V nouzi poznáš přítele


Zaměstnankyně Ministerstva práce a sociálních věcí veřejně propírá své neshody s rodinou paterčat a hřeje se na výsluní českého anticiganismu.

Server iDnes přispěchal chvíli po Novém roce s trochu bulvárním, ale stejně naprosto fantastickým rozhovorem. Špinavé prádlo ze soukromí rodiny paterčat v něm pod rouškou „odbornosti“ a zároveň v roli zhrzené hodné přítelkyně pere Klára Vítková-Rulíková, vedoucí Odboru pro sociální začleňování na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Opomeneme-li čistě osobní rozměr, tedy fakt, že spory mezi přáteli by měly zůstat opravdu jen spory mezi přáteli, interview je hlavně gejzírem těžko pochopitelné neprofesionality. O to víc je zarážející, že je to právě krach přátelství mezi paní Kiňovou a paní Vítkovou-Rulíkovou, který tu vytváří rádoby legitimizační rámec pro vynášení informací o rodině z Milovic. Informací, které by velmi pravděpodobně v případě každé jiné rodiny podléhaly minimálně etickému kodexu ministerstva. Jenže tady jsou nevděčnými klienty Romové. A tak je normální a vlastně žádoucí odhodit tíživé okovy státem placené sociální pracovnice a pořádně přiložit pod kotel českého anticiganismu.

Já jsem začleňování

Pozice zkušené ženy, napravené sluníčkové pseudohumanistky, která to „s nimi“ myslela dobře, ale když poznala, jací jsou, prozřela, je pro boj s rasismem naruby naprosto ideální. Navzdory tomu, že Klára Vítková-Rulíková je sama matkou dvojčat a ví tedy, jak složitá péče o vícerčata v českém prostředí je, končí její pochopení pro rodinu Kiňových u prvních projevů jejich takzvané nepřizpůsobivosti. Ta se – alespoň dle rozhovoru soudě – projevuje pokaždé, když na ni Kiňovi nedají. Přitom rodina je již od medializace Alexandřina těhotenství vystavená šokující míře rasové nenávisti. Místo solidarity přišly s narozením dětí odsudky, místo přejícnosti přepočítávání každé koruny, která byla na ty „kofoly“, „dobře prosperující farmu“ nebo „pologramotná individua“ vynaložena.

Vítková-Rulíková několikrát zopakuje, že během práce pro rodinu ztratila kromě klidu i „ideály o romské komunitě“. Proč? Třeba proto, že mají „jiný rytmus“.

Agresivita směřovaná k pěti malým dětem je suverénně to nejodpornější, čeho byli Češi v posledních letech schopní a je až s podivem, že to na milovické rodině zatím nezanechalo hlubší důsledky. Klára Vítková-Rulíková to jako jejich bývalá rodinná přítelkyně dobře ví. Národovecké vzedmutí všech slušných Čechů a jeho psychické dopady na Kiňovy mohla během posledních let sledovat takřka v přímém přenosu. Přesto se – asi ze samé kamarádské lásky – rozhodla alespoň na chvíli ohřát ve slunečních paprscích české normality a stát se jednou z těch, kteří s důležitostí sobě vlastní říkají, že „Češi nejsou rasisti, ale realisti“.

Halucinogenním rozhovorem se totiž jako červená nit táhne skutečnost, že Kiňovi jsou Romové, a Vítková-Rulíková několikrát zopakuje, že během práce pro rodinu ztratila kromě klidu i „ideály o romské komunitě“. Proč? Třeba proto, že mají „jiný rytmus“. Když se během rozhovoru pokusí redaktorka Pavla Matějů rozporovat tvrzení zpovídané s poukazem na to, že rodina paterčat by měla mít právo vychovávat své děti podle sebe a ne podle ní, stane se ze soukromé osoby Kláry Vítkové-Rulíkové zničehonic státní aparát a bez váhání odpoví: „Můžou, ale pak nemůžou chtít pomoc od státu.“

Schizofrenie ženy, která je pracovnicí ministerstva, kmotrou jednoho z dětí a zároveň správkyní transparentního účtu, kam přicházejí rodině peníze od hrstky lidí, kteří s ní sympatizují, je tímto výrokem dokonána. Citelné zklamání z rozpadu přátelství, založeného pravděpodobně jen na tom, že obě ženy mají vícerčata, se v myšlení paní Vítkové-Rulíkové stává katalyzátorem pro vynášení generalizačních soudů o celém etniku. Argumentace se točí v kruhu – osobní přetéká do pracovního a naopak, čímž se celá podstata „přátelství“ s rodinou Kiňových obnažuje víc, než by asi jinak byla Klára Vítková-Rulíková ochotná přiznat. Je to bohužel ukázka jejího vlastního neřešeného traumatu a vyhoření, vyvěrajících z nereálných očekávání, která ze své podstaty a pro svou neslučitelnost nemohla být nikdy naplněny.

Reality show

Zvykli jsme si nahlížet na životy těch, kteří jsou sociální slabší a odkázaní na státní pomoc, jako na život zvířat v zoo. Důsledně sledujeme, jak nakládají s „našimi“ penězi, z pozice síly si uzurpujeme právo hledět jim pod ruce a do kuchyní, ložnic i obýváků. Věříme, že naši pomoc si musí zasloužit. Především tím, že se budou chovat podle našich představ. Když právě tyto naše představy haprují s realitou, vytahujeme pověstnou kartu individualismu a osobní zodpovědnosti a jsme schopni zcela vážně volat: „Kdo nepracuje, ať nejí!“ A to, aniž bychom si kdy byli ochotni vůbec představit, jaké by to bylo, kdybychom těmi vysoce sledovanými osobami byli my samotní. Kde končí hranice práva na soukromí a kde začíná šikana?

Nechci si vůbec představovat obyčejné, každodenní, čistě soukromé životy svých sousedů. Nechci, protože mě nezajímá, jestli vyhazují jídlo, kolikrát denně perou prádlo, koupou se, splachují a proč. Třeba právě proto, že nevidím spojitost mezi mateřskou láskou či rodinnou péčí a rozpékanými rohlíky. Když jsme si společně s režisérkou Martinou Malinovou dělaly rešerše na náš krátký film o rodině paterčat, prošla jsem snad stovky internetových diskusí. Po přečtení rozhovoru s Klárou Vítkovou-Rulíkovou mi okamžitě vytanul na mysli jeden z komentářů, který vyhroceně shrnuje její přístup. Jarmila Holubová z Valašského Meziříčí v něm na adresu rodiny psala: „Zřejmě mají dost peněz, já bych si takhle byt nenechala zasvinit ani s desaterčaty. Té zbytečné energie na teplou vodu, všechno umýt, vykoupat. Holt šetřit musí jiní.“

Kiňovi patří k nejsledovanějším rodinám v České republice. Jejich život je pro nás nekončící reality show, a to nejen proto, že jím po určitou dobu na televizních obrazovkách opravdu byl. Zároveň si ale nepřejeme, aby příběh jejich rodiny dopadl dobře. A tak čekáme na každou chybu, na každou chvíli, při které se budeme moct zhnuseně otřást a říct si, že jsme to stejně čekali. Vždyť jsou to Cikáni! Nedojídají druhý den jídlo!

Klára Vítková-Rulíková dokonale reprezentuje tuhle naši nemoc – nemoc těch, kteří nejsou úplně sociálně vyloučení, protože nejsou „černí“. Reprezentuje všechny ty, kteří si zprivatizovali představy o normalitě, slušnosti a jejich projevech. Dělá to tím nejhorším možným a zároveň nejběžnějším způsobem – prostřednictvím osobní frustrace. Protože ale pracuje jako státní zaměstnankyně a bere „naše“ peníze, navrhuju jen jediné: zvážit přejmenování jejího pracoviště na Úřad sociálního vyčleňování. Ať v tom není takový zmatek.

Autorka je dokumentaristka.

 

A2LARM