osvobození Evropy od králů a farářů víc než učené traktáty Humea nebo barona Holbacha.
Samozřejmě se můžeme ptát, jestli taktika Charlie Hebdo nebyla zavádějící. Totiž jestli nepřivedla část umírněných muslimů do rukou radikálních sil. Ale i kdyby tomu tak bylo, ani to nedělá z jeho redaktorů rasisty.
Časopis hrál na francouzské veřejné scéně důležitou roli blázna, který může ve společnosti říkat to, co jiným nepřísluší. Spojoval tradice francouzského volnomyšlenkářství na jedné straně a kulturní dědictví osmašedesátého roku na straně druhé. Vždycky chtěl být proti. Zůstával věrný svému anarchistickému, libertinskému a antiautoritářskému étosu.
Dva špatné scénáře
Jaké budou následky pařížského krveprolití? Bohužel se rýsují dva špatné scénáře. Zaprvé: posílení rétoriky „střetu civilizací“ napravo. Za druhé: oslabení liberální zásady svobody slova nalevo.
Jedná se pochopitelně o událost, která otřásla veřejným míněním Francouzů. Den po atentátu se v Paříži a jiných městech shromáždily zástupy lidí, kteří projevovali solidaritu s oběťmi.
Toto krveprolití se může stát „11. září Evropy“, ve smyslu politických změn, které přinese našemu světadílu, přinejmenším jeho západní části. V muslimských zemích to bezesporu přinese větší podporu sebevražedným útokům, v Evropě způsobí zostření imigrační politiky, autoritářského jednání na státní úrovní, které brání muslimům a muslimkám veřejně projevovat svou víru (budování mešit, nošení burky atd.). Je to také skutečný dar pro i tak již sílící protiimigračně naladěnou krajní pravici.
Natočit promluvu k incidentu už stihla Marine Le Penová. Ačkoli Národní fronta se často stávala terčem výsměchu Charlie Hebdo, její představitelka brání časopis, svobodu tisku a svobodu náboženství. Prohlašuje natvrdo, že „Francie má právo bránit se ve válce, kterou jí vyhlásili“. Pravda, dodává při tom sice, že není možné „klást rovnítko mezi vrahy a miliony muslimů spjatých s Republikou“, ale středeční událost pravděpodobně i tak rozhýbe pseudovědecké teorie o střetu civilizací. A obviňování „islámu jako takového“. Už to učinil na svém Twitteru Richard Dawkins, který je mnohem tvrdší než Le Penová.
Z druhé strany, jako odpověď na řeči o konfliktu civilizací, může začít levice vnímat každou kritiku islámu jako rasismus a tím se zpronevěřit nejen prosté zásadě svobodného kritizování náboženství, ale také progresivní části muslimské obce. Podobná chyba se už jednou stala v případe Rushdieho, a víc se to nesmí opakovat.
Situace tedy není jednoduchá. Je třeba se postavit řečem o inklinaci k násilí a teroru v islámu a zároveň bránit právo i té sebevulgárnější kritiky islámu. Problém odcizení, radikalizace a sklonu k politickému násilí mezi mladými muslimy je skutečný; nemůžeme se tvářit, že tu není. Ale má jisté společenské příčiny a teorie o „střetu civilizací“ situaci spíše zatemňuje, než osvětluje. Frontové linie leží někde jinde. Na jedné straně jsou mladí Evropané z Paříže, vystavení perzekuci, a jejich ještě vyobcovanější vrstevníci z předměstí. Na straně druhé Le Penová a al-Bagdádí. Jestli Evropa skutečného nepřítele nepozná, politické důsledky středeční tragédie mohou být ty nejhorší.
Autor je publicista a filmový kritik.
Z polského originálu Obraz wolny, wolność ubezpieczający, publikovaného na serveru Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko.
