„Jestli jste si nevšimli, začala válka. Zakažme Islám!“ Tak novinář Jiří X. Doležal interpretuje masakr v Paříži. Tímto teroristickým činem nám prý islám vyhlásil válku. Jenže chápat celou věc takto je veřejným doznáním duchovní zaostalosti. Ochablý duch se vyznačuje tím, že nedokáže události kolem nás pochopit. Na situace, za kterými jeho poznání pokulhává, reaguje podrážděně, bez nadhledu a zamyšlení. Co si počít s takovými prázdnými řečmi o „válce s islámem“?
Kdo je náš skutečný nepřítel?
Pan Doležal ve skutečnosti na svobodu tisku utočí podobným způsobem jako teroristé. A v něčem se možná chová ještě hůře. Samozřejmě, že nevraždí. Ale zneužívá svobodu slova jako nástroj k šíření nenávisti a nevzdělanosti, čímž ji vyprazdňuje a mrzačí. Tím ji podrývá jako celek. Džihádisté oproti tomu chtějí tuto svobodu omezit jen na témata, které se netýkají citlivých partií jejich náboženství. Proč pak ale proti islamistům bránit svobodu tisku, kterou kolonizovali lidé jako Jiří X. Doležal a z níž vyprchal její původní účel – totiž šířit vzdělanost? Máme opravdu důvod bránit svobodu tisku omezenou na ventilaci štvavých reakcí? Jaké ponaučení z Paříže si máme vzít?
Naši západní liberálové pod rouškou tolerance a dialogu vedou válku proti islámu už celé roky. Nutným důsledkem je pak radikalizace, fundamentalismus a terorismus.
Na internetu se můžeme dočíst, že by se Evropa měla inspirovat u Izraele a stavět kolem svých hranic zdi. Měly však skutečně pařížské útoky islámskou podstatu? Nebyl to spíše jejich vnější projev? Co když byly také výsledkem působení stejných společenských sil, tedy chudoby a frustrace, které stály za bouřemi v Paříži (2005) a Londýně (2012)? Jak nás proti těmto silám v nitru naší společnosti ochrání zdi po obvodu Evropy?
Samozvaní ochránci Doležalova typu jsou nebezpeční v tom, že kladení podobných nepříjemných otázek omezují. Tvrdí totiž, že na to už není čas – je třeba jednat a rozhodně zakročit proti nepříteli svobody tisku. Máme-li však liberální srdce, měli bychom se postavit proti skutečným nepřátelům svobody tisku. Měli bychom ukázat, že opravdovými protivníky jsou všichni ti, kteří z této svobody vytrhávají svobodu myslet.
Falešné protiklady
Jenže to není vše. Poukázat na zneužívání teroristických útoků nebo na to, jak pan Doležal podněcuje k nevraživosti (čili vyzývá ke stejnému jednání jako teroristé), nestačí. Běží tu spíše o to, otevřít oči lidem jemu podobným. Naši bojovníci za světlé zítřky bez islámu jsou ve vleku událostí, kterým nerozumí. Například vůbec neví, co je to válka. Neví, že někdo musí válku vyhlásit a jiný toto vyhlášení přijmout. Aby tedy válka splnila všechna kritéria, musí jít o válku mezi dvěma suverény, nejlépe dvěma suverénními státy. Pokud tomu válka neodpovídá, stěží splní účel, kvůli kterému je vedena.
Tak například válka mezi USA a Irákem, který sotva můžeme považovat za suverénní stát, kýžený výsledek nepřinesla. A podobné je to i s tzv. válkou proti terorismu, v níž proti sobě nestojí ani dva formálně suverénní státní útvary. Výsledkem je vznik Islámského státu. Stejné je to i s Doležalovou „válkou“ proti věřícím muslimům. Ta nutně skončí krachem, protože víra je niterně spjatá s nekonečnem, a překračuje tak vše konečné a světské. Jediné, co z této války může vzejít, je další utvrzení víry. Jenže co je utvrzená víra? Je přesně tím, co pan Doležal označuje jako fanatismus, který – jak jistě připustí – stojí za teroristickými útoky v Paříži. Proto všichni ti, kteří dnes mluví o islámu jako o jedovatém hadu, kterého si hřejeme na prsou, neví, co mluví. Chtěli by totiž islámu vyhlašovat válku, kterou už dávno vedeme. Naši západní liberálové pod rouškou tolerance a dialogu vedou válku proti islámu už celé roky. Nutným důsledkem je pak radikalizace, fundamentalismus a terorismus.
Pokud chtějí západní liberálové válku s náboženským fanatismem opravdu vyhrát, musí teror chápat jako důsledek. Teprve pak pochopí, že když proti posvátné víře postaví svůj přízemní čachr zabalený do rádoby liberálních hodnot, fundamentalisté svůj vztah k víře naopak posílí. A také pochopí, že válku proti fundamentalismu vyhrají jen tehdy, když proti jejich náboženskému nekonečnu postaví jiné nekonečno, které je přítomné v našem světě. A tím je sekulární stát, který musí být znovu vzkříšen, aby produchovnil náš svět kolonizovaný penězi. Proto dnes více než kdy jindy potřebujeme sílu mocnou natolik, aby se postavila fundamentalismu. A to jak fundamentalismu vzývajícího konečno (Západ), tak nekonečno (islám). Tato síla se dnes nachází na Jihu, kde strany jako SYRIZA mluví hlasem těch, jimž falešné protiklady lezou krkem.
Autor studuje politologii.