Pravidlo dvacetiletého retro cyklu je neúprosné, a do popkulturního oběhu se tak po fascinaci dekadentní osmou dekádou aktuálně ve velkém vrací devadesátky. Poblázní popové žebříčky v nejbližší době revival syrového grunge, arogantního britpopu nebo hiphopového boombapu a budeme nosit flanelové košile a šátky uvázané po stylu rapových gangsterů? Nejspíše ne, protože už ani nostalgie není to, co bývala. Devátá dekáda je sice zpátky, ale díky internetu už nejsou retro vlny výhradně v režii zábavního průmyslu. Dnešní kreativní nostalgie mnohem více nahrává k přepisování historie a probouzení skutečně zásadních proudů, jejichž mediální prezentace byla ve své době uměle potlačována na úkor těch komerčně zajímavějších.
Co tedy současná „kreativní nostalgie“ z devadesátek probouzí? To, co v éře digitálního přetížení potřebujeme – hudbu, která má blíže ke komunitnímu způsobu poslouchání a budování prostoru, v němž splývají role tvůrce a posluchače.
Těžko popírat, že žijeme v éře, která se ohlíží do devadesátých let. S velkou slávou se vrací shoegazeové legendy (My Bloody Valentine, Slowdive) a nové vlny uznání se dočkávají polozapomenuté devadesátkové osobnosti – ať už je to Mark Kozelek (Sun Kil Moon), Aphex Twin, Beck nebo Weird Al Yankovic. V New Yorku mezitím povstává první revivalová hiphopová generace podporovaná velkými labely v čele s Joeym Bada$$em a jeho Pro ERA, kteří dělají rap jako z roku 1994. A žebříčkům na obou stranách Atlantiku vládnou boybandy (One Direction) podle mustru deváté dekády nebo hédonistické taneční pecky postavené na crossoveru houseu a popu (Kiesza: Hideway, Clean Bandit: Rather Be). A že se probouzí kapely jako Pixies nebo Slint, je už jen pověstnou třešničkou na dortu.
Už ne grunge, ale rave
Dalo by se samozřejmě namítnout, že kdo bude hledat, určitě najde v současných popových žebříčcích elementy i z dalších dekád: hitparádoví přeborníci Mark Ronson nebo Pharrell Williams čerpají z funku a R&B sedmdesátých let, Sam Smith nebo Adele ždímají šedesátkový soul a osmdesátkový synthpopový revival vlastně dosud neodumřel. Retrománie je tu s námi od okamžiku, kdy internet a jeho bezedné archivy vrhly popkulturu do bezčasí a nekonečného opakování už jednou slyšeného a viděného. Atemporalita se projevuje třeba v tom, že jasně definované retro cykly známé z předchozích desetiletí částečně nahradily dílčí „výboje“ malých revivalů, v nichž se může do oběhu vrátit prakticky cokoliv, co kdy v minulosti vzniklo. Jen dopad těchto vlnek je pochopitelně mnohem menší.
I když se naše kultura ocitla díky internetovým archivům v časové bublině, v níž jsou si události z minulosti absolutně rovny, jednotlivé generace samozřejmě nemohou popřít svůj biologický čas, který temporalitu zachovává. I mileniálové nebo generace Y (jak se lidem narozeným plus minus v posledních dvou dekádách minulého tisíciletí) stárnou a vrací se k hudbě svého dětství. Proto není devadesátkový revival žádná fikce. Jen se vlivem informačních technologií odehrává trochu jinak než všechny dřívější retro vlny. V situaci, kdy je s pomocí internetu možné být nostalgický po čemkoliv, se totiž mění i způsoby, jak naši nostalgii prožíváme.
Ta nejpodstatnější změna souvisí s rozpadem monokultury zábavního průmyslu, který měl moc udržovat minulost jako uzavřený příběh, v němž hlavní roli hráli bílí muži s elektrickými kytarami. Místo nerozrušitelného kánonu se ale dnes minulost otevírá k redefinování a přepisování, které se děje v závislosti na potřebách současné kultury. A tak z minulosti vyvstávají noví hrdinové, kteří mají k současnosti co říct více než kanonizované legendy. Ve své době relativně radikální postavy jako Kurt Cobain nebo Tupac Shakur se proměnily v ikony z triček, které už nevyjadřují nic kromě své vlastní ikoničnosti, a tak na jejich místo přichází excentrici jako Aphex Twin nebo Kevin Shields.
Možná by se mohlo zdát, že z devadesátkových žánrů má k dnešku nejblíže grunge se svými existenciálními úzkostmi zrcadlícími americkou recesi ze začátku dekády, která silně dopadla právě na Seattle odkud – jak známo – přišly nejdůležitější kapely této vlny. Jenže grunge už samo začal jako výraz nostalgie po autentickém rocku sedmdesátých let (bohem scény byl Neil Young) a byl svým zvukem pro velké labely nebo média v podstatě velmi dobře čitelné, zatímco s hip hopem ze stejné doby si průmysl ani novináři dlouho nevěděli rady a museli si pomáhat tím, že do žánru implementovali mačistické rockové siláctví, nebo berličkami politické angažovanosti. Podobně se na ostrovech stal tzv. britpop výrazem hrdosti na slavnou éru domácí hudby (Oasis byli Beatles, Blur zase Kinks) a opravdu novátorské kulturní formace jako acid house či rave nebo místní mutace karibské hudby byly odsunované na okraj coby špatně prodejné. Přinejmenším do té doby, než samy dorostly do velikosti, která se už nedala ignorovat.
Budoucnost, kterou nám nikdo nevnutil
Co tedy současná „kreativní nostalgie“ z devadesátek probouzí? To, co v éře digitálního přetížení potřebujeme – hudbu, která má blíže ke komunitnímu způsobu poslouchání a budování prostoru, v němž splývají role tvůrce a posluchače. Proto se v současné klubové hudbě ve velkém vrací ideály tzv. druhého léta lásky a rave kultury, která na začátku devadesátých let výrazně zahýbala statem quo hudebního průmyslu. Zároveň je poptávka po textech popisujících svět, v němž žijeme, a tak se hip hop v osobách, jako jsou Killer Mike nebo Kendrick Lamar, ochotně vrací k odkazu angažovanosti, který v devadesátých letech přehlušila komiksová nadsázka gangsta rapu, tolik přitažlivá pro bělošské teenagery.
Je tu jisté určité nebezpečí, že při horečnatém přepisování historie zároveň mutují i původní myšlenky subkultur – třeba taneční horečka rozmáhající se v posledních letech na komerčních festivalech na severoamerickém kontinentu má se scénou, z níž vzešla, pramálo společného. I tak je praxe kreativní nostalgie nadějí, že nebudeme navěky žít chyceni v pasti minulosti, jak se bojí Mark Fisher. Přinejmenším ne v té, kterou nám vnutil někdo jiný.
Autor je hudební publicista.