Jak „přeorat“ Evropu, kterou jsme budovali celá desetiletí

Občanský protest proti TTIP se nezrodil z hysterie nebo neinformovanosti.

O Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) sjednávaném v Bruselu a Washingtonu se mluví, a ne zcela neprávem, jako o největší obchodní transakci v dějinách světa. Mluví se při tom o odstranění cel a jiných překážek, rozšíření pravomocí a zrušení regulací. To vše proto, aby vzniklo největší – a nejbohatší – pásmo volného obchodu na světě. Ráj pro investory, hospodářská renesance a základna americko-evropského přátelství a bezpečí, tedy „velká historická šance“ – takto se TTIP prezentuje oficiálně. Ne všichni tomu však věří.

Masový nesouhlas, který se projevil mimo jiné díky evropské občanské iniciativě STOP TTIP (více než milion podpisů), ale také díky průzkumům veřejného mínění, jež nechala vypracovat Evropská komise a v nichž se devadesát sedm procent respondentů vyjádřilo proti takzvané klauzuli ISDS (Ochrana investic a urovnání sporů mezi investorem a státem) v TTIP, nutí k zamyšlení. Parlamenty několika členských zemí se o TTIP vyslovily přinejmenším chladně. Neshody a váhání, které provázejí hlasování v Evropském parlamentu, lze vyhodnotit přinejlepším jako slepou uličku. Stále je však slyšet, že protest proti TTIP je „hysterický“, protože se neopírá o logické argumenty. Podívejme se, odkud se tento nesouhlas vzal a proč je TTIP tak ostře odmítané.

Arbitráž aneb silnější budou ještě silnější

„Pokud byste chtěli přesvědčit veřejnost, že mezinárodní obchodní smlouvy slouží obohacení velkých korporací na úkor obyčejných lidí, udělali byste následující – dali byste zahraničním firmám zvláštní právo vystupovat před tajným tribunálem, který by se skládal z velmi dobře placených korporátních právníků, a domáhat se odškodnění pokaždé, když vláda národního státu odhlasuje zákon například omezující kouření, ochraňující životní prostředí nebo zabraňující nukleární katastrofě. Mezinárodní obchodní smlouvy se nicméně poslední půlstoletí pokoušely právě o toto, a to skrze mechanizmus arbitráží investor-stát čili skrze klauzuli ISDS.“ Jsou to slova levicového politika, článek na anarchistickém blogu nebo výzva neznámé neziskovky? Ne tak docela. Je to redakční komentář z The Economist, tedy novin, kterým lze jen stěží vytýkat levicovost nebo antiamerikanismus.

Evropany může znepokojovat skutečnost, že Brusel je ve své argumentaci ještě méně přesvědčivý než Washington, protože si sám není jistý pozitivním přínosem TTIP pro rozvoj evropského hospodářství.

Arbitráž je právě tím prvkem plánované smlouvy TTIP, který budí největší odpor. Z důvodů, o kterých psal The Economist, ale ne jen kvůli nim. Mechanismus ISDS může budit obavy vlastně v každé části politického spektra. Státy nad ním nemají žádnou kontrolu, privilegia poskytuje hrstce vybraných a je ve zřejmém rozporu s povinností vlád a parlamentů provádět takovou politiku, která se řídí zájmy obyvatel dané země, stejně jako se základní odpovědností vlád především vůči svým občanům, a nikoli vůči zahraničním investorům. Z těchto důvodů nazval ISDS „neprominutelným ústupkem lobbistům velkého byznysu“ také ekonom Jeffrey Sachs. Právě v tom totiž v zásadě ISDS spočívá. Investoři se budou moci domáhat odškodnění od států, které chtějí provádět politiku (hospodářskou, ekologickou, energetickou), jež se neshoduje se zájmy zahraničního kapitálu. Díky tomu se suverénní rozhodnutí stanou nákladnou válkou o vlastní práva.

Ačkoli zastánci ISDS zdůrazňují, že arbitráže slouží k tomu, aby se firmy mohly bránit vyvlastňování nebo porušování svých práv jednotlivými státy, fakta tomu vůbec neodpovídají. V posledních letech vedly washingtonské právnické kanceláře, které se zabývají arbitrážemi, okolo padesáti procesů ročně. A ty se netýkaly politiky Hugo Cháveze (ačkoli ten se v debatách o euro-americkém obchodu objevuje také) nebo brutálního vyvlastňování firem. Výmluvný je případ Německa, které švédský Vattenfall žaloval za upuštění od atomové energie po katastrofě ve Fukušimě. Němečtí daňoví poplatníci by nyní měli zaplatit 4,5 miliard dolarů. Dokonce i experti z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku, na jejichž výzkum se odvolávají i nejvýše postavení američtí politici, naznačují, že funkcí ISDS nemá být vzájemná ochrana investorů (protože ti jsou díky platným zákonům dobře zabezpečeni už nyní), nýbrž vytvoření tlaku na čínskou ekonomiku. Takto argumentuje také velvyslanec Evropské unie ve Washingtonu David O’Sullivan.

Více trhu, méně práce

Proto také Sachs říká, že smlouvy obsahující klauzuli o arbitráži nejsou vůbec smlouvami podporujícími volný obchod, ale že jednoduše upřednostňují největší hráče na trhu. Co víc, úřady mají problém vůbec najít výzkumy a analýzy, které by ukazovaly, jaký přínos představuje TTIP pro širokou veřejnost, například co se týče růstu zaměstnanosti nebo mezd. Je to zřejmě tím, že se nedá spočítat, jaké pozitivní dlouhodobé důsledky v oblasti zaměstnanosti nebo HDP může smlouva udržovaná v tajnosti přinést. A když se o to někdo pokouší, není to zpravidla vůbec přesvědčivé. Je však možné opřít se o zkušenosti z minulosti, a ty ukazují, jak snadné je udělat chybu a jak draze se za ní pak platí.

Při podepsání Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) tehdejší prezident Bill Clinton říkal, že díky ní vznikne v USA milion pracovních míst v horizontu pěti let. Stal se přesný opak. Podle odhadů přibližně právě tolik míst v USA zaniklo. Koluje vtip, že autor těchto propočtů později prohlásil, že po této zkušenosti už nikdy nebude dělat žádné prognózy. Dnes je situace analogická. Ačkoli žádné poctivé analýzy nenasvědčují tomu, že nás čeká šťastná budoucnost, na obou stranách Atlantiku bují jedna za druhou fantastické zvěsti. Nakolik se tyto zvěsti opírají o fakta, řešil nedávno deník Washington Post, který je rovněž těžké nařknout z šíření paniky nebo vědomého lhaní. Ukázalo se, že ona nová pracovní místa jsou doslova „vyčarovaná“, protože žádné dokumenty ani plány, které by je dokládaly, neexistují a existující statistiky neříkají nic závazného (přesto se na ně odvolává například John Kerry, který slibuje na 650 tisíc nových pracovních míst v USA).

Obě strany vycházejí z předpokladu, že větší obchodní obrat nějaká pracovní místa prostě vygeneruje. Avšak zkušenosti ukazují, že tak to vůbec nemusí být. Evropany navíc může znepokojovat skutečnost, že Brusel je ve své argumentaci ještě méně přesvědčivý než Washington, protože si sám, jak ukázaly průzkumy Evropského parlamentu, není jistý pozitivním přínosem TTIP pro rozvoj evropského hospodářství.

Dokument Evropské komise sice dokládá, že TTIP může vytvořit dokonce i několik milionů pracovních míst v oblasti exportu, zároveň ale podotýká, že nejserióznější výzkumy zadané evropskému institutu CERP to vůbec nepotvrzují. Trh práce zase čekají více či méně předpovídatelné proměny, ať už s TTIP nebo bez. Jiné modely výzkumu, které Brusel musí chtě nechtě citovat, mluví spíše o ztrátách. Jinde komise přiznává, že podobné prognózy činit vůbec nelze. V tomto kontextu budí zprávy o „několika stovkách eur do každé evropské domácnosti ročně“, které prý má TTIP přinést, velký údiv a nedůvěru.

Unie – to, co je společné

Malé a střední evropské firmy také nemohou být přesvědčené. TTIP totiž vůbec negarantuje, že větší otevřenost trhu bude pro ně bude přínosná. Naopak: při platech a sociálních službách, jaké máme v Evropě, není konkurence s Američany v sektoru malých a středních firem v žádném případě vysněnou situací. Jedním z návrhů americké strany – a základním východiskem TTIP vůbec – je odstranění „mimotarifních bariér“, plynoucích z různých národních technických předpisů, čili práv, která mohla chránit lokální dodavatele, regionální trhy a místní průmysl.

Také další z bodů smlouvy, jímž je uvedení různých právních regulí v soulad, zní přinejmenším dvojznačně, pokud vezmeme v úvahu rozdílnost standardů pro léky, chemii a zemědělství v USA a Evropské unii. Mohou mít producenti z Francie nebo třeba Polska, splňující vysoké evropské normy, radost z toho, že by měli konkurovat Američanům, kteří mají normy úplně jiné?

Dokonce i text na stránkách ministerstva obchodu USA, který je jinak velice kritický k evropském trhu (jsme náchylní ke korupci, nedostatečně ochraňujeme autorská práva, nesprávně odměňujeme firmy občanského sektoru) konstatuje, že TTIP ve verzi, s jakou pracují Američané, nebere evropského partnera dost vážně. Do říše pohádek lze pak zařadit argument z oblasti „bezpečnosti“, který říká, že ve světě terorizmu a nových válek je smlouva způsobem, jak zvýšit odolnost Evropské unie i USA v případě ohrožení. V oblasti bezpečnosti už existuje euroatlantická aliance, jmenuje se NATO, a její schopnost nebo neschopnost reagovat na mezinárodní krize opravdu nesouvisí s výší cel a obchodních tarifů.

Víme zato zcela jistě, že TTIP může zcela „přeorat“ zásady a vztahy budované v Unii po desetiletí. A že komunikace mezi TTIP a obyvateli zemí Evropské unie nebyla dosud jen nedostačující, nýbrž žádná. Společný trh, jehož samozřejmou součástí je úcta k právům zaměstnanců, poctivá konkurence a solidní regulace, potřebuje impuls k dalšímu rozvoji a ochraně. TTIP to nejen nenabízí, ale naopak může dalšímu vývoji uškodit. Právě z toho – a nikoli z hysterie nebo neinformovanosti – pramení protest veřejnosti.

Autor je redaktor komentářového webu Dziennik Opinii.

Z polského originálu TTIP, czyli jak przeorać Europę budowaną przez dziesięciolecia publikovaného na serveru časopisu Krytyka Polityczna přeložila Marie Iljašenko.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies