Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zemřít pro krásu

Smrt ekvádorské Miss Catherine Cando na operačním stole estetické chirurgie ukazuje absurditu honby za krásou.

V Ekvádoru zemřela po neúspěšné liposukci tamní „královna krásy“, modelka Catherine Cando. Zbytečnější smrt si snad ani nejde představit. Liposukce byla součástí balíčku pro vítězku soutěže Miss Ekvádor, štíhlá modelka ji ze začátku údajně odmítala podstoupit a zástupci kliniky ji museli přemlouvat. Cesta za nedosažitelným ideálem ji stála život a dostala ji do titulků bulváru celého světa.

Není divu, že jedním ze sponzorů Miss byla právě klinika estetické chirurgie. Spojení s podobnou soutěží, do které se dostane několik vzhledově odpovídajících dívek z jedné generace, je přesně to, co klinika tohoto typu v očích potenciálních klientek potřebuje. „Tady ženu nařežeme skalpelem do tvaru Miss,“ budou moci obchodní zástupci inzerovat pánům uvažujícím o investici do manželčina či milenčina těla. Dívky přebrané soutěžemi typu Miss fungují jako nedosažitelný ideál krásy, každá generace holčiček je jimi odmalička masírována. Modelky jsou princeznami moderního světa, a tak mají plastičtí chirurgové jistotu, že jejich sítu neunikne jediná potenciální adeptka.

Kontrola ženského těla skrze estetické požadavky je patriarchálním útlakem, který ženám diktuje životní styl a ovlivňuje jejich sebehodnocení.

Negativní důsledky tohoto obchodu a s ním spojených praktik málokdy dopadnou na ty, kteří jsou jeho tváří a přímo z něj profitují, jako tomu bylo tentokrát. Smrt je u tohoto druhu operací sice krajním důsledkem, ale bohužel není zase až tak výjimečná. Nejvíce obětí má na svědomí právě liposukce, riziko úmrtí při tomto zákroku se podle různých studií pohybuje mezi třemi desetinami až jedním promile – smrt tedy může potkat jednu pacientku z tisíce.

Krása jako zboží

Zastánci ideálu krásy – bez ohledu na to, zda se jedná o muže či ženy – často poukazují na zdravý životní styl spojený s úsilím o dobrý vzhled. Potíž je v tom, že k nedosažitelnému ideálu se nedosportujete, a kdo cvičí především kvůli vzhledu, nikoli pro radost, ten časem začne uvažovat o radikálnějším řešení. S tímto vývojem (napřed cvičení potom plastika) počítají i marketingová oddělení klinik estetické chirurgie, o čemž svědčí například titulek jednoho PR článku: Když cvičení nezabírá? Vyzkoušejte liposukci! Ženská krása je totiž především komodita, na které se vydělává a jíž zdraví slouží maximálně jako dobré alibi, pokud vůbec. Případ z Ekvádoru to přesně ilustruje. Catherine Cando nepotřebovala zhubnout ani podle těch nejpřísnějších měřítek, přesto na operaci přistoupila. Ideál je totiž nedosažitelný i pro vítězky v soutěžích krásy.

Řeči o sebevědomí žen, které operací mohou získat, také neobstojí. Pokud můžeme v tomto případě mluvit vůbec o nějakém sebevědomí – uvědomme si, že ženu stres z vlastního vzhledu dohnal až na operační stůl –, tak maximálně o sebevědomí žen ve světě definovaném muži. Kontrola ženského těla skrze estetické požadavky je patriarchálním útlakem, který ženám diktuje životní styl a ovlivňuje jejich sebehodnocení.

Profit z tohoto útlaku však nezískávají muži jako celek, dokonce ani ne většina mužů jakožto jednotlivci. Současný kapitalismus do sebe vsáknul patriarchální nárok na ženu a její tělo a učinil z nich komoditu, na které korporace po celém světě vydělávají miliardy. Prodává ideální tělo a už pouhá snaha se tomuto tělu přiblížit přináší zisk. Muž, který dnes při pohledu do Esquiru brblá něco o křivkách své ženy, je svým způsobem také obětí, aniž by přestal být spoluviníkem.

Na tržní logice byznysu s krásou by nic nezměnila ani vysoká procenta žen v managementech a představenstvech nadnárodních firem, jak si to představují některé liberální feministky. Zisky z estetického ovládání ženského těla nerozlišují akcionáře podle genderu. V západním kapitalismu slouží mladé ženské tělo abstraktnímu mužskému oku, v radikalizované podobě se to samé odehrává ve vyhrocenějším kapitalismu mexických drogových kartelů, kde si nechávají narkobaroni vyrábět svoje milenky estetickými chirurgy přímo na míru.

Druhá strana politiky vzhledu

Těla většiny žen však podléhají úplně jinému útlaku. Když projíždíme s nákupem v supermarketu kolem kasy, málokdo věnuje pozornost obvykle starším ženám, které v permanentní lehké otupělosti přejíždí našim zbožím nad digitální čtečkou. Těla těchto dělnic ve službách jako by nebyla vidět. Ženské tělo, které vypadne z nároků na krásu a mládí, se stává neviditelným, je pouhým živým strojem, pracovní silou.

Čistý a upravený vzhled odděluje kancelářskou střední třídu od manuálně pracujících, špinavých dělníků a dělnic. Přestože ve službách v nejnižších patrech pracuje spousta žen, stejně jako v továrnách, skladech a na dalších špatně placených manuálních pozicích, jejich obraz ve veřejném prostoru zcela chybí. Ženy dělnice jsou tak umlčeny dvakrát.

Lékaři, kteří operovali Catherine Cando, jsou ve vazbě. Pokud se prokáže jejich vina, hrozí jim vězení. Nejsem příznivkyní přehnaného trestání za nedbalost, v tomto případě je navíc vina lékařů pochybná. Zatím není jasné, zda mohli úmrtí zabránit. Pokud budou odsouzeni, bude se jednat pouze o obětní beránky na oltáři dalšího hladkého fungování obchodu s krásou. Je totiž mnohem snazší říct, že se jedná o selhání několika doktorů, než přiznat, že se na trhu běžně nabízí ze zdravotního hlediska naprosto zbytečná operace, jejímž důsledkem může být i smrt. Estetickým chirurgům bych však z čiré zlomyslnosti nějaký menší trest přála. Využívat své vzdělání a dovednosti k těmto účelům je totiž neomluvitelné.

Autorka je feministka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image