Česká televize se v poslední době asi cítí pevná v kramflecích, a proto se rozhodla rozšířit pole své působnosti o projekt „veřejnoprávní psychologické poradny“. Jako startovací program tohoto projektu byl vybrán pořad 168 hodin, který sám sebe označuje za „aktuální publicistiku s nadhledem“. Jenže takový nadhled, to není jen tak samo sebou! I legrace se musí umět dělat s láskou a pochopením. Zvlášť, je-li na paškálu takový zpovykanec, jakým je současný náměstek pražské primátorky a letitý troublemaker Matěj Stropnický.
Láska, sex a trápení
V reportáži nazvané tajnosnubně Sólista se novinářka Tereza Strnadová uchýlila k takřka freudovské analýze politického fungování „Viléma, vůdce loupežnické bandy“ z pražského Žižkova. Klíčový bod pro psychologizaci Stropnického osoby tvoří kauza týkající se jeho nehlasování pro tendr na odvoz odpadu v hodnotě třinácti miliard korun a s tím související problémy vratké magistrátní koalice. Toto jeho odmítnutí se v reportáži stává jakýmsi projevem psychického determinismu, jehož kořeny vězí kdesi hluboko v náměstkově nevědomí. Proto také Strnadová nepovažovala za nutné se tendrem jakkoliv dál investigativně zabývat a dává průchod výhradně zkoumání různých zákoutí Stropnického nitra. K němu se na ploše několika minut vyjadřují různí lidé, na jednom místě dokonce jako deus ex machina, příznačně z archivu, sestoupí sám Martin Bursík.
Dozvěděli jsme se sice, že Stropnický kouří, má rád módu, nevlastní televizi ani sporák a nepoužívá automobil, proč ale nezvedl ruku pro magistrátní koaliční návrh o svozu odpadu, se vypátrat nepodařilo.
Glosující osobnosti jsou vyváženy následovně: Jakub Patočka, natáčený přímo v šéfredaktorské kanceláři Deníku Referendum, je uveden jako „Matějův přítel“. Z toho všem musí být jasné, že pokud se chystá říct cokoli pozitivního na Stropnického adresu, je to jenom proto, že ho miluje, takže to musíme brát s rezervou. Zato Ivana Svobodová mluví o Stropnickém u nekompromisně působícího ocelového zábradlíčka v open spaceu Economie a s vizitkou „Reportérka Respektu“. Nabádá nás, abychom jako diváci považovali její slova za objektivní, neboť její břitký úsudek není ve vleku zaslepené kamarádské lásky. Spíš než jako profesionální reportérka Respektu však Svobodová vinou podivně a bezkontextově sestříhaných odpovědí působí jako volnočasová psycholožka Bravíčka.
Žádný psychologický profil se neobejde bez řádné rodinné anamnézy a Strnadová to dobře ví. Pokud už si podle těch nejušmudlanějších šablon vytvoříte kýčovitý obrázek neposlušného klučiny, musíte jít s kamerou za jeho taťkou a zeptat se, jestli toho výrostka v pubertě dostatečně řezal. Důležité je v takový moment neopomenout skutečnost, že Martin Stropnický je letitým kamarádem Martina Bursíka, což celé rodinné tragédií dává vzhledem k oboustranně kritickému vztahu Stropnického juniora a Bursíka až pikantní rozměr. Hnána vizí neotřelé psychologické sondy neváhala proto Strnadová vyštrachat v archivu i sedm let staré vyjádření bývalého předsedy Strany zelených. Bursík pak celý komentář k Stropnickému s trapnou ironií přenáší do paternalizující roviny. Jako by si Strnadová nestihla všimnout, že vzájemné mocenské pozice Bursíka a Stropnického se od roku 2008 dost zásadně proměnily. Kdyby se Bursíkovo protřelé „Mluvil jsem o tom s jeho tátou“ autorce do jejího lidově psychologického krámu à la bakalářský workshop žurnalistiky nehodilo, jistě by ho nepoužila – Bursík už totiž po několika totálních politických omylech nikoho nezajímá.
Životní role
Pravděpodobně největší Stropnického životní chybou – která se mimoděk stává i největší chybou reportáže – bylo, že ztvárnil hlavní roli v kvintesenci filmového nevkusu, totiž v Máji režiséra a kameramana F. A. Brabce. Samotný snímek, Stropnického role v něm a kvalita jeho hereckého výkonu mají společný jmenovatel: vůbec na nich nezáleží. Což ovšem nikomu nezabrání, aby příhodně vybrané pasáže nepoužíval jako rádoby satirickou kritiku jiné Stropnického role – té politické. V případě investigativního pořadu, za který se 168 hodin vydává, to pak působí dojmem, že ve střižně nevěděli jak to slepit, dokud si autoři zázračně nevzpomněli na tento filmový skvost. Pak už všechno sedělo přesně tak, jak mělo.
Když hned v úvodu reportáže naolejovaný politik rozhazuje coby Vilém zlaťáky v kostele a proklamuje: „Vy jdete zemí, má cesta vede peklem“, dostává se Strnadová do pasti vlastní metody. Na pomyslné Freudovo křeslo usedá sama a její vztah k politikovi je explicitnější než většina postav v Brabcově Máji. Je sice jasné, že citování snímku má na diváka působit jako odlehčení, humorná (a přesto trefná!) přemostění ve spletitém příběhu Stropnického temného a nekompatibilního já. Přímočará didaktičnost však natolik bije do očí, že ani alibistický argument typu „takhle se v pořadu 168 hodin pracuje běžně“ nesetře dojem trapnosti. Na každý pád je štěstí, že si Stropnický v mládí nezahrál třeba Adolfa Hitlera. Pak bychom se snadno mohli dočkat reportáže o tom, jak pražský náměstek ve svém asketickém krcálku tajně spřádá plány na invazi Polska.
Prostě solitér
Těžko říct, jestli přes všechny snahy – anebo právě kvůli nim – zůstává základní moment reportáže bez vysvětlení. Dozvěděli jsme se sice, že Stropnický kouří, má rád módu, nevlastní televizi ani sporák a nepoužívá automobil, proč ale nezvedl ruku pro magistrátní koaliční návrh o svozu odpadu, se vypátrat nepodařilo. Stropnický z reportáže jednoduše vychází jako romantická, iracionální postava se sklony k exhibicionismu a herectví. Vzhledem k tomu, že autorka zcela ignoruje politický profil tohoto „zeleného rebela“, nezbývá jí, než dotáhnout svou psychologickou pouť až do konce: Stropnický hlasoval proti koalici prostě a jednoduše jen proto, že je to solitér, žijící někde za duhou ve svém zeleném světě. A to už je pořádné odlehčení i na poměry 168 hodin.
Autoři jsou spolupracovníci redakce.